Minulý týden se Michal Kašpárek ve svém vtipném a úsečném článku otřel o jednu z mála českých uměleckých celebrit, Davida Černého. Nepřímo k němu odkázal slovy: „Žádný umělec, který v roce 2014 vystoupí v Česku proti Gottwaldovým pohrobkům, nic neriskuje. Snad jenom podobný trapas, jaký by zažíval mamlas chodící v roce 1970 po Praze v tričku FUCK OFF NSDAP.“ Dále v textu naznačil, že se tvůrce mnohdy spektakulárních soch a instalací přitáčí k současné moci, zatímco směšně kope do mrtvoly té staré. Kašpárkovy jízlivé poznámky připomínají řadu obvykle hloupějších kritik, kterých se Černému dostává: bývá titulován jako konjukturalista, oportunista, autor, který vede účelový boj s poraženým režimem v zájmu zakázek od režimu nového.
Černého kreativní marketing
Poukazování na případné zištné motivy umělcovy politické orientace je vždy problematické už proto, že sotva lze něco takového dokázat. Na rozdíl od politicko-uměleckých turistů, jako jsou Richard Krajčo nebo Filip Renč, je Černý ve svých postojích poměrně konzistentní. Je pravicový liberál a antikomunista; bojuje staré bitvy, protože je za staré nepovažuje. Pomáhá TOP 09, která ráda mluví o odkazu Václava Havla, je známa proevropskou orientací, odporem vůči některým devadesátkovým papalášům (Klaus, Zeman) i nadřazeností nad nevýrazným, nevzdělaným a pivem nasáklým lidem. Ať se nám to líbí, nebo ne, Černý naplňuje představu společensky angažovaného umělce a nedostatky tohoto angažmá souvisí spíše s podobou českého antikomunismu než s Černým samým. Vnímáme-li umělecký projev jako projekci niterně prožívaných témat do díla, je samozřejmé a sotva napadnutelné, pokud se antikomunisticky a pravicově smýšlející umělec projevuje antikomunisticky a pravicově. Konfrontovat se musíme s konkrétními obsahy (například s elitářstvím nebo rusofobií), nikoli napadat umělce za jeho světonázor, který je shodou okolností právě v kurzu.
Samotná volba Kafky, autora, který se ze zapomnění posmrtně vypracoval v oblíbený motiv na plackách a tričkách v obchodech se suvenýry, je bohužel příznačná. Snad měl kolos doslova odrážet vlastní umístění – absurdní obchodní dům vedle obchodního domu, desítky metrů od dalších obchodních domů.
Kriticky se lze vymezit například vůči určitým metodám: způsobu, jakým si Černý „vypůjčuje“ kulturní fenomény, jako je punk, propagandistické umění nebo Franz Kafka, a následně je užívá pro komerční účely. Nedovedu punk vnímat jako značku, kterou lze využít, spíše jako symbol něčeho, co se z definice příčí oficiálnímu angažmá, ať je to komerční akce nebo agitace pro politickou stranu. Černý přitom podobně zacházel i se sovětskou propagandou, jak to rozvedla publicistka Kateřina Krejčová. Lze se hájit, že oba fenomény jsou součástí pomyslného kulturního fondu, a proto je možné si je vypůjčovat a pracovat s nimi dle libosti. Jistě, ale za předpokladu, že jejich užití má nějakou výpovědní hodnotu. V uvedených případech tomu tak není: punkový Karel je prča a bude se líbit mladým, Karel coby kormidelník vypadá impozantně. Kreativní marketing ve službách politiky, nic víc, nic míň.
Krutý kafkovský humor
Kafkovská instalace, která zdobí nové komerční centrum Quadrio, je ale příkladem něčeho horšího: rezignace na kontext, ve kterém dílo vzniká. Černý zkrášlil objekt, kvůli kterému se pro veřejnost na dva roky uzavřela stanice metra Národní třída. Objekt je financovaný CPI Group, která rovněž vlastnila předražené ubytovny v Krásném Březně. Je symbolem téže tupé spotřeby, vůči které se Černý rád vymezuje. Jde o „chrám konzumu“, pravé místo pro českou „pivem nasáklou hmotu“ – a nic na tom nemění skutečnost, že zde snáz než pivem nasáknete vymazleným koktejlem. Samotná volba Kafky, autora, který se ze zapomnění posmrtně vypracoval v oblíbený motiv na plackách a tričkách v obchodech se suvenýry, je bohužel příznačná. Snad měl kolos doslova odrážet vlastní umístění – absurdní obchodní dům vedle obchodního domu, desítky metrů od dalších obchodních domů. Úzkostně krutý kafkovský humor se ale nejspíš projevuje v něčem jiném: socha jako by po letech naplňovala sarkastický Manifest Úchvatných. Umělec vyrobí a dostane zaplaceno, za užití díla nebo za to, pro koho je vytváří, nenese žádnou odpovědnost.
Černý a Knížák třicet let po revoluci
Obraz blyštivé vánoční ozdoby u drahého nákupního centra mě nutí vzpomenout si na dávný konflikt mezi Černým a tehdejším ředitelem Národní galerie Milanem Knížákem. V tehdejším sporu nebylo těžké Černému stranit: Knížák pro mnohé sehrál roli arogantního funkcionáře, který kvůli osobním antipatiím odmítá spolupracovat s významným umělcem. S odstupem se nicméně zdá, jako by společnými silami tvořili užitečnou ilustraci umělce divokých devadesátých let. Dva dříve autentičtí potížisté, kteří si nezadali s režimem, aby následně roky dominovali české kulturní scéně. Jeden se postavil za Havla, druhý za Klause. Jeden – ten konzervativnější – se stal ředitelem státem zřizované organizace, druhý – ten, který svou pravicovost dosud nerad připouští – se rozkoukal na trhu a sbližuje se s ekonomickou elitou. Oba jsou umělci-suveréni, kteří se nemusí nikomu zodpovídat, ze všeho nejméně průměrné většině. Jsou odrazem doby – to jim dodává na předvídatelnosti a jako veřejným osobám postupně ubírá na relevanci.
Třeba se dočkáme následujícího obrazu: v listopadu 2019, třicet let po revoluci se u nabubřelého Quadria, pod jedenáctimetrovým Kafkou, sejdou dva dlouholetí nepřátelé a konečně si podávají ruce. Společně si zanadávají na hlupáky, kteří je obklopují, na politiky, kteří přebrali jejich zemi, na to, jak ji zase zamořila levice. A oba mají na triku FUCK OFF KSČ. Nevidím důvod, proč jim tu chvíli nedopřát. A nevidím důvod, proč u toho být.
Autor je ilustrátor.