Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Velcí investoři a my, děti

Došlo k dalšímu výkyvu globální kapitalistické ekonomiky. Rýsuje se na obzoru nová vlna krize?

Opět jsme se dozvěděli, že „trhy ztratily důvěru“. Stalo se tak 15. října, kdy nastala „černá středa“ a burzy se ocitly na půl druhého dne ve volném pádu. Ovšem už ve čtvrtek večer a v pátek ráno se znovu „dostaly do rovnováhy“. Inu, život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře… To je běžný způsob referování o veškerých burzovních turbulencích. „Trhy provedly korekci,“ dodávají k tomu „mluvící hlavy“ z obrazovek. A jede se dál.

Oživení nečekejme

Je to ovšem drama. Úrokové sazby, a tedy i výnosy státních dluhopisů jsou bohužel opět rozpůleny. Překvapení investoři totiž přesunují své peníze do „zemí jádra“, které jsou pokládány za bezpečné, jako například Německo, a stahují se z „periferie“, například z Řecka. Kdykoli zasvěcenci pochmurně říkají, že tu zase máme „spread“, mají na mysli zejména rozdíl mezi úrokovou hladinou německých a řeckých státních dluhopisů – tedy indikátor krize eurozóny, která za podobných okolností před dvěma lety stála před kolapsem.

Vývoj v uplynulých pěti letech byl takový, že pokud protáhneme loňskou křivku stoupající nerovnosti, vyjde nám, že v roce 2037 bude veškeré bohatství na zeměkouli kontrolovat jedno procento lidí.

Příčiny úžasu investorů jsou trochu zvláštní. Jak mohou být překvapeni, že globální růst bude „nižší, než se očekávalo“, když za posledních zhruba pět let byl růst nižší, než se očekávalo, vždycky? Člověk se pořád diví, jak může být ještě nosný takový výklad, jaký novinářům z listu Le Monde poskytl Fréderic Rollin ze švýcarské banky Pictet & Cie: „Investoři si náhle uvědomili, že ke scénáři, jemuž chtěli věřit, tedy k výraznému oživení ve Spojených státech, následovanému oživením evropským, nedojde.“ Zvláštní argument. Věří snad také, že děti nosí čáp a dárky Ježíšek, protože tomu věřit chtějí? A co se stane, až jim maminka s tatínkem řeknou pravdu?

Faktem je, že 7. října provedl Mezinárodní měnový fond revizi světového růstu HDP na léta 2014 až 2015 a přehodnotil – proti všem chtěným očekáváním – směrem dolů nejen vyhlídky pro eurozónu, které teď kdekdo prorokuje další, již třetí recesi v pěti letech, ale také výhled německého růstu, což se přímo dotýká i české ekonomiky. Hned druhý den byl v Německu ohlášen citelný pád průmyslové výroby, a to meziměsíční i meziroční. Následující „černou středu“ pak odstartovala špatná ekonomická čísla z USA za měsíc září. Investory zároveň šimrá v zátylku meč „kvantitativního uvolňování“ či, lépe řečeno, ostří jeho konce, který americká centrální banka (FED) směřuje k 31. říjnu. Motory se zastavily, v rozvíjejících se ekonomikách zpomalují a Ukrajina, Střední východ či ebola jenom dodaly další palivo do „indexu strachu“, který má poskytnout investorům orientaci, do čeho (ne)investovat.

Sáhnout si na dno

Kaskáda Jobových zvěstí měla dvě komické vsuvky, které ukazují, že by investorům možná k pesimismu stačilo, kdyby jim nějaký lotr bouchl u ucha sáčkem od svačiny. A k optimismu zase použití chechtacího pytlíku. Těsně před rozevřením úrokového „spreadu“ mezi Řeckem a Německem totiž ohlásil řecký premiér Antonis Samaras jásavě, že jeho těžce soužená vlast je schopna předčasně ukončit „Plán pomoci“ Mezinárodního měnového fondu. A statistikové s použitím nové metodiky přehodnotili prognózu německého růstu opravdu závratně: o jednu až dvě desetiny procenta nahoru. I to dokázalo finanční trhy povzbudit, natož pak celkem reálné úvahy, že v pumpování peněz do ekonomik by měly centrální banky vzhledem k okolnostem pokračovat.

Jak je to možné? Jsou investoři tak důvěřiví? Z praxe přeci vědí velmi dobře o výkyvech kapitalistické tržní ekonomiky. Jakkoli podle nejnovějších počítačových modelů řídí své investice mnohem detailněji, než kdy činily státní plánovací komise reálného socialismu, jakkoli uvnitř svých firem nastolili diktatury manažerů a inovačních géniů, je jim jasná základní věc: srážka s konkurenčními subjekty na fakticky neregulovaném světovém trhu vyvolává vždy chaos. Chaos je jedinou skutečnou synergií privátních výdělečných aktů na světě. Investoři vědí, že nazývat sociální, ekologické a kulturní dopady tohoto neřádu „řádem svobody“ je drzý eufemismus. A bojí se, že to už také víme. Lekají se vlastních stínů i nejnovějších zpráv.

Investorům je tedy jasné, že ekonomické teorie, které jsou v oficiálním oběhu a zaplevelují vysokoškolská skripta, jim dnes už v ničem nepomůžou. Je jim známo, že modely a prognostické techniky jsou nedostatečné, protože vycházejí jen z minulých zkušeností při terapii finančních krizí. Jenže ty byly (s výjimkou Velké krize třicátých let) pouhými, byť někdy rozsáhlými fluktuacemi v rámci určitého hospodářského cyklu, jehož vzestupná křivka nakonec rozhodla. Poslední finanční krize však představuje mnohem víc – zásadní překážku v procesu akumulace, v procesu vytváření přidaných hodnot a jejich reinvestování za účelem dalšího zisku i konzumu. Jestliže totiž centrální banky napumpovaly do ekonomik obrovské peníze (jenom americká centrální banka od roku 2008 vlila do zamrzlého úvěrování a finančního oběhu tři biliony dolarů) a jestliže reálná ekonomika přesto stagnuje, pak jsme svědky zásadního jevu. Stručně řečeno, centrální bankéři i velcí správci kapitálu si touto historicky bezprecedentní finanční injekcí a neméně bezprecedentním přesunem investic na finanční trhy sáhli na samé hranice systému. Není divu, že se teď lekají každé špatné zprávy.

Stromy do nebe

Investoři, což je ve skutečnosti hrstka vlastníků kapitálu, využili krize na způsob žravých housenek. Zpráva Credit Suisse z poloviny října uvádí, že nejbohatší jedno procento populace nyní ovládá více než 48 procent světového bohatství (vloni to bylo ještě 46 procent). Vývoj v uplynulých pěti letech byl tedy takový, že pokud protáhneme loňskou křivku stoupající nerovnosti, vyjde nám, že v roce 2037 bude veškeré bohatství na zeměkouli kontrolovat jedno procento lidí. To samozřejmě není možné.

Zpráva Credit Suisse dále zjistila, že růst „globální nerovnosti“ radikálně zrychlil od finanční krize v roce 2008 z toho důvodu, že hodnoty finančních aktiv prudce vzrostly, zatímco mzdy stagnují nebo klesají. Copak ale finanční aktiva představují ve svém celku nějaké reálné bohatství? Jsou to jenom poukázky na zámožnost, přepych a prázdné tituly, které každá turbulence (jako třeba ta z minulého týdne, jež v jednu chvíli „vymazala“ ze světa půl druhého bilionu dolarů) může obrátit v prach. To investoři ovšem vědí, nejsou dětinští. Pokud si ovšem sami myslíme, že některé stromy přece jen můžou růst do nebe, jsme dětinští my.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image