Vřelá objetí, srdečné potřásaní pravicí, úsměvy směrem k fotografům… Tak vypadají státnické oslavy, ve kterých vedoucí představitelé státu opěvují sami sebe a tulí se k historickým mezníkům, čímž si dodávají legitimitu a snad i kuráž. Výročí vzniku Československé republiky oslavil prezident Miloš Zeman stylově – udílením Řádu Bílého lva. Mezi jinými si pozval na Hrad premiéra Slovenské republiky Roberta Fica.
Zeman pravidelně oceňuje zejména své věrné a mezi ně jako moudrý politik přimíchá nějaké ty opravdu zasloužilé umělce, vědce nebo jinak důležité lidi. V ideálním případě ještě přidá pár mrtvých hrdinů, kteří už se nemůžou bránit. Fico si vyznamenání od českého prezidenta vysloužil za zlepšování vztahů mezi oběma zeměmi. Koneckonců v zahraniční politice jsou obě země bývalého Československa stejně marginální, a tak nezbývá než se vzájemně ujišťovat o výborných česko-slovenských vztazích. Největším rizikem jejich narušení by bylo případné zfalšování hlasování v soutěži Česko-Slovensko hledá talent.
Dva velcí mužové
Český rekordman v chlastání a slovenský rekordman v klikování toho mají i přes odlišný životní styl hodně společného. Zeman vyrostl na kritice tunelování ODS a po svém zvolení premiérem se s občanskými demokraty spojil opoziční smlouvou. Fico se v devadesátých letech zviditelnil kritikou mečiarismu, aby hned ve své první vládě do vládní koalice kromě slovenských neonacistů ze Slovenské národné strany (sdružených kolem slovenského rekordmana v pití Jána Sloty) přizval právě Vladimíra Mečiara.
Fico i Zeman snad také vědí, že celá ceremonie předávání státních vyznamenání je šaškárna. Co by to však bylo za kámoše, kdyby čas od času společně nevyvedli nějakou tu skopičinu.
Když se potkají dva oportunisti, dá se čekat, že si budou svorně masírovat ega. Oba mají za sebou přerod z „věrných“ praktiků blairovské třetí cesty ve vyvolavače latentních nacionalistických pudů a oba mají svou zásluhu na svorném hnědnutí obou bratrských zemí. Ekvivalentem Zemanovy „sudetské karty“ je „karta maďarská“, kterou Robert Fico ochotně používá, když se zrovna jeho uherská reinkarnace Viktor Orbán nedívá.
Vyznamenání Fica je také poctou jeho fascinujícímu výkonu ve věci sjednocení slovenské levice. Fico ji dokonale umrtvil, homogenizoval a přetavil v děsivý monolit – nebo spíše v náhrobek plurality levicové politiky na Slovensku. Podobně Zeman v polovině devadesátých let udělal z ČSSD vysáváním politické konkurence od středu nalevo stranu, která mohla směle konkurovat ODS. Ostatně Fico jezdíval po celou dobu Zemanova vesnického vyhnanství na Vysočině naslouchat jeho radám. Těžko říct, co mu borovičkou obdarovaný Zeman vykládal. Fico dosáhl se SMERem lepších výsledků než kdy Zeman s ČSSD. Nebyl to nakonec spíš Fico, který inspiroval Zemana v jeho tažení na Hrad a v jeho roli prezidenta-sjednotitele parlamentní levice.
Šaškárna
Strana práv občanů Zemanovci původně vznikla jako Klub přátel Miloše Zemana – a podobný klub se včera sešel i na předávání státních vyznamenání. Patřičný dojem dodala partě Zemanových vlivných přátel velká jména, jakými jsou slavný cestovatel Miroslav Zikmund nebo jaderná fyzička Dana Drábová, a především pak vyznamenaní in memoriam. Tentokrát to schytal Karel Kryl, a tak se bývalý kariérní komunista a „přesvědčený ateista“ z katolické rodiny Fico dostal do společnosti písničkáře, který zpíval proti aroganci mocných před „sametem“ i po něm.
Z žijících umělců si Zeman vybral jednoduše ty, kteří ho mají rádi a jsou ochotni o tom na veřejnosti mluvit. Filip Renč, jehož nejvýznamnějším počinem v posledních letech byl seriál Sanitka 2, se dokonce k Zemanovi odvolává při obhajobě své televizní tvorby. Jistě si vzpomenete, jaký poprask vyvolala scéna z tohoto seriálu, v níž jediný muslim v celém filmu vytáhl po první minutě na obrazovce nůž a bodl jím do samotného Hanzlíka. Námitky proti této stereotypizaci Renč stylově odbyl Zemanovým bonmotem: „Ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim.“ Doufejme, že snad aspoň sám Zeman ví, že to je naprostá kravina.
Fico i Zeman snad také vědí, že celá ceremonie předávání státních vyznamenání je šaškárna. Co by to však bylo za kámoše, kdyby čas od času společně nevyvedli nějakou tu skopičinu. Oceňování se navzájem za fiktivní zásluhy může nakonec mít pozitivní dopad aspoň na rodinu slovenského premiéra. Po smrti jeho nositele může třeba zkusit Řád Bílého lva vydražit. I když Lidovky píšou, že Lvi prý moc na dračku nejdou.
Autoři si to při psaní článku udělali pěkné.