Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Podvod, nebo paskvil? Analýza nezávislosti České televize

Hodnocení nezávislosti médií je ošemetná věc, která přináší velké problémy. O to víc to platí v často propírané otázce nezávislosti vysílání České televize.

Nezávislost České televize byla v minulosti zpochybňována hned v několika případech. Zásadní výtky směřovaly hlavně na politickou nevyváženost jejího zpravodajství. Podle řady kritiků (např. zde, zde nebo zde) v televizi jasně převládají pravicové názory. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Kritiky mělo umlčet hodnocení televizního vysílání od nezávislých odborníků, které si objednala Rada pro ČT. Klíčovým dokumentem přitom byla analýza bývalého redaktora Respektu Jaroslava Formánka a jeho týmu, která tvrdí, že nestrannost, nezávislost a neutralita ČT dosahuje vysokých kvalit (viz zde nebo zde).

Jenže zásadním problémem Formánkovy zprávy je, že se jedná o paskvil, který by v této podobě neuspěl ani jako seminární práce na vysoké škole. Přesto na základě tohoto dokumentu Rada ČT rozhodla, že vysílání naší veřejnoprávní televize je zcela v pořádku. Ostatně zpráva tak byla prezentována i v komentářích v tisku, které se věnovaly odmítnutí stížností týkajících se porušení nezávislosti ČT. Obvinění, které jsme proti Formánkově zprávě vznesli, je jistě závažné, a proto se podívejme na její obsah podrobně a z několika úhlů.

Co se vlastně zkoumalo

Analýza se má zabývat vysíláním ČT za první půlrok 2013. Vzhledem k časovému rozsahu nebylo pochopitelně možné pracovat se všemi tehdy vysílanými pořady. Autoři proto museli přistoupit k výběru, který by šlo s jistou dávkou nepřesnosti vztáhnout i na celý zbytek vysílání. Tady už však leží první kamen úrazu: z textu Formánkovy zprávy není jasné, co tento výběr představuje – konkrétní analyzované pořady nebo kanály (pravděpodobně pouze ČT24) jsou zde taktně zamlčeny. Dozvíme se pouze to, že bylo analyzováno 249 jednotek, ve Formánkově zprávě nazvaných jako „příspěvek“ (šlo o pořady, nebo pouze o jejich úryvky?). Lze je v podstatě rozpoznat jen podle jejich vysílací hodiny. Konkrétně je možné identifikovat pouze dva pořady: zpráva se zabývala pořadem Ekonomika (vysíláno v 16:48 – celkem deset zkoumaných „příspěvků“) a večerními Událostmi (vysíláno v 19:00 – celkem šedesát pět „příspěvků“). Už se ale nedozvíme, jaký byl charakter ostatních pořadů, z nichž autoři „příspěvky“ vybrali. Byly to zprávy, politické diskuse, nebo třeba sportovní přenosy, hobby pořady či pohádky pro děti?

Jak se vybíraly pořady

Hned na začátku Formánkovy zprávy také překvapí poměrně malý rozsah výběru pořadů. Přitom se má na jeho základě hodnotit charakter televizního vysílání za celý půlrok. Nicméně mnohem zásadnější problém vidíme v tom, že vůbec není jasné, jak byl tento vzorek získán. (Text práce odkazuje na samostatný dokument o metodice, ale ten není ke zprávě připojen a ani po dotazu se ho nepodařilo z ČT získat. Budeme proto předpokládat, že nikdy neexistoval.)

Autoři naznačují, že se jedná o prostý náhodný výběr. Jenže výběr z čeho? Vybíralo se ze všech pořadů vysílaných ve zvoleném časovém okně (10:00–24:00 hod)? Proč potom tvoří výběr z více než čtvrtiny pouze „příspěvky“ z Událostí? Tento pořad by totiž vzhledem ke své délce, poměru k celkovému vysílacímu času televize a nezávislosti výběru měl představovat jen asi sedm procent (respektive jednu čtrnáctinu) vybraných „příspěvků“. Vybírat větší část z některých důležitějších pořadů je jistě legitimní, zcela určitě nemá smysl analyzovat třeba pořady o zvířatech. Proč ale není jasně uveden klíč, podle kterého byly „příspěvky“ vybrány? Když klíč uveden není, svádí to k podezření, že nás autoři jednoduše „vodí za fusekli“ a veškeré údaje si vycucali z prstu.

Neutralita je u nás bohužel až příliš pravicová. Ale není divu, když o ní rozhoduje pravicový odborník.

Předpokládejme ale na chvíli, že výběr byl proveden korektně z nějaké (nám bohužel neznámé) předem zvolené skupiny pořadů. Vypořádali se autoři dostatečně s otázkou, zda takový výběr může při svém omezeném rozsahu něco vypovídat? Kritici vysílání ČT upozorňovali na porušení nezávislosti jen u některých vybraných témat, ne na manipulaci s celým obsahem vysílání. Řekněme, že by se ve výběru Formánkova týmu skutečně objevily nějaké „příspěvky“, které by byly manipulativní. Neztratily by se vzhledem ke zvolené „metodě“ v průměru mezi ostatními? Jak říká jeden otřepaný statistický vtip: Švýcarsko se svými hlubokými jezery a vysokými horami je z hlediska průměru vlastně celkem rovinatá země… Čtenář Formánkovy zprávy je však podobných pochybností milosrdně ušetřen. Na rizika vyplývající z náhodného výběru ho autoři neupozorní. Jednoduše ho přesvědčují, že jejich přístup stačí na rozptýlení všech pochybností o nezávislosti vysílání. Přitom je jistě zásadní povinností experta upozornit zadavatele na nutnou omezenost dosažených závěrů.

Kdo je tady neutrální

Další otázkou je, jak byly vybrané „příspěvky“ zkoumány. I to zůstává z větší části záhadou. Například vyváženost vysílání byla měřena na vyjádřeních odborníků, která byla klasifikována do čtyř kategorií: jako levicová, neutrální, pravicová a ambivalentní. Jenže co ještě je a co už není „pravicový přístup“? A co určuje kategorii neutrality, v níž se nakonec umístilo dvacet čtyři z pětadvaceti (sic!) zkoumaných odborníků? Vysvětlení autorů, že názory poměřovali ve vztahu k tehdejším názorům vlády a opozice (včetně neparlamentní) posouvá věc do zcela absurdní roviny – vždyť opozice rozhodně tehdy nebyla homogenní (ostatně to není nikdy už z principu věci). Také v roce 2013 byly kroky Nečasovy vlády kritizovány jak zleva, tak zprava. Zdá se proto, že se v případě hodnocení výstupů „neutrálních“ odborníků jedná o zcela arbitrární rozhodnutí jednotlivých členů „expertního“ týmu.

Tento přístup však až tolik nepřekvapí vzhledem k tomu, že experti až na jednoho prošli ideologickou líhní, jejíž členové se bohorovně považují za tribuny neutrality. Patří totiž k síle a dobrým zvykům části naší politické pravice, že své postoje jako pravicové vůbec neoznačuje a prohlašuje se za představitele jakési zlaté střední cesty. Připomeňme si text šéfredaktora Respektu Erika Taberyho, v němž celkem obsáhle obhajuje vyváženost svého média, aby nakonec v diskusi konstatoval, že výraz „utržený ze řetězu“, který se týkal jednoho levicového politika (Jiřího Paroubka), je pouze odpovídající popis, a nikoli komentář vedený z pravicových pozic.

Měření, nebo jen dojmy?

Třeba jsme ale příliš krutí. Je totiž dost dobře možné, že vesměs žádné názory odborníků vztahující se k politické situaci zkoumány nebyly. Možná byla v ohnisku zájmu spíše nestrannost televizních meteorologů, kde skutečně kritéria levicovosti nebo pravicovosti (naštěstí) nehrají žádnou roli.

Jenže pak je tu ještě problém s „relevancí“ zpravodajství. Ta prý byla zkoumána podle dvou kritérií: jak jsou témata důležitá pro českou společnost (tzv. „externí relevance“) a jak bylo sdělení úplné („interní relevance“). Jenže kolik se toho vlastně měřilo? Zahraničně politické příspěvky se z hlediska externí relevance prý neanalyzovaly. Jenže – jak je ve zprávě obvyklé – není už řečeno, kolik „příspěvků“ se vlastně zkoumalo. Zadruhé: Co se vlastně měřilo? Interní relevance je prý hodnocena na stupnici od jedné do čtyř. A toto ohodnocení se má přiřazovat s ohledem na tzv. „mediální a skutečnou situaci“. Ale tady se musíme zastavit a trochu hloupě se zeptat: Co znamená „skutečná situace“? Není kromě jednoduchých vyjádření prší/neprší skutečnost vždycky pokřivená čistě subjektivním názorem hodnotitele? A konečně zatřetí: Jak se vlastně měřilo?

2865
Co se vlastně v ČT měřilo?

 

Jak naservírovat informace

Asi nepřekvapí, že zpráva, vůči které se nabízí tolik vážných výhrad, je nevalné úrovně i po čistě formální stránce. Za povšimnutí stojí už to, že její závěry jsou zásadně uváděny jen v procentech – jenže nikde není uvedeno, co vlastně představuje sto procent. Jako by bylo jedno, zda výsledky platí pro dvacet příspěvků nebo třeba pro sto padesát. Autoři se dále prakticky neobtěžují citovat zdroje (třeba na straně dvacet neuvádí, odkud berou údaje o procentech diváků preferujících daný typ programu). Necitují samozřejmě ani metodologický základ své práce (není jedna jediná standardní citace z učebnice pro tak rozporuplné téma trochu málo?). Často se jim nedaří, aby udrželi jednotné značení, takže se jeden pojem objevuje pod více názvy a čtenář musí textem úporně listovat, aby pochopil, co že se to vlastně měří (s. 31 a 33).

Stane se ale i to, že se jedna tabulka dvakrát opakuje, aniž je řečeno proč (s. 24 a 28). Případně že procenta nedávají dohromady sto procent, i když to autoři tvrdí (s. 22). Závěrem tak opravdu nelze konstatovat nic jiného, než že celá „analýza“ dělá dojem práce diletantů, kteří by udělali lépe, kdyby se „aplikovat nástroje statistiky“ (o čem to vlastně mluví?) raději ani nepokoušeli a provedli jednoduché ohodnocení formou expertních posudků. Přes deklarovanou snahu po objektivitě nelze totiž jejich zprávu ohodnotit jinak než jako aplikovanou dojmologii – z hlediska základních statistických principů text vyznívá tragicky.

Názorová pluralita v nedohlednu

Nabízí se samozřejmě ještě jedno vysvětlení, proč byla analýza nezávislosti takto odfláknuta. A sice, že jde jednoduše o „jánabráchismus”, jak už to tak u nás bývá. Tím je Rada totiž možná nakažena. Na zasedání Rady ČT 10. září radní Michael Hauser upozornil, že jeden z členů, konkrétně Michal Jankovec, je spoluautorem řady dokumentů, které Radě předkládá Česká televize. Lze je nalézt na webu (například zde, zde nebo zde). Ocitl se tak ve dvojí roli: jako radní schvaluje a kontroluje materiály, které radním předkládá Česká televize, zároveň se ale podílí na jejich vzniku. Svým způsobem tedy kontroluje sám sebe.

Těžko říct, jak v takovém klimatu může vzniknout kvalitní a vyvážená analýza, která by nám ukázala, co mnoho lidí cítí už dlouho. Nejde tu jistě ani tak o peníze, ale především o celkové klima české politické kultury. V ní jsou stále zejména levicové názory brány jako nenormální či „utržené ze řetězu“. Neutralita je u nás bohužel až příliš pravicová. Ale není divu, když o ní rozhoduje pravicový odborník. O názorové pluralitě v České televizi se toho tedy zatím příliš nedozvíme a ve veřejném prostoru si o ní můžeme nechat jen zdát.

 

Jan Dienstbier je historik a statistik.

Jaroslav Fiala je politolog a šéfredaktor A2larmu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image