Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Proč letos neničím billboardy

Přesně před čtyřmi lety proběhl v Praze utajovaný útok, v jehož rámci bylo růžovou barvou přetřeno několik desítek reklamních billboardů. Jaký měla akce smysl?

Psal se rok 2010, byla první říjnová neděle, šest ráno, zapatlaný od růžové barvy jsem se trmácel domů. Mžoural jsem do sluníčka a přemýšlel, jak to asi dopadne s tím podezřením z trestného činu, které jsem si jako výslužku odnášel z bouřlivé noci.

Protože nevím, jak se to má s promlčecí lhůtou u trestných činů, řeknu to poněkud rafinovaně: večer předcházejícího dne mě zčistajasna napadlo, že by byl dobrý nápad koupit růžovou barvu a jít pocákat několik billboardů. Je dílem osudu a naprosté náhody, že ten samý nápad jako já měla ve stejný den celá řada dalších lidí.

Výsledek? Úctyhodné množství billboardů a reklamních poutačů pocákaných, přetřených, přepsaných či jinak upravených růžovou barvou. Že jste to nezaregistrovali či si toho vůbec nevšimli? Není divu. Tahle akce se totiž mediálně vůbec nestala.

Zlomím ti ruku

Důvod, proč jsem onu sobotu vůbec vyrazil z domu s batohem plným barvy, netkví v žádné hluboké myšlence. Neměl jsem potřebu šermovat pojmy jako „vizuální smog“, nebylo nutné hrabat se ve statistikách dokazujících, kolik autonehod každoročně zapříčiní billboardy – ať už proto, že to do nich někdo přímo napálí, nebo jen svedou něčí pozornost z cesty.

Kdybych byl copywriter nejmenované politické strany, patrně bych si namísto složitého vysvětlování vystačil se sloganem: Prostě mě ty reklamy sraly.

Na ulici můžete udělat cokoliv, ale až média rozhodnou, zda akci připustí a zlegitimizují. Růžová akce se mediálně nestala. Měla špatnou kampaň. I akce proti reklamě totiž potřebuje mít dobrou reklamu, jinak média nezajímá.

Jak praví policejní zpráva, v rámci svého počínání jsem úspěšně zneškodnil šest billboardů (ponechme stranou, jestli to je úplná pravda, nebo ne). Důvod existence policejní zprávy je prostý: až příliš pozdě jsem si v adrenalinovém opojení při práci na posledním billboardu všiml zuřivě brzdícího auta na vedlejší silnici. Než moje prudce inteligentní, avšak nesportovní tělo stihlo zrychlit z nuly na sto, vyběhl z auta opravdu naštvaný chlapík, chytil mě, zalehl mě a jal se volat policii.

Přijely pro jistotu hned tři auta a v nich dohromady snad tucet strážců veřejného pořádku. Zatímco jeden z nich začal okamžitě fotit moje díla, další objevil u posledního billboardu mé malířské náčiní (důmyslně schované přímo na zemi pod billboardem) a s nadšením detektiva, který právě rozlousknul pětinásobnou vraždu, pospíchal za velitelem zásahu, který ze mě právě doloval, co se stalo.

Možná proto, že jsem o třicet hodin později mířil k zápisu do prvního ročníku na FAMU, mi hlavou neproběhl celý život, ale filmová sekvence z nějakého béčkového filmu, obsahující okřídlenou hlášku o právu nevypovídat.

Takže jsem k nelibosti náčelníka držel hubu. S díky jsem také odmítl návrh jeho kolegy, že mi zlomí ruku, nesdělím-li mu, kudy se ubíral domnělý spolupachatel (netuším, koho měli na mysli). Celá parta hic se následně ode mne přesunula k opravdovému lidovému hrdinovi – statnému muži, který mne zajal.

Ptali se ho, co je jako zač, a to mě také zajímalo. Ani taxikář, ani policista, prostě aktivní občan, který dbá na pořádek kolem sebe? Tedy něco jako já, akorát zrcadlově obráceně?

Jak se ukázalo, byl to přímo majitel reklamních billboardů, které jsem upravil a dle policie nenávratně zničil.

Pan velitel se poté vrátil ke mně a začal se vyptávat, proč jsem takový trouba a páchám trestnou činnost u tak frekventovaného místa. Rezignoval jsem na možnost vysvětlit mu, že pointa billboardů je v tom, že jsou právě u frekventovaných míst, a nasedl do kolony, která mě záhy vykopla na stanici.

 

Když nedáte médiím příběh

Sezení na cele mi zpestřoval občasný humor procházejících policistů, kteří mi začali důvěrně říkat „růžový panter“ či mi s vážnou tváří navrhovali, zda bych jim nechtěl vymalovat pokoj, když jsem takový šikula. Policisté si lámali hlavu, jestli můj čin vyšetřovat jako organizovaný zločin, vyhrožovalo se i kriminálkou. V neděli v pět ráno ale upadá pracovní morálka zřejmě i u policie, a tak jsem po pár hodinách odcházel s již zmíněným podezřením z trestného činu.

Ta neděle nebyla nic moc, rozhodně bych ji nenazval odpočinkovou. Zvažoval jsem všechny možnosti, jak bych mohl dopadnout, na náladě mi však nepřidal ani fakt, že celé noční dobrodružství bylo patrně k ničemu. Přestože se Praha topila v růžové, média svorně mlčela (koho baví paranoidní, spiklenecké teorie, může samozřejmě mezi volbami a mlčením médií hledat souvislost). Několik billboardů bylo uvedeno do původního stavu ještě ten den a po pár dnech nebylo v metropoli po růžové ani stopy.

Naše hrdinství se neprobojovalo do televizního zpravodajství ani do obskurních rubrik internetových plátků. Jakési zakváknutí předvedly Pirátské noviny a už tehdy „masově navštěvovaný“ portál časopisu A2.

Prvních pár týdnů po celé akci bych přirovnal k drogovému opojení. Zatímco jsem čekal, až přijde milostný dopis s pruhem, začaly se dít další věci: přicházely výhružné esemesky z neznámých čísel ve znění „jestli se objeví ještě jeden růžový billboard, tak…“ a mně začalo docházet, jak se to má se šlechetným princem, jenž mne předal policii.

Podle dostupných informací šlo skutečně o jednoho z hlavních hráčů na poli outdoorové reklamy v České republice. No nemám já to smůlu? Kdyby kolem jel papež v papamobilu, byla by to asi menší náhoda, než když kolem billboardů projíždí v neděli ráno jejich majitel.

Za dva týdny přišel dopis, samosoud rozhodl, že podmínka v délce dvanácti měsíců, a v případě porušení dva měsíce v cele, bude tím pravým trestem.

Zeď z nul a jedniček

Zpětně přemýšlím, co pro mě bylo smyslem tehdejší, tak překvapivě bezvýsledné akce. A mám to: smyslem bylo právě to, jak moc byla reálná a nekompromisní. To, jak rezignovala na mediální pokrytí.

Média potřebují příběh. Je naivní domnívat se, že něco tam venku změníte, že přepíšete Matrix, a ono se to okamžitě projeví v reálném, mediálním světě. Na ulici můžete udělat cokoliv, ale až média rozhodnou, zda akci připustí a zlegitimizují. Růžová akce se mediálně nestala. Měla špatnou kampaň. I akce proti reklamě totiž potřebuje mít dobrou reklamu, jinak média nezajímá. Proč by také měla? Když jim nedáte tiskovou zprávu, když jim nedáte návod, jak to celé číst, bude to všem jedno.

Musíte nabalit nějaký příběh. Třeba příběh jedince, který na akci vzpomíná a porovnává ji se současným stavem. Tak to je. Ani tento článek není ničím jiným než snahou zrecyklovat a vyvařit z tehdejší akce v letošních volbách to, co se jí minule nepovedlo.

unnamed

 

Bude líp

Je rok 2014. Rejstřík mám čistý, můžu dělat cokoliv, třeba založit politickou stranu! Co se za ty roky změnilo? Nic moc.

Podmínka asi opravdu funguje. Vyvolala ve mně pocit viny, zvláštní pocit studu, díky kterému jsem o svém nočním říjnovém dobrodružství řekl jen nejbližšímu okolí (tímto zdravím rodinné příslušníky, s nimiž jsme si díky tomuto článku zase o něco blíž).

Jak známo z psychoanalýzy, metoda vytěsnění se někde zaručeně projeví, a tak se stalo, že jsem svou storku o podmínce přefabuloval a v rámci studií na FAMU zaklel do celovečerního scénáře, podle kterého snad vznikne biják. Stane-li se tak, v jakém kontextu se na něj budeme dívat? Nebude to už úplně mimo?

Jsme v říjnu roku 2014, slavím jedno výročí a jezdím po Praze. Vídám reklamní kostky, ty podivné meteority, co na Prahu spadly z nebe, a říkám si: Udělal bych to zase?

Pokud bych v Praze nežil, měl bych z letošních billboardů dojem, že lidé bez domova tu zapáchají tak, až vám rozleptají kůži, že za každým rohem číhá uživatel drog, aby do vás zabodal desítky nakažených jehel, a že lehnout si do parku není možné, aniž byste se neváleli v psích lejnech.

Přitom nejvíc na frak dostává veřejný prostor v Praze vždycky před volbami. Není to tak, že by se za ty čtyři roky nic nezměnilo. Změnilo se hodně. Reklam je víc a jsou čím dál hloupější. Cestuju po městě a poslouchám lidi, baví se o letošních sloganech, vysmívají se jim. Na internetu se pořádají soutěže o ten nejhloupější. Řada reklam je počmáraných, přeškrtaných, rozpáraných a znovu sešitých.

Než je krášlit barvou, je možná jednodušší nechat je být, ať se vymáchají ve své stupiditě. Nebo ze mě mluví moje rezignace? Napravila mne snad podmínka? Nemyslím si.

Jsem vlastně spokojený, protože jestli to takhle půjde dál, reklamní kostky budou všude. Budeme z nich brzy stavět domy. A pak už se tím fakt budeme muset probíjet jako Indiana Jones. A všem nám přece podmínky rozdat nemůžou. Reklama půjde pryč. Dávám tomu čtyři roky. Maximálně osm.

 

Autor je student katedry scenáristiky FAMU.


Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image