Když jsem v únoru v souvislosti s vyklizením squatterů z domu v Neklanově ulici v Praze-Nuslích psal o pochybné roli, kterou v této kauze sehrála policie, a pár měsíců poté v souvislosti s rozsáhlými manévry kolem ruiny vily Milada zas o tom, že se už policie asi musela zbláznit, ani ve snu mne nenapadlo, nakolik mi události následujících měsíců dají za pravdu. Nyní mohu s klidným svědomím napsat, že pražská policie je nejen zkorumpovaná a jedná jako soukromá ochranka spekulantů, ale představuje i vážné ohrožení pro občanská a lidská práva.
Začněme od začátku. Poté, co policie vyklidila squattery z domu v Neklanově ulici, který několik měsíců obývali spolu s posledním legálním nájemníkem, dva ze sympatizujících aktivistů obvinila z útoku na veřejného činitele. Obvinění se dostalo před soud, který je v několika stáních projednával a v září vynesl verdikt. Jednání obou „pachatelů“ nekvalifikoval jako trestný čin, ale přestupek a předal věc na místní úřady. Konečný verdikt není ale sám o sobě tak zajímavý jako vlastní průběh soudu. Soud měl totiž pro bystrého pozorovatele i zcela nezamýšlené důsledky. Z výslechu svědků a předkládaných důkazů vyplynula celá řada zjištění, která svědčí o skutečně pochybné roli policie.
Pomáháme jim a chráníme je
Přestože předmětem soudního řízení nebylo obývání domu, z výpovědi svědků u soudu vyplynulo, že squatteři byli v budově v podstatě na žádost posledního nájemníka. Jeho byt byl totiž předtím několikrát vykraden a po nastěhování squatterů už k žádnému vloupání nedošlo. O přítomnosti lidí v domě přitom byla informována správcovská firma, ale bez jakékoliv odezvy. Toto bezproblémové soužití skončilo 7. února v poledne, kdy do domu přijela první hlídka policie a na žádost zástupce správcovské firmy Motejlka osm lidí v domě zajistila. Následně se před domem začali shromažďovat sympatizanti a podporovatelé squatterů a přijely další policejní hlídky.
Policie zřejmě zcela záměrně k soudu vyslala dva bezvýznamné svědky, po prvních zasahujících policistech se slehla zem a pravděpodobně se již nikdy nedozvíme, kteří to byli a jak se na místo dostali.
Stále ale není vůbec jasné, jak se policie na místo dostala. Motejlek před soudem vypověděl, že jakmile zjistil v domě přítomnost lidí, kteří tam podle něj neměli co dělat, zašel to nahlásit na místní policejní oddělení a zároveň zavolal na linku 158. Jenže z důkazního řízení vyplynulo, že žádné oznámení na místním oddělení nemají, neboť se u soudu vůbec neobjevilo. První volání na linku 158 proběhlo až ve 13:31 a druhé ve 13:46. Přitom první policejní hlídka, která zajistila squattery, se na místě objevila již kolem poledne a druhé auto přijelo ve 13:15, zhruba ve stejnou dobu, kdy se na místo dostavil i autor tohoto článku. Nabízí se tak řada otázek. Jak se na místo dostala první policejní hlídka? Kdo ji zavolal? Proč o tom neexistuje žádný záznam? Proč zástupce správcovské firmy lživě uvádí, že jeho první kontakt s policií se odehrál na místním oddělení a na lince 158?
Pokusím se nabídnout možnou verzi. Správcovská firma se posledního nájemníka snažila z domu vystrnadit. Jeho byt byl několikrát vykraden neznámými pachateli a případ byl na místním policejním oddělení dostatečně znám – policie ho vnímala jako „potížistu“, kterému není schopna pomoci. Je zřejmé, že na místním oddělení znali i zástupce správcovské firmy Motejlka. Lze si tedy snadno představit, že Motejlek zavolal na místní oddělení známému policistovi s tím, že se potřebuje zbavit nevítané „špíny“. Policisté zkrátka přijeli a pomohli mu. V momentě, kdy se před domem shromáždili další sympatizanti squatterů, se situace začala vymykat z rukou a bylo třeba zavolat posily – ale především bylo důležité celý zásah legalizovat. Motejlek tudíž ve 13:31, dávno po začátku zákroku, šel a zavolal na linku 158. Pro jistotu pak urgoval ještě ve 13:46 zhola nesmyslným telefonátem, v němž upozornil, že tři mladí lidé z domu odcházejí. To vše se odehrálo v momentě, kdy v domě policie již byla, squatteři byli zadrženi a před domem stála dvě policejní auta a skupina sympatizantů. O poměrně vřelých vztazích pana Motejlka a zasahujících policistů vypovídá skutečnost, že si při zásahu s některými z nich tykal a pil s nimi z jedné termosky. I proto byla většina přihlížejících přesvědčena, že je to policista v civilu, který zásahu dokonce velí. Postupně přijely další policejní posily a až kolem čtvrté hodiny odpoledne se chaotická akce dostala pod jednotné policejní velení, o němž však někteří policisté neměli ani ponětí, jak se ukázalo o několik měsíců později u soudu.
Pomáháme si a chráníme se
Dejme tomu, že první policisté přijeli skutečně na soukromé zavolání jednoho pomahače spekulantů. Nejde tudíž o problém konkrétních dvou nebo čtyř policistů? Nakolik je pak opodstatněné generalizovat a mluvit o zkorumpované pražské policii?
Na základě výpovědi policistů i Motejlka se soudce zajímal, jak celý zásah začal, a při červnovém stání vyzval Policii ČR, aby dodala záznam o podání oznámení a záznam z linky 158. Nařídil také předvolání svědků – dvou zasahujících policistů, kteří se na místo činu dostali jako první. K všeobecnému překvapení ale Policie ČR záznam o podání nedodala a jako svědky poslala dva zcela jiné policisty, z jejichž výpovědi vyplynulo, že na místo „činu“ dorazili až mnohem později a v podstatě nic neviděli. Kam se tedy ztratili policisté z první hlídky, jež chtěl soud vyslechnout? Policie zřejmě zcela záměrně k soudu vyslala dva bezvýznamné svědky, po prvních zasahujících policistech se slehla zem a pravděpodobně se již nikdy nedozvíme, kteří to byli a jak se na místo dostali. Nadřízené policejní orgány možné zkorumpované jednání konkrétních policistů u soudu prostě přikryly.
Je to jen další z mnoha dílků mozaiky, která už roky dokládá, že Policie ČR nemá vnitřní očistné mechanismy a že při konfliktech mezi squattery a spekulanty s nemovitostmi hraje již několik let velmi podezřelou roli. Zatímco v případech, jako jsou neoprávněné pokuty či zmlácení motorkáře (ovšem jen pokud jsou zaznamenané a zveřejněné), vnitřní očistné mechanismy pomalu a neochotně, ale přece jen fungují, v momentě, kdy se zneužívání policejních pravomocí potká s radikální opoziční politickou aktivitou, je – zejména proti LEX (tak se v policejní terminologii říká levicovým extremistům) – dovoleno ledacos. Pak panuje heslo „Pomáháme si a chráníme se“.
Navíc se policie nezřídka sama staví do role soudců. Na otázku obhájce, na základě čeho se velitel zásahu rozhodl obyvatele domu v Neklanově ulici (squattery) vystěhovat a jednat ve prospěch správcovské firmy, zazněla odpověď, že obyvatelé nemohli na místě žádnými papíry doložit legalitu svého pobytu. Ale podle výpovědi nájemníka i dalších svědectví správcovská firma o jejich pobytu minimálně několik měsíců věděla. Nedalo by se to vyložit jako svého druhu souhlas s daným stavem? Není podle občanského zákoníku ústní dohoda také dohodou? A neříká Listina základních lidských práv a svobod něco o nedotknutelnosti obydlí? A neměl by o takových věcech a sporech rozhodovat soud?
Soukromá ochranka spekulantů
Squatterští aktivisté v posledním roce poukazovali na spekulace, pochybné vlastnické struktury vlastníků prázdných domů v Praze a ještě pochybnější daňové optimalizace. Zpochybňovali také posvátnost a nadřazenost soukromého vlastnictví spekulantů nad veřejnými zájmy a potřeby obyvatel Prahy. Ale také upozorňovali na to, že pražská policie těmto spekulantům pomáhá a de facto funguje jako jejich soukromá ochranka – a navíc se snaží vždy co nejrychleji umlčet jakoukoli veřejnou debatu o prázdných domech či o tom, kdo a jak má rozhodovat o městě, v němž přece nežijí jen vlastníci, investoři, developeři, spekulanti, Rittigové, Janouškové, Camnasiové a policisté.
Z pohledu obyčejného člověka se zásahy policie proti squatterům mohou jevit jako cosi nepodstatného, nedůležitého, jako něco, co nestojí vůbec za pozornost. Pokud je i policie v takto nedůležitých, nepodstatných tématech odhodlaná jednat ve prospěch malých, drobných spekulantů, jak potom jedná v případech, kdy se spekuluje s miliardami?
Squatterští aktivisté poukazovali na konkrétní zneužívání „pravomocí veřejných činitelů“, na zneužívání veřejné moci k soukromým účelům. Zkrátka se „srali do policajtů“. Za to byli odměněni policejní perzekucí a kriminalizací. Výslechy, zastrašování, obvinění, razie bez soudního povolení. Masmédia o tom sice mlčí, ale pochybnosti o roli policie se stupňují.
Autor působí na katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK a je aktivní ve squatterské iniciativě Obsaď a žij.