Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Červená karta systému

Není těžké vylučovat ze hry jednotlivce, byť by to byli prezidenti. Nebo i celé skupiny obyvatelstva. Pro červenou kartu však dozrává kapitalismus.

Guvernér České národní banky (ČNB) Miroslav Singer nedávno na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy ujistil veřejnost, že nás sankce proti Rusku zatím nezasáhly; žádné škody na makroekonomické úrovni nejsou vidět. Tedy v Česku. Rusko sankce prokazatelně – za všeobecného plesání euroamerických demokratů – už připravily o 40 miliard dolarů. Za vodou ale Praha vůbec není, situace se může přiostřit. Ropu a zemní plyn totiž „nejsme schopni rozumně nakoupit jinde než v Rusku,“ řekl Singer. A starostlivě zmínil holý fakt, že „v Rusku působí evropské banky a vytvářejí tam výrazný zisk“.

To se podívejme! V „říši zla“ je možné stále ještě nakupovat nejrozumněji (technicky umíme obejít Ukrajinu, válka neválka). A právě v Rusku zaznamenává výrazný zisk jediné odvětví „svobodného světa“, které ještě dnes dokáže dělat divy: finanční kapitál v rachotící ruletě.

Mnohem větší škody než sankce západních jestřábů, působí Rusku propad cen ropy (100 miliard dolarů). Ale Vladimir Putin – nebo i venezuelský prezident Nicolás Maduro – se mýlí, když tvrdí, že tento propad je pouze politickým kalkulem USA a jejich přátel na Středním východě (například Saúdské Arábie a dalších příkladných demokracií v Perském zálivu). Je to mnohem horší: v dramatickém snížení ceny za barel se obráží klesající globální poptávka po energetických ropných produktech, protože svět se ani za uplynulých šest, sedm hubených let nevymotal z finanční krize. Je to dokonce více než sedm let, je-li výchozím bodem prasknutí bubliny substandardních hypoték (subprime). A ani komoditní spekulace s obrovskými sumami zbůhdarma natištěných peněz, jimiž centrální banky zaplavily ekonomiku (jenom americký Federální rezervní systém do ní napumpoval čtyři a půl bilionu dolarů), nejsou nyní s to cenu zvednout (nejvíce se otáčejí rulety s akciemi, i když před pár týdny také zaznamenaly alarmující propad). O jakém systému si to pořád povídáme, že z principu nefungoval?

Tahouni už netáhnou

Vezměme to popořádku. V den, kdy navýsost tolerantní demokraté s červenými kartami táhli v Praze po Národní třídě na Albertov vyloučit ze hry Miloše Zemana, tedy 17. listopadu 2014, byl oznámen pokles HDP Japonska. Třetí největší ekonomika světa vstoupila do své čtvrté recese od roku 2008. Čímž de facto dementovala funkčnost dlouho oslavované „abenomiky“ (podle japonského premiéra Šinza Abeho), ale i – tehdy jen dva dny starou – dvouprocentní růstovou prognózu summitu G20 (na němž dostal pomyslnou červenou kartu Vladimir Putin za své ohavné ukrajinské rejdy).

Epicentrum recese se přesunulo z takzvané periferie do tří největších evropských ekonomik, do Německa, Francie a Itálie.

Situace je taková, že stav globální ekonomiky je ještě horší, než byl v počátečním období po pádu Wall Streetu v polovině září 2008. Je to proto, že takzvané rozvíjející se ekonomiky, které v posledních šesti letech obstarávaly čtyři pětiny globálního růstu HDP, tentokrát rychle zpomalují. Jenom čínská ekonomika v prvních fázích finanční krize rostla desetiprocentním tempem, především díky stimulačnímu balíčku na úvěrování investic do stavby bytových domů a infrastruktury ve výši půl bilionu dolarů. Tohle skončilo. Peking brzdí přehřátou ekonomiku a finanční úřady blokují úvěrové toky z obav, že Čína začíná připomínat USA těsně před Velkou finanční krizí 2008. Tamní statistický úřad nedávno – rovněž 17. listopadu – oznámil, že ceny nových domů v 67 ze 70 měst meziročně poklesly – stejně jako prodej bytů – o desetinu. Růst čínské ekonomiky je nejnižší od roku 1990 a bude dále klesat. A samozřejmě potřebovat méně ropy, zemního plynu, ledasčeho… A kazit ceny.

Jinde v takzvaných zemích BRIC jde v bleděmodrém o totéž. Brazilská ekonomika zažila recesi v první polovině letošního roku, od čehož si tamní pravice slibovala smetení levicové Dilmy Rousseffové z prezidentského paláce. Udržela se (hlavně vzýváním boje proti chudobě sociálními programy), ale v posledních dvou čtvrtletích 2014 vládne své obrovské zemi s nulovým růstem. A samozřejmě je zde také to nešťastné Rusko, ale přece jenom devátá největší ekonomika na světě, která nyní vstupuje do recese pod údery poklesu cen ropy a sankcí uvalených Amerikou a Evropou. To jsme to tomu Putinovi nandali…

Evropa, Spasitel a bomba

Miroslav Singer má pocit, že to ČNB svou protideflační politikou nandala i Evropě. Vítězoslavně oznámil, že po intervencích banky se český HDP vyvíjí lépe než loni, a sice prý dramaticky. „Ze spodní třetiny zemí v EU podle růstu HDP jsme se posunuli do první třetiny,“ řekl Singer. To je ale teď v Evropě po čertech jednoduché. Eurozóna rostla ve třetím čtvrtletí těsně nad půl procentem HDP, a tedy výrazně pod úrovní roku 2008 (dvě procenta). Nejdůležitější je skutečnost, že epicentrum recese se přesunulo z takzvané periferie do tří největších evropských ekonomik, do Německa, Francie a Itálie. Pravda, exportní lokomotiva Evropy, Spolková republika Německo, unikla ve třetím kvartálu recesi o onen pověstný růstový chlup (0,1 procenta), ale v předchozím čtvrtletí o 0,1 procenta naopak poklesla. Nula od nuly pošla. A pozor! Je to vůbec poprvé od počátečního dopadu finanční krize na Evropu v roce 2009, kdy Německo zaostává za zbytkem eurozóny dva kvartály za sebou. Česko je „zázemí“ německé ekonomiky a tohle nemůže nepocítit. Ukážeme pak červenou kartu kancléřce Merkelové?

Není jasné, jak mohou ve světě upadlých ekonomik BRIC, Japonska a Evropy táhnout tříprocentním tempem svět jedině Spojené státy, i kdyby se Američanům reálné mzdy pouze nesnižovaly a všichni by tam – za zpěvu God Bless America – dělali zadarmo. Není jasné, zda lze vůbec psychicky unést, že zrovna to Řecko v porovnání s evropským jádrem nyní přímo „expanduje“ (0,7 procenta HDP), byť je celá čtvrtina práceschopných Řeků bez místa. Jediné, co je jasné, je vážnost situace. Jinak by guvernér Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi od prvního listopadového týdne neohlašoval možnost nalít do eurozóny celý bilion eur, finanční – tak tomu říkají novináři – „jadernou bombu“.

Jenže tahle bomba, tento vynález zkázy, je znakem pouhého – kolikátého již? – odkladu problémů. Znak je vždycky to, co stojí místo něčeho jiného. Ale nehodí se, aby zrovna „Super Mario“ Draghi, zvaný též ve finančních kruzích „Spasitel“, místo své spásné injekce hodil ručník do ringu. Anebo – ještě hůř – ukázal celému systému červenou kartu. Tak, abychom ji všichni viděli, byla řádně pochopena a konstruktivně zužitkována. A aby „trhem“ soustavně porážené masy lidí už konečně aspoň měly – jak říkají sportovní komentátoři – „více ze hry“.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image