Nad událostmi v Hongkongu se pomalu rozhořívá „postojový třídní boj“ s patřičným informačním šumem, jakkoli je nesrovnatelný s bubnováním tamborů kolem Ukrajiny či křižáckých výprav Západu proti islamistům na Středním východě. V názorech na demonstrace hongkongských studentů 22. září proti omezování demokracie v bývalé britské kolonii a následné masové protesty s prozatímním vyvrcholením ve středu 1. října, v den 65. výročí vzniku Čínské lidové republiky, se jako obvykle česká veřejnost rozchází. Na jedné straně stojí vlajkonoši svobody, zvyklí při každé příležitosti potírat „čínský komunismus“ a vyvěšovat tibetské vlajky, na straně druhé odsuzovatelé „imperialistických rejdů“ proti Číně, dynamické zemi „tržního socialismu“ a budoucnosti. Obě tato schémata se ovšem zdaleka míjejí s realitou.
Střed kapitalismu
Čína není samozřejmě žádným komunismem, ba ani tržním socialismem, který má teď problém s výronem kontrarevoluce v Hongkongu, po Londýně a New Yorku třetím největším středisku globálních financí. Čína, která zejména od roku 2010 čelí opakovaným vlnám stávek, je státním kapitalismem se specifickými autoritářskými rysy. Rozsáhlý vnitřní trh umožňuje bývalé maoistické byrokracii a jejím potomkům posilovat politickou moc individuálním zhodnocováním kapitálu – nejbohatší multimilionáři sedí v politbyru a ústředním výboru komunistické strany.
Západ se ve skutečnosti obává téhož, čeho se bojí Peking, když denně varuje před „chaosem“ a „narušením sociálního smíru“.
Když v roce 2001 Čína vstoupila do Světové obchodní organizace (WTO), bylo již sedmdesát procent čínských podniků zčásti nebo zcela zprivatizováno. Říše středu je největším věřitelem Spojených států, dvě třetiny svých devizových rezerv skladuje v dolarech (2,7 bilionu) a její exportní ekonomika, která tvoří 45 procent HDP, umožňuje současnou úroveň konzumu ve vyspělých západních zemích. Proto také v současnosti trpí ekonomickou krizí a stagnací Západu. Čína je tedy jedním z pilířů světového systému, zároveň ale také jeho karikaturou. Sociální rozdíly mezi regiony i společenskými vrstvami jsou obrovské (odtud všechny oficiální fráze o nutnosti „sociální harmonizace“). Pětina obyvatel žije pod hranicí bídy i v Hongkongu, který hraje důležitou roli nejen v čínské, ale i světové ekonomicko-sociální struktuře. Svým způsobem jde o samotný střed kapitalismu.
Occupy Central
Kdo jsou a co vlastně chtějí hongkongští „kontrarevolucionáři“? Jde o velmi heterogenní středostavovskou komunitu, která bojuje za to, co Hongkongu, přičleněnému k Číně v roce 1997, slíbil těsně před svou smrtí Teng Siao-pching: „Jeden stát, dva systémy.“ Mnozí totiž ještě nepochopili, že už dávno ve skutečnosti jde o „jeden systém, dvě provozovny“ a mocenská elita se prostě jen dožaduje „sjednocení manažerské metodiky“, tedy posílení autoritářských prvků tváří v tvář krizovým jevům v čínském i světovém systému. Rebelové začínají chápat, že „nejbohatší vrstvy, korporace a propekingské skupiny“ táhnou v jejich městě za jeden provaz. Tak se aspoň vyjádřil mladičký studentský vůdce Joshua Wong, zakladatel hnutí Scolarism, které bojuje proti lžím a bílým místům v oficiálních učebnicích dějepisu, v nichž například není jediná zmínka o hladomoru v padesátých letech nebo o masakru na Náměstí Nebeského klidu v roce 1989.
Ne náhodou dirigenti protestů ustavili hnutí Occupy Central, nazvané podle městské části, která je v Hongkongu centrem byznysu, a samozřejmě podle hnutí Occupy Wall Street. Nelze přitom tvrdit, že by vůdcům hongkongské vzpoury uniklo jeho protikapitalistické ostří. Zcela jistě to neuniklo při nejmenším profesorům sociologie či duchovním (včetně arcibiskupa, který spí s ostatními na zemi), kteří se dlouhá léta věnují sociální otázce a nyní jsou strážnými anděly protestujících davů. A možná to neuniklo ani oněm osmdesáti finančníkům, kteří podle vlastních slov investují do Occupy Central proto, aby ukázali, že „všechen hongkongský byznys nestojí za režimem“. To přeci znamená, že většina finančníků a kapitalistů vůbec za režimem stojí.
Krvavé listí
Levicoví intelektuálové by asi neměli automaticky vycházet z klasické propagandy oficiálního Pekingu, který ve stranickém Lidovém deníku například o mladém Wongovi tajemně tvrdí, že „strávil noc v hotelu Venicia v Macau, jenž je ve vlastnictví jednoho Američana“, že má „neurovnaný sexuální život“ a tak dále a podobně. „Jistěže všechno v tom článku je špatně,“ vykládá na potkání Wong, obyvatel malého pokojíku v univerzitním kampusu, kde už proběhla razie, byly zabaveny počítače a samotný Wong strávil několik hodin v policejní cele.
Západ samozřejmě opakuje, že „občané mají právo na pokojné protesty“, jak se vyslovil John Kerry, a vyzývá „obě strany ke zdrženlivosti“, jak to formulovali představitelé Evropské unie. Ve skutečnosti se však obává téhož, čeho se bojí Peking, když denně varuje před „chaosem“ a „narušením sociálního smíru“. Co kdyby dělníci přestali přemýšlet, zda je lepší se prodat „za pár šupů“ v Číně, anebo radši v Hongkongu, když tam i onde je předražené ubytování a život pod psa? Co kdyby masově vyšli do ulic, kde jich už teď přibývá každým dnem? I mladý Wong se už bojí, aby se protesty „nevymknuly kontrole“. V tomto světle je Hongkong jen jedním z mnoha podobných rozcestí našeho – všude podobného – světa.
Ano, jisté kvantum středostavovské liberální naivity se může propojit s geostrategickými hrátkami, v nichž se bojovníci za lepší svět už nejednou stali užitečnými idioty. Ale bez stále opakované trojčlenky moderních dějin, jejímiž součástmi jsou pokus a omyl, pokus a katastrofa, pokus a pravda, by historie lidského rodu doopravdy skončila. Hrabě de Mirabeau na počátku Velké francouzské revoluce deklamoval: „Dějiny byly až dosud dějinami lítých šelem. Nechť je nám dovoleno doufat, že počínáme dějiny lidí.“ Nechť je nám dovoleno doufat, že podzimní listí hongkongského jara obarví příroda. A nikoli znovu prolitá krev, následovaná „byznysem jako obvykle“.
Autor je politický komentátor, v současnosti působí jako asistent Jana Kellera.