Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Kurdové v Sýrii: poselství z jiného světa

Kurdové v Kóbání jsou již téměř rok v obležení fundamentalistů z Islámského státu a za nečinného přihlížení turecké vlády bojují o svobodu autonomního území Rojava.

První kurdské město, které jsem v životě navštívil, bylo Kóbání v Sýrii. Tehdy, v roce 1997, by mě nenapadlo, že o tomto jménu sedmnáct let poté uslyší celý svět. Kóbání připomíná Kurdům epos o obráncích íránské pevnosti Dimdim, kteří vytrvali do posledního muže. Mezinárodní veřejnost přirovnává nynější Kóbání k symbolům druhé světové války – bitvě u Stalingradu, obležení Leningradu nebo nečinnému přihlížení Rudé armády masakru během Varšavského povstání. Ještě letos na jaře Kurdové v Kóbání dokázali vzdorovat náporu Islámského státu – organizace, která propojila radikální výklad islámu s organizovaným zločinem, terorismem i zdatným řízením armády. Jenže podzim je pro osamocenou kurdskou enklávu u syrských hranic s Tureckem zatím méně příznivý.

Pohár začal přetékat

Kóbání patří k blízkovýchodním sídlům, která matou vzhledem. Nízké budovy, fádní uličky a výhled na pole v okolí, to vše působí dojmem vesnice, ale pak s údivem zjistíte, že obyvatelstvo se zde počítá na desetitisíce. Oficiální jméno Ajn al-Arab, v překladu Arabský pramen, zní ironicky, neboť ve městě Araba nepotkáte. Starší ženy, které nechodily do školy, úředním jazykem Sýrie ani nevládnou. Lidová etymologie názvu Kóbání se vztahuje k francouzskému slovu pro obchodní společnost, „compagnie“. Anatolská železniční společnost zde totiž na přelomu 19. a 20. století stavěla Bagdádskou dráhu, jejíž trasa po první světové válce určila hranici mezi novým Tureckem a Sýrií spravovanou Francouzi.

Členky kurdských Jednotek ochrany žen se účastní regulérních bitev proti Islámskému státu. Jsou zvláště ceněny jako ostřelovačky. Na vyjasnění stále čeká po internetu šířené tvrzení, že násilničtí misogynové z Islámského státu považují smrt rukou ženy za zvláštní potupu a překážku pro mučednický vstup do ráje.

Krajina v severovýchodní Sýrii má po většinu roku nenapodobitelný žlutohnědozelený odstín a je mírně zvlněná – žádné dramatické hory, které bývaly tradičním útočištěm Kurdů. Kurdské osidlování Džazíry neboli „poloostrova“ ohraničeného Eufratem a jeho přítokem Chábúrem probíhalo ve větší míře od 19. století. V předvečer druhé světové války do Džazíry doprovázela svého manžela archeologa britská detektivkářka Agatha Christie. Poznamenala si: „V této části světa je zhruba stejné množství kurdských a arabských vesnic. Vedou týž život a patří k témuž náboženskému vyznání, ale ani na okamžik byste si nemohli splést kurdskou ženu s arabskou. Arabky jsou bez výjimky skromné a zdrženlivé (…) Nosí většinou černé nebo tmavé šaty (…) Kurdské ženy mají nesporně pravdu ve svém přesvědčení, že jsou zrovna tak dobré jako muži, ne-li lepší (…) Vůbec se neostýchají vynadat svým manželům.“

Další migranti ze severu přišli do Sýrie v roce 1925, po potlačení prvního kurdského povstání v novodobém Turecku. Kurdové v Sýrii byli vždy napojeni na Turecko – spojoval je dialekt kurmándží a příbuzenské svazky. To ale neznamená, že by všichni Kurdové v Sýrii byli novousedlíky. Staršími kurdskými stopami jsou svatyně náboženské menšiny jezídů a ještě dávnější jsou památky spojené se středověkým kurdským vojevůdcem Saladinem. V okolí jeho hradu Crac des Chevaliers v centrální Sýrii jména na obchodech prozrazují časté příjmení al-Kurdí („Kurd“). Za francouzského mandátu nad Sýrií v letech 1920 až 1936 se do Damašku uchýlili kurdští intelektuálové, kteří zde roku 1932 přizpůsobili latinku pro zapisování kurdštiny. Politické aktivity Kurdů v Sýrii charakterizoval právě důraz na jazykovou a kulturní osvětu, stejně jako levicové zaměření, nepříliš ambiciózní územní nároky (snad kvůli roztříštěnosti osídlení do tří příhraničních enkláv a existenci velkých komunit v Damašku a Aleppu) a přehršel politických stran. O posledních dvou aspektech ještě bude řeč.

Vznik nezávislé arabské Sýrie přinesl mimo jiné i plány na vystěhování Kurdů z pohraničí a okolí nalezišť ropy. To se nakonec nestalo, byla však přejmenována některá kurdská sídla, vyvlastňovány pozemky a statisícům Kurdů odepřeno občanství. V říjnu 1960 zažilo kurdské město Ámúda podezřelý požár kina, při kterém zahynulo přes dvě stě školáků – personál utekl a východy byly uzamčeny. Další kapkou byla v březnu 1986 policejní střelba na Kurdy slavící jarní rovnodennost v Damašku. Pohár začal přetékat v březnu 2004, kdy arabští nacionalisté za policejní asistence zaútočili na kurdské fotbalové fanoušky. Již tehdy v syrském Kurdistánu vypuklo protivládní povstání, které při zpětném pohledu připomíná události „arabského jara“ z roku 2011 – včetně střelby do demonstrantů a neuskutečněných reforem, které tehdy narychlo slíbil prezident Bašár al-Asad.

Rozkolem k jednotě

Vývoj kurdské situace v Sýrii se loni stal jablkem sváru na celokurdské úrovni a oficiálním důvodem, proč pořadatelé v iráckém Kurdistánu odložili přelomový kongres všech kurdských politických stran. Syrské povstání na jaře 2011 totiž nastartovalo nové sjednocování a vyhraňování kurdských politických stran, kterých si odhadované dva miliony Kurdů v Sýrii již v dobách ilegality vytvořily přes dvě desítky. Šestnáct stran se spojilo v Kurdské národní radě s vazbami na irácký autonomní Kurdistán a jeho prezidenta Masúda Bárzáního. Proti nim stála Strana demokratické jednoty (PYD), faktická odnož Strany pracujících Kurdistánu (PKK), která mezi Kurdy sbírala pokud ne vždy obdiv, pak obvykle respekt za radikální „revoluční“ rétoriku, schopnost masové mobilizace, široké zapojení žen a ozbrojený boj proti Turecku. Po zatčení vůdce strany Abdullaha Öcalana v roce 1999 se teroristické útoky v Turecku staly minulostí a PKK s jejími filiálkami zůstala aureola pokrokových hrdinů, připravených buď politicky vyjednávat, nebo vést konvenční boj. Kurdští soupeři v Sýrii však PYD obviňovali z kolaborace se syrským režimem, potažmo Íránem.

Během roku 2012 už PYD díky svému ozbrojenému křídlu známému jako Jednotky obrany lidu (YPG) plně kontrolovala dění a loni v listopadu vyhlásila kurdskou samosprávu Rojava. Název, který se vyslovuje Róžává, znamená jednoduše Západ a vychází z terminologie běžné mezi kurdskými nacionalisty, kteří tak označují syrský Kurdistán (zatímco turecký Kurdistán je Sever – Bakur, íránský Východ – Rojhilat a irácký Jih – Başur). Jednostranný krok PYD, která při vyhlášení autonomie ignorovala výhrady Kurdské národní rady, pouze udělal čáru přes rozpočet iráckým Kurdům, kteří chystali celonárodní kongres, a vedl i k malému rozkolu mezi jejich stranami: Bárzáního Demokratická strana Kurdistánu (PDK) autonomii neuznala, její místní konkurenti však ano.

V kurdských ozbrojených jednotkách je velký podíl žen

Poselství z jiného světa

Pokud si pojem kanton spojujete se Švýcarskem, vězte, že nově tuto samosprávnou jednotku najdete i na Blízkém východě. Rojava se totiž skládá ze tří kantonů, které odpovídají třem enklávám osídlení u hranic s Tureckem – od západu jsou to Afrín, Kóbání a Džazíra. Hlavním městem je Kámišló (arabsky al-Kámišlí) v kantonu Džazíra. Každý kanton má vlastní parlament, sestavený na základě voleb uspořádaných letos v lednu, a vládu, včetně postů ministra zahraničí. Úředními jazyky jsou kurdština, arabština a syrština. Mapy, s nimiž pracuje PYD, počítají s budoucím propojením kantonů do kontinuálního území, na kterém ovšem žije také mnoho Arabů a syrských křesťanů. Menšinám proto patří pozice viceprezidentů každého kantonu. Do ozbrojených jednotek YPG se zapisuje řada místních Arabů a s YPG spolupracuje syrsko-křesťanská milice Sutóró (Ochrana).

V „revolučním“ duchu PKK a snad i s ohledem na místní tradice, kterých si všimnula už Agatha Christie, zdůrazňuje PYD podíl žen. Stranu oficiálně řídí „spolupředseda“ Sálih Muslim a „spolupředsedkyně“ Ásijá Abdulláh. Ozbrojené křídlo YPG zřídilo zvláštní ženskou sekci Jednotky ochrany žen (YPJ), jejíž členky se účastní regulérních bitev proti Islámskému státu. Jsou zvláště ceněny jako ostřelovačky. Na vyjasnění stále čeká po internetu šířené tvrzení, že násilničtí misogynové z Islámského státu považují smrt rukou ženy za zvláštní potupu a překážku pro mučednický vstup do ráje. A ještě jednou internet: dovedně aranžovanými snímky atraktivních Kurdek, které v uniformách třímají samopaly a protiletadlové střely, se údajně nechala inspirovat nová kolekce firmy H&M.

Letos v červnu se zástupci YPG sešli s delegací nevládní organizace Geneva Call, jíž se zavázali k dodržování vybraných Ženevských konvencí – odmítli používání sexuálního násilí, protipěchotních min a rekrutování osob mladších osmnácti let. YPG vzápětí identifikovala 128 ozbrojenců, kterým ještě nebylo osmnáct, a poslala je zpátky do škol. Ačkoli existují důvěryhodné zprávy, že věkový limit stále není důsledně vynucován, v pekle syrské občanské války působí příslib YPG jako poselství z jiného světa.

Kóbání je již téměř rok v obležení Islámského státu, který za poslední měsíc vystupňoval ofenzivu. K mezinárodnímu politickému průlomu došlo teprve v posledních dnech: 15. října parlament autonomního iráckého Kurdistánu udělal tlustou čáru za rozpory z minulosti a oficiálně uznal samosprávu Rojava, 20. října pak americké letectvo poprvé na Kóbání shodilo náklad zbraní, munice a léků vyslaný z iráckého Kurdistánu. O den později už byl oznámen turecký souhlas s průchodem kurdských ozbrojenců z Iráku do Sýrie na pomoc Kóbání. Tam se mezitím do bojů proti Islámskému státu zapojila asi tisícovka Kurdů z Turecka, dva občané USA a několik členů motorkářských „gangů“ z Nizozemí a Německa.

Turecké a mezinárodní otazníky

Nástup cizích občanů včetně Evropanů po bok kurdských ozbrojenců v Sýrii otevírá řadu otázek. Některé z nich mohou vyznít řečnicky až alibisticky, u jiných bude potřeba více času, aby vykrystalizovala odpověď. Tak třeba: mají se zahraniční členové YPG posuzovat po návratu do vlasti stejným metrem jako navrátilci z řad Islámského státu? A pokud se budou posuzovat odlišně, nemůže to podnítit islámské radikály, aby se pak v Evropě vydávali za bývalé spojence Kurdů?

Dále: jaká je skutečná míra tiché či otevřené podpory Turecka Islámskému státu a dalším radikálním skupinám v Sýrii? Je opravdu v silách Turecka uhlídat celou 822 kilometrů dlouhou hranici se svým jižním sousedem? A pokud je, nepoškodilo by zavření této hranice především samotné Kurdy (což koneckonců napověděl nedávný turecký postup právě v okolí Kóbání)? Neodráží se v rozporuplných tureckých postojích k Sýrii mocenský boj mezi vládnoucí Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP) a stoupenci kazatele Fethüllaha Gülena v policii a justici? Mají posledně jmenované složky volné ruce aspoň k tomu, aby vyšetřily turecké charitativní sbírky ve prospěch islámských radikálů v Sýrii a jejich údajně častá léčení v tureckých nemocnicích? A hlavně: neposkytuje již dva roky běžící mírový proces mezi Tureckem a PKK spolu s účinným bojem odnoží PKK proti Islámskému státu dost důvodů k tomu, aby PKK a její odnože zmizely ze světových seznamů teroristických organizací, když už se tak stalo u možná méně důvěryhodné íránské organizace Lidových mudžáhidů?

Autor je orientalista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image