Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Interstellar: Nasedneme do rakety a poletíme

Co bude lidstvo dělat, až zcela zničí ekosystém naší planety? Prostě odletí někam jinam.

Na snímek Interstellar režiséra Christophera Nolana se dítě ve mně, které vždy chtělo být kosmonautem, těšilo již od zhlédnutí prvního traileru (ve kterém bylo z filmu asi tak pět záběrů). Snil jsem vždy o tom, že mi někdo předloží realistickou vizi letu ke hvězdám, vyhýbající se příliš velikým logickým lapsům. Doufal jsem, že jednou budu mít skutečně pocit, že tam letím spolu s hrdiny příběhu i já a budu mít celý let před očima. Interstellar přesně tohle dokáže. Ale o tom ať mluví znalci jazyka filmu. Tohle není recenze.

Svět vychýlený z rovnováhy

V dálce sledujeme obrovskou rotující loď (nebo spíše její pozůstatky?), z které postupně odpadávají její části a kusy pláště, pomalu se vznášející nad povrchem planety. Vypadá trochu jako osamocený pohrobek lidské megalomanie. Do uší nám bije hypnotická varhanní sekvence, jež dodává celé scenérii punc sakrálnosti a monumentálnost.

Znám dvě takové scény. V jedné hrají varhany Philipa Glasse, ve druhé průkopníka minimalismu cituje Hans Zimmer. První scéna je ze závěru Koyaanisqatsi – mlčenlivé filmové eseje Godfreyho Reggia – druhá patří mezi velkolepé momenty mezihvězdného eposu Christophera Nolana. Závěrečná sekvence Koyaanisqatsi zachycuje výbuch rakety Atlas-Centaur z roku 1962, která přirozeně už nikdy nikam nedoletěla. U Nolana sledujeme poškozený mezihvězdný koráb, který i po výbuchu dokáže obletět černou díru a úspěšně dorazí k planetě potenciálně vhodné pro život.

Oba filmy se k sobě zvláštním způsobem vztahují a doplňují. Interstellar je metaforou té nejtroufalejší a nejambicióznější cesty ven, zatímco Reggio sytí diváka obrazy syrové, ale zároveň krásné reality, která celý plán záchrany vsazuje do kontextu.

Před čím že se to u Nolana zachraňujeme? Režisér rozehrává příběh na pozadí environmentální katastrofy. Příroda lidstvo vyhání pryč sérií egyptských ran – zemědělství trpí nemocí šířící se z jednoho druhu plodiny na druhý, města jsou zavátá prachovými bouřemi a atmosféra planety se stává stále méně dýchatelnou. Lidem se v takovém světě přirozeně žije špatně.

Nejhorší na Nolanově fikci je to, že se může opravdu uskutečnit. V podstatě je jen otázkou času, kdy dokážeme planetu opustit. Nepoštěstí se to ovšem každému.

Donald, jedna z vedlejších postav, který se s hlavním hrdinou Cooperem jako hodný dědeček stará o dvě vnoučata, jednoho večera u lahváče prohlásí, že tento svět zase není až tak špatný. Vyzývá Coopera, aby si představil, jaké to je, když na světě žije šest miliard lidí – a všichni chtějí všechno. Připomíná dny svého mládí, kdy takřka každý den přišel někdo s novou myšlenkou nebo vynálezem, kdy svět kolaboval pod tíhou nespoutané lidské kreativity – kreativity o sobě a pro sebe, která neprodukovala hodnoty nebo dobro, ale prostě produkovala, tečka. Pro starého pána, který si pamatuje tenhle „zlatý věk“ globálního kapitalismu, je tak jistým zadostiučiněním, že tady lidstvo vůbec ještě je. Leč pozdě, muselo se odvrátit od dobývání a využívání přírody k péči o sebe a své okolí.

Cooper, který onen starý svět neznal, však chce svět zkoumat a podmaňovat. Na jeho repliku, že lidstvo nemá za úkol svět zachránit, ale opustit, upozorňuje například George Monbiot v komentáři pro The Guardian. Lidé nejsou pěstouni a pěstounky matičky Země, ale jsou tu od toho, aby se proměnili v průkopníky a bytosti překračující limity své pozemské existence. Mají se prostě oddat své svobodě. A protože svoboda lidstva očividně existuje jedině vně této chřadnoucí planety, řešení jsou tím pádem pouze dvě – střelit se do hlavy, nebo se vystřelit do kosmu. Vyhrává plán B.

Vystřel se do kosmu

Struktura řešení problémů ve vědecké fikci se občas náramně podobá představám o struktuře řešení problémů naší přítomnosti. Dobře to ilustruje představa, jak naložit s jaderným odpadem – prostě ho vystřelíme na Měsíc. Protože je na světě tři sta tisíc tun vyhořelého jaderného paliva a to, jak postavit bezpečné úložiště, jsme zatím moc nepromysleli (ideální látkou pro věčné optimisty je dokument o stavbě prvního trvalého úložiště ve finském Onkalo Into Eternity), uchylovat se k šíleným nápadům je asi to jediné, co nám zbývá.

Vystřelit problém do vesmíru je metafora standardního způsobu, jak dnes řešíme vážné sociální konflikty i ekologické hrozby. Cikány a bezdomovce posíláme v lepším případě do detenčních center, v horším do plynu. Vyždímané přírodní zdroje jsou pro nás nepohodlnou externalitou, která nemá v krásném, hebkém a hladkém platónském tělesu naší ekonomické teorie žádné místo. Nezvladatelné množství odpadů si také radši odsouváme pryč z dohledu. Své rodiče na staré kolena detašujeme do domovů pro seniory a hospiců, kde za nás špatně placené pečovatelky udělají to, na co my „nemáme čas“. Když nám dojde, že pro Zemi jsme možná největším problémem my, je čas nacpat se do rakety a zkusit štěstí u nějaké jiné holky, která bude to naše dětinské běsnění pokorně snášet jako hodná žena u plotny.

Kolega v práci mě při jedné kuřácké pauze upozornil na to, že nejlepším ztvárněním nápadu vystřelovat problémy ke hvězdám je pixarovská pohádka WALL-E. V ní nasednou lidé do korábů a nechají na Zemi roboty, kteří mají všechen ten bordel po tisíciletí trvající párty uklidit. Lidé jsou ovšem ve filmu vykresleni jako tlupa tlustých blbců, kteří se umí přesouvat pomocí levitujících vozíčků. Megalomanská vize se mění v karikaturu současného konzumu.

Jak si koupit jízdenku do ráje

Nevyřčeným předpokladem Nolanovy epopeje je snížení počtu příslušníků lidského druhu. Společnost budoucnosti má za sebou blíže neurčený (pravděpodobně globální) vojenský konflikt. V jedné scéně dokonce starý Donald říká Cooperovu synovi, že Zemi je potřeba zalidnit. Malthusiánský vlhký sen se stal skutečností a lidé se poctivě vystříleli, aby spustili nové kolo ekonomického růstu. Porouchanou planetu však neopravili, a tak je další růst možný jen na nebesích. Tam někde možná leží nejen svoboda lidských Prométheů, ale i svoboda trhu, i když to druhé Nolan nijak netematizuje. Může to ovšem někdo udělat za něj.

Víme dobře, že máme potenciál úspěšně zlikvidovat planetární ekosystém, jak ho známe. Nemusíme se dokonce ani obracet do budoucnosti – náš kreativní potenciál se prokazuje již dnes. A bezmezná imaginace globálního kapitalismu nevidí v tom, že budeme donekonečna plodit inovace a revoluční vynálezy, žádný problém. Tedy až na to, že nás dočasně limituje ta pitomá příroda, ale to nějak vyřešíme.

Nejhorší na Nolanově fikci je to, že se může opravdu uskutečnit. V podstatě je jen otázkou času, kdy dokážeme planetu opustit. Nepoštěstí se to ovšem každému. Je nás příliš mnoho, ale s tím už se nějak logika volného trhu vypořádá a skrze darwinistické síto roztřídí společnost na vítěze a poražené. Akumulace kapitálu znamená akumulaci moci realizovat skutečně divoké projekty. Například stavět soukromé podzemní bunkry, projektovat orbitální stanice nebo budovat umělé ostrovy pro „ty správné lidi“ – tedy prototypy nových ghett v logice komunismu pro bohaté. Podobné plány můžou realizovat jenom ti, kteří jsou buď chytří a bohatí, nebo alespoň bohatí. Nám ostatním nezbývá, než se chovat slušně, aby nás případně nějaký spasitel vzal s sebou a tento vztah nadřazenosti mohl reprodukovat také v mezihvězdném prostoru.

Lidstvo tedy může být na fatální katastrofu docela slušně připraveno, přestože pod slovem lidstvo se ukrývá jenom jeho nepatrná část. Cynicky se nám zde vrací myšlenka profesora Branda z filmu Interstellar: „Musíme se naučit přemýšlet jako druh, ne jako jednotlivci.“ V takovém uvažování budou potřeba oběti. A ty si lidé vždy dokázali najít.

Kritika?

Nolanův film není agitkou, propagandou ani vizí. A už rozhodně není výstražným snímkem. Je ambivalentní – realisticky technooptimistický, a zároveň okázale fantazijní. Je to majstrštyk, který jsem si užil, ale to neznamená, že nemůžeme jeho příběh dál kriticky promýšlet. V jeho jádru se skrývá myšlenka, že v lidských silách je toho hodně. Je ovšem otevřenou otázkou, jak se svými možnostmi naložíme.

Vodítkem jsou dvě otázky, které si pravděpodobně klade posádka vesmírné lodě těsně před ztroskotáním. Zaprvé: „Jak zachránit všechny?“ Tuto otázku je možné si v soudobém kapitalismu klást. Její kladné zodpovězení by ale vyžadovalo popření logiky výlučnosti, jež je mu vlastní. Položme si tedy druhou otázku: „Jak by bylo možné ještě odvrátit katastrofu a pořád nazývat vesmírnou loď jménem Země naším domovem?“

Právo na sebeurčení přírody

Příroda je tady vždy bez ohledu na to, jestli chceme její existenci připustit. Je schopna svého vlastního určení. To nutně neznamená, že má sama o sobě hodnotu. Znamená to ale, že jsou tady vnější objekty omezující a (spolu)vytvářející naši žitou skutečnost. Příroda, která určuje, znamená přírodu, jež omezuje. Tahá nás zpět do materiální reality z obláčku kolonialistického myšlení dělícího realitu na vznešeného ducha a pokleslou hmotu. Připomíná nám, že naše místo si neurčujeme sami, ale je určováno vztahy v síti existujících objektů ve světě. Opakuji: ve světě, ne nad ním, pod ním ani mimo něj.

Ale na druhou stranu nás nenutí, abychom ji hýčkali a pečovali o ni. Když ji ukážeme vztyčený prostředníček, poradí si i bez nás a ani jí nebude moc zajímat, co se s námi stane.

Až to všechno pomrdáme

Mentalita průzkumníka může být dvojaká – buďto uctivá a pokorná, nebo agresivní a dobyvatelská. Nevím s jistotou, kterou z těch dvou představují Nolanovi objevitelé dalekých planet, ale snažím se věřit, že tu první. Ale realističtější je tendence druhá (vzpomeňme si jen, jak se Evropané chovali, když objevovali nové kontinenty). Taková mentalita se podobá myšlenkovému světu pubertálního kluka, který za největší životní výkon považuje klátit jednu dívku za druhou a postupně je všechny opouštět s dětinským dovětkem, že ho „něco“ táhne dál. To, že se chová jak tele, mu už nikdo nikdy nevezme.

A tak se klučina dál potlouká světem, do deníčku si dělá čárky (nebo kosočtverce) podle počtu ulovených krasavic a tento scénář se neustále opakuje… Je vám z toho trapně? Mně taky. Asi tak, jak by nám měla být trapná naše naivní představa, že až to tu jednou totálně pomrdáme, prostě se sebereme a vyrazíme dělat neplechu zase jinam. Pachuť toho, že máme sice hezké rakety, ale jinak se chováme jako troubové, nám pak nikdo nevezme. Ovšem nic proti raketám, přirozeně.

Autor je filosof.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image