Všude se hořekuje a lomí rukama, že letošní komunálky a volby do třetiny senátu „nemají téma“. S tím by mnozí kandidáti asi nesouhlasili. Obce určitě nejsou pro legraci: vždyť vypisují tendry na kdeco, ty větší třeba spravují vlastní dopravní podniky. Volby sice dokážou normálního člověka takříkajíc zvednout ze židle či hodit do melancholie, ale osobu veřejně známou, šikovnou, s lokty ostřejšími a jazykem pěkně proříznutým naopak na židli usadí. Na židli v té či oné správní radě, často za statisícové roční odměny. A k tomu je prostě nutné okupovat dostatečný počet zastupitelských seslí. Okupovat jakkoli podle zákona a skoro s kýmkoli, na nějž ještě nikdo nic nevytáhl. Má někdo nějaký lepší nápad na reprodukci kapitalismu v Česku?
Prostě to nevyšlo!
Všimněme si sloganů, které nás mlátí přes oči: všichni kandidáti chtějí změnu, tedy vlastně inovace, jež jsou pro každou firmu základem konkurenceschopnosti. A všichni v této souvislosti hovoří o úklidu či rovnou o vymetání. V tom není jenom nedočkavost na příjmy ze správních rad firem, které zajistí odvoz odpadu. To je také „firemní atmosféra“ republiky. Je třeba vymést nadbytečné transakční a veškeré další náklady, vyhodit přebytečné pracovní síly a vyběhnout s konkurencí. A přihrát malou domů. Ta správná „antisystémová strana“, hnutí nebo místní sdružení by vlastně musely chtít, aby se na poměrech nepohnul ani chlup, byl pokud možno všude bordel a na stranickém logu skvělo se heslo: „Mouchy, snězte si nás.“ To by tedy nešlo. Stát, obce i firmy jsou přímo ústavně založeny na „svobodné soutěži“, která se přece předem nevzdává a jejíž zisky pro konkrétní osoby jsou nakonec docela přehledné. A zajištěné.
Jestli ČSSD přijde o 19 senátorů (a s jistou mírou deliria je takový debakl představitelný), půjde o mentální otřes ze zúžení politických perspektiv tradiční partaje, která se nevyhne nové vlně vnitřního pnutí.
Politolog Stanislav Balík se ovšem domnívá, že nejen volební kampaň, ale i samotné výsledky voleb neřeknou vůbec nic o rozložení sil ve společnosti. Vždyť prý je to jen jakési obecné přetahování „politiky s nepolitikou“ (například, dodejme, mezi koaličními spoluvládci Bohuslavem Sobotkou a Andrejem Babišem). Volební systém je prý nesmyslný (kdekdo si může zakroužkovat téměř libovolné množství kamarádů napříč pestrobarevnými kandidátkami). A i těch pretendentů na senátorskou živnost je letos tolik, že skladba soupeřů ve druhém kole, kam se mnozí dostanou pouze „o prsa“ dvou tří hlasů, je nepředvídatelná a bude nanejvýš reprezentovat čirou náhodu.
Něco na tom je. Přesto bych nebyl tak skeptický, pokud jde o vypovídací hodnotu kampaně i vyústění voleb. Jestli ČSSD přijde o 19 senátorů (a s jistou mírou deliria je takový debakl představitelný), půjde o mentální otřes ze zúžení politických perspektiv tradiční partaje, která se nevyhne nové vlně vnitřního pnutí. Bude významné, jestli ANO pevně zakotví v Praze, a Babišova nepolitická strana tak získá důležitou mocenskou trampolínu. A to, prosím, ještě dřív, než všechny její mlhavé billboardy typu „Prostě to zařídíme!“ vymění realita za jiné, pro něž text vymyslel jeden můj – hořkými bonmoty překypující – známý: „Prostě to nevyšlo!“
Lid ví nakonec všechno
Existuje i význam těchto voleb, který je skrytý a poněkud metaforický, ale všudypřítomný a možná vůbec nejdůležitější. V blížícím se čase 25. výročí posledního velkého přelomu (nejen) českých dějin může vyznívat „výročně“ i taková běžná patálie, jakou je odstoupení TOP 09 z voleb v Sokolově; na kandidátce tam totiž byly – hlásí Mladá fronta Dnes – dvě ženy, které o své kandidatuře nevěděly.
To je toho! Statisíce a miliony lidí před čtvrtstoletím nevěděly nic o základních charakteristikách poměrů, které si vyzvonily klíči a v nichž pak vyrostla celá jedna nová generace, nové i recyklované elity, nové neprůhledné kuloáry na starých souřadnicích, nové rozhodovací „zasedačky“ pro producenty hesel a generály manipulací. Nevěděli to také mnozí – velmi mnozí – z těch, které to lidové vyzvánění vyneslo v první vlně nahoru. A přece kvůli tomuto drobnému pochybení ještě nikdo u nás neodstoupil ani z funkce. Natož ze svobodné soutěže o výtah k moci a vlivu. O výtah pro některé už zase nade všemi. Dělbu práce – stejně jako dobrou značku – ničím nepřerazíte.
„Obyčejní lidé nevědí, že všechno je možné,“ tvrdil anglický básník Thomas Stearns Eliot. Vzhledem k tomu, že průzkumné agentury věští u obecních i senátních uren jenom padesátiprocentní účast voličů, platí možná spíš moudrost finského romanopisce Miky Waltariho: „Lid nakonec ví všechno, i když se mu nic nepovídá.“ I když mu nedali – řekli bychom dnes – téma. Však se nám to hlavní téma tak nějak rýsuje už samo.
Autor je politický komentátor.