Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Sedláček by měl dostat vyznamenání

Režisérovo nevhodné oblečení odhalilo skutečné základy české státnosti.

Po letošní oslavě založení Československa a Zemanově propůjčování státních vyznamenání živým i mrtvým je jedno jisté: Sedláček předvedl výstup, za který by si zasloužil metál. Převzetí nejvyššího státního ocenění ve flísové mikině bylo totiž po politické i umělecké stránce geniální. Teď jde vlastně jen o to, jaké vyznamenání by měl Sedláček dostat a kdo by mu ho měl dát.

Uraženi flískou

Anarchisti vyznamenání nedávají. Cena české filmové kritiky a stejně tak Český lev se vztahují jen na filmy. O ceně Týtý rozhodují čtenáři televizních příloh, kteří si během přímého přenosu neradi narušují pohodu nepatřičně oblečeným režisérem. Českého Slavíka už léta okupují Gott s Bílou. V soutěži Muž roku zase preferují mládence jiných proporcí. Sedláček by si zkrátka zasloužil úplně novou cenu.

Bývalý prezidentův mluvčí – jakožto strážce nejdemokratičtější demokracie, tedy té Havlovy – spolu s dalšími ukázal, že důležitá je především fasáda.

Režisér Českého století jako by se rozhodl kromě interpretace minulosti začít odhalovat i současnost. Pozdního Edvarda Beneše ukázal ve svém historickém seriálu jako rozporuplného manipulátora, který ale nakonec nebyl schopen zabránit komunistické historické nutnosti, pozdního Gottwalda ukázal jako paranoidního alkoholika a svým neformálním činem teď podtrhl Zemana jako lidového muže, který dává vyznamenání jiným – stejně geniálním – lidovým mužům.

Slušňácká panika, která se kolem Sedláčkovy flísky strhla, ukázala nejistotu ohledně vlastní (byť slavné české) státnosti, ke které se ve zmatku z umělcovy mikiny začalo odkazovat. Česká státnost podle největšího experta na etiketu Ladislava Špačka stojí na tom, že se na předávání vyznamenání slušně oblíknete. Být bez saka při takové příležitosti je podle této logiky plivnutím do tváře samotné české státnosti, která se teoreticky odkazuje k demokracii a lidským právům. Tím pádem je Sedláčkova stylová neúcta urážkou nás všech, a to i těch, kteří ve svém nadupaném šatníku nemají ani jeden oblek.

Co by dělali Angličané?
Žel česká státnost není tak působivá, jak by si kritici neformálního oblečení u prezidentských tabulí asi představovali. A tak nezbývá, než to buranským Čechům natřít z prozápadních pozic. V Lidových novinách neomylně šáhli po tak nějak skoro od přírody „classy“ Angličanech: „V Londýně by R. Sedláčka královská garda násilím narvala do náhradního obleku a po obřadu by byl poslán na Falklandy točit dokument o ovcích,“ komentoval malou českou katastrofu pro Lidové noviny zpravodaj Českého rozhlasu v Londýně Jiří Hošek. Tradiční demokraté prostě vědí, co a jak: pokud někdo dělá problémy, pošlou ho makat do kolonií.

V dokumentu z cyklu Expremiéři mluví státem (či spíše Zemanem) oceněný režisér Sedláček o expremiérovi a prezidentovi jako o vůdci, který to má podle něj z logiky věci vždycky těžší než my, běžní lidé, a dumá nad tím, proč o demokracii mluví obvykle hlavně ti neúspěšní. Demokracie v českých novinách ale není o vysněných silných vůdcích, ale o stylu oblečení. Čtvrteční Lidové noviny vyšly s fotkou přeškrtnutého Sedláčka, který sice nezpochybňuje svého vůdce a cenu neodmítá, ale prostě se neumí oblíct tak, aby to vyhovovalo vysokým nárokům kulturně zdatných Čechů, ať už je to zahraniční zpravodaj nebo někdejší mluvčí prezidenta, jehož kvalifikací je dnes především znalost správného dezertního příboru.

Směšnost celého udílení státních cen nicméně Sedláček svým outfitem skvěle demaskoval. Obvykle se kritika novinářů věnuje prezidentově výběru oceněných a otázce, zda cena skutečně odráží hodnoty demokratického státu. Bývalý prezidentův mluvčí ovšem – jakožto strážce nejdemokratičtější demokracie, tedy té Havlovy – spolu s dalšími ukázal, že důležitá je především fasáda. Špaček je zvyklý posuzovat státnické události podle toho, kdo měl dobře nažehlené puky a naškrobený límeček. Většinová interpretace naší republikánské „ostudy“ ale naznačila, že události jen málokdo přikládá nějakou váhu. Je to prostě nažehlená, konformní a tupá oficialita. A pořád je tu možnost, že Sedláčkova volba oblečení na rituál státní demokracie nebyla promyšlenou provokací, ale že režisér prostě přišel na Hrad rovnou z hospody a nestihl se předtím převlíct. Koneckonců je to umělec, a těch si přece musíme vážit.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image