Squatujeme mediální prostor od roku 2013

V pasti liberálního feminismu

Muži prý spíše přesvědčí ostatní muže o feministických otázkách. Autor článku tuto výzvu přijímá.

Sledovat jednání Valného shromáždění OSN je z drtivé většiny totální nuda. Protože ale alespoň někteří zpravodajci aktivity OSN ještě pokrývají, může organizace tuto událost proměnit ve vhodnou PR akci. Největší rozruch tak vyvolali Leonardo DiCaprio ve vystoupení k environmentální krizi a především Emmy Watson, která svým proslovem spustila kampaň HeForShe, jejímž cílem je mobilizovat muže, aby vystoupili v boji za genderovou rovnost.

Nebylo by fér chtít, aby za necelou čtvrthodinu přednesla brilantní rozbor feministické teorie. I když i ve čtvrt hodině se dá udělat hodně. Emma Watson se dotkla mnoha příkladů genderové nerovnosti: od násilí na ženách přes možnost podílet se na politickém rozhodování po rovnost v odměňování. Dozvěděli jsme se, že feminismus je z definice „teorií politické, ekonomické a sociální rovnosti pohlaví“. Už nám však neřekne, jaká je to teorie a co bychom měli dělat, pokud se chceme na dosažení rovnoprávnosti podílet.

Řada mužů má i dnes problém feministický boj strávit, protože jej považují – a často ho tak vnímají i samotné ženy – za vybojovaný. Proč se prát za práva žen, když už je dávno garantují naše ústavy a listiny práv?

Jakkoli je zcela na místě přitakat iniciativě za globální genderovou rovnost a vyšší přítomnost feministického uvažování, není jasné, co se po nás mužích vlastně chce. Samotná kampaň HeForShe je navíc ještě nečitelnější než zmíněný projev. Staví na myšlence, že hnutí za genderovou rovnost bylo původně vnímáno jako hnutí žen a pro ženy. Což o to, potvrzující statistika by se určitě našla. Feminismus zkrátka byl a je populárnější mezi ženami než muži. Proč?

Muži v pasti feminismu

Řada mužů má i dnes problém feministický boj strávit, protože jej považují – a často ho tak vnímají i samotné ženy – za vybojovaný. Proč se prát za práva žen, když už je dávno garantují naše ústavy a listiny práv?

Nikdo nebude mít problém podepsat výrok Pan Ki-muna z webu kampaně HeForShe odsuzující násilí na ženách. Obecný souhlas získají i Barack Obama a Matt Damon, kteří vyzdvihují schopnosti žen podílet se svou prací na růstu ekonomiky a řešení závažných globálních otázek. Jenže my už jsme dál, nebo ne?

Velká část mužů i dnes uzná, že problémy přetrvávají. Takoví, kteří odmítají sexistickou praxi třeba v reklamě, už nejsou výjimkou. Zároveň ale většinou odmítají možnosti, jak proti takové reklamě účinně zasáhnout. Liberálové tohoto druhu nepovažují násilí na ženách (doma i ve třetím světě) za politický problém, ale za obyčejné barbarství. Sexistická reklama, ale často i naše chování, jsou pro ně jen projevem nevychovanosti, nedostatku respektu či vlastní slabosti. Nikdo není dokonalý.

I v momentě, kdy přistoupíme na tvrzení, že genderová rovnost je u nás stále spíše utopickým snem než realitou, nemáme vždy jasno v tom, co vlastně dělat. České diskuse poslední dobou zmiňují především témata, jako jsou postih neplatičů výživného, zálohové výživné, náboženské symboly a odívání, rodičovská dovolená, výpočet důchodu či různé kvóty. Zajímalo by mě, na kolika z nich bych se shodnul s 297 dalšími muži, kteří se v době psaní tohoto článku k výzvě HeForShe v Česku oficiálně přidali.

Liberální a egalitářská politická teorie levicového střihu si u těchto problémů často jasně vybrat také neumí. V nejbližší historii se nám nabízí minimálně dvě výrazně odlišná pojetí společenské nerovnosti s odlišnými recepty na její překonání. Autoři a autorky kontinentální sociální filosofie (tradice kritické teorie a frankfurtské školy) nabízí řešení založené na politice identity. Jejím cílem má být kulturní transformace dosažená uznáním dříve společensky vytlačovaných fenoménů. V našem případě respektu k ženám. U naznačených otázek nám ale samotný respekt k ženám mnoho nepomůže.

Anglo-americká a analytická tradice oproti tomu stavěla své sociální analýzy na pojmu distribuce, jehož doménou se staly ekonomické otázky. Jinými slovy: popisovaly, jakým způsobem je vystavěna naše ekonomika, přičemž zásadním nástrojem zrovnoprávnění mužů a žen je pro ně politika přerozdělování. Jakou feministickou politiku bychom tedy měli volit?

Vodítko se nám snaží poskytnout Nancy Fraser, feministická autorka, podle níž je volba mezi „distribucí“ a „uznáním“ falešná. Ve skutečnosti se většina kategorií, na nichž se zakládá strukturální nerovnost a sociální nespravedlnost, pohybuje na škále. Na jeden krajní pól bychom mohli umístit sociální vymezení s kořeny v kulturní sféře, například sexualitu (LGBT, queer, transgender apod.). Na druhé straně by se pak nacházel klasický pojem třídy jako vymezení ekonomické. Drtivá většina dalších pojmů definujících sociální vymezení je ale někde uprostřed.

Prostě se mobilizujeme

Protože genderové vymezení nespadá čistě pod „sexualitu“ ani „třídu“, feministická politika nápravy nespravedlností a nerovností musí stavět na postupech, které zohlední oba aspekty. To ale ve zcela konkrétních situacích znamená, že ženská otázka je i otázkou kritiky stávajících ekonomických poměrů. Souhlasila by s tímto Emma Watson, potažmo lidé za kampaní HeForShe?

Nechci tvrdit, že bychom snad měli žádat explicitní antikapitalistickou rétoriku. To si ostatně OSN ani nemůže dovolit. Na druhou stranu, pokud jde OSN o skutečné globální a systémové řešení, pak se sama zbavuje potřebných zbraní. Její kampaň tak zatím působí až příliš depolitizovaným dojmem, jaký známe aktuálně třeba z plakátů ANO. Feminismus? Prostě se mobilizujeme.

Johana Chylíková popisuje, že „na Západě [zejména v USA a Británii – pozn. autora] se o feminismu vede věcná diskuse a přístup společnosti se pomalu mění“. Jak ale vidno, ani u nás podobná debata nechybí. S pokračující hospodářskou krizí jde přitom o otázky s viditelným sociálním a ekonomickým zacílením. Proč je tedy Hollywood o tolik dál než Barrandov?

Dnešní česká společnost se v diskusi a praxi feminismu obtížně posune dál, pokud bude dál vězet v zajetí postkomunistických myšlenkových schémat, odmítajících jakékoli zpochybnění vítězného neoliberalismu konce dějin. Zkušenost s komunistickým režimem, v dobrém i zlém, by nám přitom mohla pomoci pochopit, že feminismus neznamená usilování o právo žen a mužů postavit se ke stejnému pásu v továrně. Pokud jde o nás, i dosažení pouhého „zvýšení povědomí“ by v zemi, které šéfuje šovinistický prasák a kde se ministerské nominace žen posuzují estetickými kritérii, bylo významným krokem vpřed. Feminismus ale mimo jiné znamená právo ženy či muže zvolit si „tradiční ženskou roli“, aniž by to zároveň znamenalo podepsat si rozsudek smrti vyhladověním. Pointou je proto poznání, že uznání a respekt k řešení politických problémů feminismu nestačí. Tato cesta sama o sobě není dostatečná, obě jsou potřebné a obě nutné. Čeští muži se tohle musejí naučit.

 

Autor je student politologie a práv.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image