Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Ministr Chládek na hanbě

Ministr školství jmenoval do Národní rady pro vzdělávání Václava Klause. Lepší symbol ideologického vyprázdnění ČSSD bychom hledali těžko.

Především v Praze letošní komunální volby potvrdily trend hnědnutí sociální demokracie „odspoda“. Ve velkých městech, volících tradičně napravo, různé místní buňky ČSSD ze samého zoufalství či pohodlnosti loví hlasy na příslibech čištění od „nedotknutelných“. Vyšší patra stranické politiky vždy jen pokrčí rameny a připomenou partajní demokratický decentralismus zajišťující ve volebních kampaních relativní autonomii lokálním organizacím. Hnědnutí jde ruku v ruce s cynickou rezignací na základní principy sociálnědemokratické ideologie, symbolicky demonstrovanou ustanovením „kulicha“ Miloslava Ludvíka pražským volebním lídrem. V Praze tak v magistrátních volbách dosáhla ČSSD po zásluze nejhoršího výsledku od roku 1994 a Ludvík, zastupitel ještě z dob bémovského klondajku, hned po ohlášení výsledků div že neuronil slzu dojetí nad přesvědčivým vítězstvím vládního partnera ANO.

Mýtus o idealismu celostátní politiky ČSSD a prohnilosti jejích oblastních filiálek – posilněný rok starými událostmi „lánského puče“, který zhatil až blanický rytíř Bohuslav – však neobstojí při pohledu na veřejná vystupování Sobotkova vládního týmu. Odstrašujícím příkladem budiž naprosto skandální výroky ministra vnitra Milana Chovance o potřebě zpoplatnit tisícikorunou stížnosti na policisty. Čerstvým přírůstkem na nástěnku sociálnědemokratické hanby je výplod ministra školství Marcela Chládka: v čele jeho chystané Národní rady pro vzdělávání (poradního orgánu ministra pro dlouhodobou koncepci školství) má stanout exprezident Václav Klaus. A to, považte, ve jménu vyváženosti!

Ať už je motivace ministra Chládka jakákoli, jeho tah vracející do hry pitoreskní figurku české pravice má nakonec skutečně symbolickou hodnotu – nikoli ale v zamýšleném smyslu demonstrace tolerantnosti k odlišnému názoru, ale jako neklamný znak ideologické zmatenosti ČSSD.

Těžko soudit, co je skutečnou motivací Chládkova kroku. Že by snaha ucpat ústa jeho hlasitému kritikovi a poradci ODS ve věcech školství, Václavu Klausovi mladšímu? Nebo touha rychle odvést pozornost od neúspěšné senátní kandidatury? Obě vysvětlení dávají větší smysl než oficiální důvod, tedy snaha o názorově rozrůzněnou Radu. Shrňme si Klausovy známé postřehy týkající se školství: bezprecedentně nejhoršího ministra školství v polistopadové éře Josefa Dobeše označoval za toho vůbec nejlepšího, vysoké školství nepovažuje za veřejný statek, ještě jako prezident tvrdil, že „koncepční návrhy změn pro základní a střední školy nemá a ani se je nesnaží mít“, a doporučil Dobešovi národovce Ladislava Bátoru jako poradce. Jinými slovy, Klaus je především ideolog, jenž se – na rozdíl od svého syna – problematice školství dlouhodobě nevěnuje a jeho umístnění do čela rady má tedy především symbolickou hodnotu.

Co ale symbolizuje? V Radě, ve které zasedne kromě Klause seniora ještě dalších čtrnáct jedinců, sice najdeme rektora Univerzity Karlovy, děkanku tamní Pedagogické fakulty či zástupce školských odborů (stejně tak ale čtyři zástupce průmyslu a velkého byznysu), stěží bychom však mezi členy hledali někoho podobně ostře vyhraněného jako Klause, ale z levicového tábora. To je skutečně zvláštní představa o vyváženosti! Nezanedbatelnou zásluhu za její vychýlení má bezesporu i Klaus, který svou autoritou zděděnou z devadesátých let a prezidentským úřadem zaštiťoval extrémní názorové proudy české pravice a dodával jim legitimitu, takže dnes skoro nikoho nepřekvapuje, když v prominentních médiích, například v diskuzích o rovnosti pohlaví či osvojování dětí páry stejného pohlaví, „druhou stranu“ reprezentují tragikomické výstupy manželů Jochových. Nic proti jejich účasti, pak by ale bylo potřeba ve jménu vyváženosti dát stejný prostor hlasům radikální levice. Ty ale nenajdeme v médiích, ani v Chládkově Radě. Ať už je tedy motivace ministra Chládka jakákoli, jeho tah vracející do hry pitoreskní figurku české pravice má nakonec skutečně symbolickou hodnotu – nikoli ale v zamýšleném smyslu demonstrace tolerantnosti k odlišnému názoru, ale jako neklamný znak ideologické zmatenosti ČSSD, která tuto stranu prostupuje od komunálních základů po stranický vrchol.

Autor působí na katedře estetiky FF UK a na Vědecko-výzkumném pracovišti AVU.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image