Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Poslední z tunerů

Svět českých tuningových srazů prorazil do české kinematografie. Zásluhu na tom má sociální portrét K oblakům vzhlížíme.

V soutěžní sekci nových českých dokumentů na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava se bude promítat také nový film Martina Duška nazvaný K oblakům vzhlížíme. Snímek premiérově uvedl už festival v Karlových Varech. Skličující pohled do života současné „ztracené evropské generace“ mladých „na okraji společenského mainstreamu“, jak o filmu mluví sám režisér, má v českých médiích podivnou pověst.

Vláčná těla a křiklavé neony

„Veřejnoprávní erotika: takovou přezdívku si možná vyslouží film K oblakům vzhlížíme (…) Sleduje setkání, na kterých dnům vládnou ‚vytuněná‘ auta a nocím nahé ženy, alkohol a drogy,“ napsali o filmu například na iDnes. Uvidíme, jak budou příznivci filmové erotiky nadšení z observačního dokumentu o mladém Ráďovi ze severních Čech. Ten sice navštěvuje tuningové srazy, kde asi ve dvou scénách vidíme i nějakou tu (dost upocenou) nahotu, ale zároveň ve svém vyladěném voze objíždí místní podniky a marně se pokouší sehnat práci obsluhy vysokozdvižného vozíku, hádá se s vlastní matkou kvůli tomu, že všechny peníze dává do svého auta, a jeho dívka je svobodná matka, která si vydělává jako uklízečka v německém hotelu.

Velmi prozaický film s poetickým názvem K oblakům vzhlížíme rozhodně patří k nejvýraznějším snímkům letošní jihlavské soutěže Česká radost.

Je zvláštní, že tento klíčový rozměr filmu potlačují i obě festivalové anotace, jak jihlavská, tak ta z Varů. „Vláčná těla se vlní v rytmech elektronické hudby, křiklavé neony na podvozcích a burácení motorů vás nepustí spát,“ dočteme se v nich a dozvíme se také to, že film mluví „jazykem plným metafor, které provokují diváky k zamyšlení právě tam, kde by to nejméně čekali: na parkovišti uprostřed burácejícího tuningového srazu“. K oblakům vzhlížíme ale navzdory svému básnivému názvu mluví spíš bolestně konkrétně. Scény z tuningových srazů jsou tu snímány se stejným odstupem jako zbytek filmu – v pečlivě komponovaných, zpravidla statických celkových záběrech, které nás nutí nahlížet na zachycované dění pohledem vnějšího pozorovatele. O „svět tuningářů“ ve filmu navíc vlastně ani tolik nejde – z několika scén ze dvou srazů, které Ráďa navštíví, získáme maximálně impresi „vyprázdněné zábavy, točící se okolo sexu a automobilového fetiše“, jak to dobře vystihuje sám Dušek v PR rozhovoru pro Českou televizi.

Stejně fragmentární je přitom celý film, a to zcela záměrně. Nevíme, jak dlouhý časový úsek příběh vlastně zabírá. Vynechávají se tu i důležité předěly v Ráďově životě – v jedné scéně má jednu přítelkyni, v další zase jinou a rozchod je samotným protagonistou popsán jen několika nekonkrétními větami. Podobně je to i s různými pracemi, které se Ráďa během filmu pokouší získávat a pak je zase ztrácí, i s jeho vztahem k matce, jež ve filmu vystupuje jen v jedné scéně (Dušek říká, že protagonistu k návštěvě matky s filmařským štábem musel přemlouvat). Roztříštění filmu na řadu samostatných scén zdůrazňuje, že v Duškově díle nejde ani tak o „příběh“ jako spíš o situaci hlavní postavy.

Golfy slepené leukoplastí

Ráďa se tak přes řadu typických scének stává představitelem určité vrstvy mladých, která před sebou nemá moc životních možností a příležitostí, generace odsouzené k bezmocnému přihlížení. Tuning pro něj má být východiskem, ve kterém vidí aspoň nějakou šanci dočkat se určitého uznání – film ho hned dvakrát ukazuje, jak netrpělivě čeká na výsledky soutěže o nejlepší auto. Ze snímku samotného to nemusí být tak patrné (zvlášť pro někoho, kdo nerozumí autům), ale i tento Ráďův sen jen odráží jeho situaci nespokojeného outsidera. Dušek o svém prvním setkání s hlavním hrdinou říká: „Mezi nabušenými auty a sebevědomými chlápky obklopenými lacinými kráskami vypadalo ležení Ráďova klubu dosti uboze. Golfy, escorty a civicy slepené dohromady snad leukoplastí, nezbytné petky s pivem, lahve s melounovou vodkou a mezi nimi poslední z posledních tunerů Ráďa.“

Film ovšem snímá život protagonisty příliš nezaujatě na to, aby působil jako sympatický hrdina. Naopak, ukazuje se jako v lecčems povrchní osoba, která v jedné scéně dokonce pronáší rasistické poznámky. To nás znovu odpoutává od sbližování se s Ráďou k přemýšlení o jeho celkové situaci. Její tragičnost totiž můžeme lépe vnímat právě z odstupu, do kterého nás film mnohými prostředky nutí. Duškův pohled je tu mnohem empatičtější než pozice mírně škodolibého diváka v jeho předchozím filmu Parta analog. Velmi prozaický film s poetickým názvem K oblakům vzhlížíme rozhodně patří k nejvýraznějším snímkům letošní jihlavské soutěže Česká radost.

Autor je filmový publicista a redaktor A2.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image