České outdoorové oblečení je vděčný fenomén. A nejenom pro Módní peklo, blog zaměřený na tenkou hranici mezi vkusem a nevkusem, ale v první řadě pro desítky firem, které na tomto trhu protočí více než pět miliard korun ročně. Čeští spotřebitelé totiž outdoorové oblečení přímo milují a vydají za něj dvojnásobek toho, co němečtí zákazníci. Máme jistotu, že nás toto oblečení ochrání v extrémních podmínkách, ať už jde o výstup na osmitisícovku nebo cestu do práce v přeplněné tramvaji. Jenže málokoho už zajímá, jaké jsou podmínky jeho výroby. Zatímco módní firmy jsou pod tlakem veřejnosti a svět byl šokován zřícením oděvní bangladéšské továrny Rana Plaza, kde zahynulo 1 138 lidí, výrobci sportovního zboží o pracovních podmínkách mlčí. Vítejte ve světě českého outdoorového a sportovního průmyslu, kde dohledat původ a podmínky výroby je tím pravým dobrodružstvím.
Mohl bych mít lepší auto
Ekonomickou globalizaci a outsourcing výroby dnes přijímáme jako normální součást podnikání. Umožňuje českým firmám rozkládat výrobu v menší celky, rozmísťovat jednotlivé produkční stupně, jako je design, nákup látek, barvení nebo šití do různých zemí. Naše firmy tak zůstávají české jen podle sídla a vlastně nic fyzicky nevyrábějí, pouze přeprodávají. Důvody pro tuto činnost jsou různé, například zabezpečení technologie výroby, která v Česku není možná. Nicméně velká část firem přesunutím výroby sleduje především možnost snížit náklady. Jenže ať už výroba probíhá v ČR, Asii nebo kdekoliv jinde, je odpovědností firmy i dodavatele zajistit důstojné pracovní podmínky, minimálně ve shodě s platnou mezinárodní i místní legislativou.
Za úsměvný můžeme považovat výrok majitele jedné nejmenované „ryze české firmy“. Tento podnikatel nejen otevřeně přiznává, že polovinu obratu tvoří produkty z Asie, ale nezapomene uvést, že česká výroba je pro něj ztrátová – kdyby ji nedotoval, mohl by se prý vozit lepším autem nebo dopřát svým dětem lepší vzdělání. Jen díky prodeji výrobků z Asie je prý schopen zachovat českou výrobu, a tak se nám bizarní kruh uzavírá. Kdyby se zaměstnanci v české dílně nemohli opřít o levnější práci a nekonečné přesčasy dělnic a dělníků v asijských továrnách, přišli by podle této logiky o práci. Snad tedy asijské pracovníky při nočních směnách hřeje u srdce poznatek, že přispívají k zaměstnanosti v Česku.
Když v roce 2011 na iDnes.cz vyšel článek s názvem Asiaté prý otročí pro české oděvní firmy, Hannah a Husky to popírají, českou veřejnost to kupodivu překvapilo. Kvalitní funkční a drahé outdoorové oděvy přece nemohou vznikat v otřesných podmínkách. Nevládní organizace NaZemi, která se už roky zabývá pracovními podmínkami v asijských oděvních továrnách, tehdy zveřejnila výzkum z Vietnamu a Číny. Ten ukázal, že podmínky dělníků se při výrobě outdoorového oblečení od běžné produkce ostatních oděvů příliš neliší.
Český outdoor z Asie
Zboží firem jako Adidas, The North Face, Columbia nebo Decathlon vzniká často za otřesných podmínek. Patří k nim nízké mzdy, které neumožňují důstojnou obživu a udržují pracující v chudobě, dlouhá pracovní doba až šestnáct hodin denně po šest dní v týdnu, zadržování mezd nebo potlačování odborů, jež by zaměstnancům pomohly řešit jejich situaci a zmírnily by atmosféru strachu. A i když výzkum nebyl zaměřen na české firmy, které v těchto zemích vyrábějí, nabízí se zásadní otázka: Jsou české firmy připraveny diskutovat o původu zboží, kterým zásobují trh?
Podle výsledků nejnovějšího průzkumu, který se týká sedmačtyřiceti českých sportovních firem, je bohužel jasné, že ani po více než třech letech se na chování českých firem ani na informacích, které pouštějí do světa, téměř nic nezměnilo. Pokud došlo k nějaké sebereflexi, analýze rizik nebo mapování podmínek výroby, proběhly v úplném utajení. Pravděpodobnější však je, že firmy nemají zájem ani o vytvoření líbivého odkazu s názvem „Společenská odpovědnost“ na svém webu, natož aby se snažily zjistit, kdo a za jakých podmínek vyrábí jejich zboží. A tak Hannah a Husky, protagonisté z článku z roku 2011, zarputile mlčí a na firemních webech se dozvíte víc o prašanu na Aljašce než o původu jejich produktů.
I když se tedy u nás kostičkované kalhoty nebo funkční bundy těší neobvyklé popularitě, zatím úplně chybí hlubší diskuse o podmínkách jejich výroby. Jasný závěr čerstvě zveřejněného průzkumu totiž zní, že označení „česká firma“ ani „český výrobce“ nemusí znamenat, že uvedená společnost u nás skutečně vyrábí. Minimálně polovina dotazovaných firem vyrábí i v Asii. Z hlediska pozice na trhu produkují v této části světa téměř všichni v první desítce hráčů podle obratu. Dohledat informace o původu produktů je pro zákazníky často nemožné – výroba, zejména ta asijská, je tabu. Některé firmy se evidentně obávají, že by přišly o zákazníky, pokud by vyšlo najevo, že se jejich zboží nevyrábí v Česku. Etické standardy, kterými se výroba v oblasti pracovních podmínek řídí, mají sepsány a zveřejněny pouze dvě firmy. O kontrolních mechanismech nebo širší spolupráci v této oblasti už nemůže být ani řeč. Jako spotřebitelé boj o informace jednoznačně prohráváme.
Kromě toho je tu další problém, který se týká státu. Tedy instituce, která přes veřejné zakázky a nákupy z daní nás všech nakupuje zboží vyrobené za sporných podmínek. Mají vojáky, policii nebo horskou službu oblékat firmy, které tají, případně nevědí, v jakých podmínkách vzniká poptávané zboží? Nebylo by na čase uvažovat i o jiných kritériích veřejných zakázek, než je cena? Možnosti i legislativa jsou tomu sice otevřené, ale společensky odpovědné veřejné zadávání a nakupování etických produktů je u nás zatím v plenkách.
Zboží důležitější než člověk
Klíčovou otázkou je, zda nás to jako spotřebitele zneklidňuje. Možná se někdy díváme na štítky oblečení a hledáme zemi původu. Ale ptáme se v obchodech, odkud bunda skutečně je a za jakých podmínek byla ušita? Nebo se spokojíme jen s tvrzením prodejce, že se jedná o českého producenta? Přestože ryze českých výrobců je evidentně plný trh, proklamovaná výroba může probíhat v Asii. A minimálně takové informace by nás měly znepokojovat.
Přesto se začíná blýskat i na lepší časy. Začátkem října vznikla česká platforma v rámci mezinárodní iniciativy Clean Clothes Campaign. Česká republika se tak stala sedmnáctou členskou zemí dlouhodobé kampaně pro zlepšení pracovních podmínek v oděvním průmyslu. Iniciativa má za sebou pětadvacet let zkušeností a podporuje ji síť dvou set spolupracujících organizací. České oděvní firmy se tak dostanou pod drobnohled organizací, které se zabývají pracovními podmínkami dělnic a dělníků v jejich dodavatelských továrnách. Snad to bude mít vliv také na ochotu českých firem diskutovat o jejich vlastní odpovědnosti. Zákazníci, kteří si kupují outdoorové výrobky, by pak mohli získat i lepší přístup k informacím o původu zboží. My, spotřebitelé, totiž máme jedinečnou moc ptát se firem, zda je jejich výroba etická, požadovat dodržování standardů pro důstojné pracovní podmínky a neuspokojit se jen s příznivou cenou nebo hezkým designem.
Autorka pracuje v neziskovém sektoru.