Viktor Janukovyč prý 29. listopadu 2013 – tedy přesně před rokem – spáchal otřesnou nehoráznost a sám se tak svrhl, když nepodepsal asociační dohodu Ukrajiny s Evropskou unií. Ale on přece byl svržen! A nehorázná byla ta smlouva. Že cosi s dohodou nebylo v pořádku, přiznala nedávno i Angela Merkelová; paradoxně zrovna tehdy, kdy se zdálo, že v projevech na summitu G20 v Brisbane a pak i před poslanci Bundestagu v Berlíně rezignovala na vyvažující roli Německa mezi Západem a Ruskem a drápovitě vjela Vladimiru Putinovi do jeho árijsky plavých vlasů. „I když uzavření asociační dohody mezi Unií a Ukrajinou provázely potíže,“ pravila Merkelová, „nic z toho neomlouvá a neospravedlňuje ruskou anexi Krymu a nic neospravedlňuje přímé nebo nepřímé zapojení Ruska do bojů v Doněcku a v Luhansku na východě Ukrajiny.“
No ovšem, nic neomlouvá agrese! Dokonce ani naše výmysly, jakými byly „zbraně hromadného ničení“ v Saddámově Iráku. My, občané Velkozápadu a příslušníci „mezinárodního společenství“, jsme si dávno již uvědomili, že agrese nelze ničím ospravedlnit. A podle toho se vždycky řídíme…
Asociační dohoda, která právě před rokem zažehla novou faktickou válku v Evropě, by byla přijatelná leda pro vládu, jež dokáže přimhouřit oči nad fašizací země.
Nechme stranou, zda v kauze Rusko k otočce na čtyráku u paní kancléřky skutečně došlo a zda oficiální německé odmítání vstupu Ukrajiny do NATO je jenom komedie, jejíž scénáristy už nezajímají německé investice na ruské půdě. Nechme stranou Zemanův ošklivý nápad na ukrajinskou „finlandizaci“, i když postoj Německa je docela podobný a i když Finové jsou na tu svoji původní finlandizaci skoro hrdí; pejorativní význam, běžný na politické pravici, tomuto pojmu v drtivé většině nepřikládají. Neptejme se s bystrými pozorovateli, zda Voloďa už opravdu nebloudí v hluboké depresi po Kremlu a neparafrázuje poslední slova našeho křesťanského Spasitele: „Angelo, Angelo, proč jsi mě opustila?“ Ptejme se, co to znamená, když šéfka vlády nejvýznamnějšího evropského státu jen tak mimochodem utrousí, že konkrétní dohodu, jejíž obsahy i důsledky byly předvídatelně hrůzné, „provázely potíže“.
Znamená to jen tohle: dohoda byla nepřijatelná. Nebylo myslitelné, aby ji jakákoli „normální vláda“ (což na Ukrajině platí i pro vlády závislé na sítích oligarchů; žádné jiné vlády tato země totiž ve svých nejnovějších dějinách nepoznala). Janukovyč si mohl být jistý, že ho lid – nikoli Putin – svrhne, jestliže podepíše. Nevěděl, že ho „sejmou“, učiní-li opak. Podcenil již vzedmutou sociální nespokojenost, akutní alergii občanů na režim i sílu masových iluzí o Evropě, které experti na celospolečenskou debilizaci fabrikovali. A zřejmě si nedovedl představit, že aranžéři davů nezaváhají uvolnit cestu ostrostřelcům a přetnout poslední silokřivky geopolitické rovnováhy na tak obrovském území a s tolika nevypočitatelnými „vedlejšími škodami“. Tak velká lhostejnost Západu k důsledkům určitých kroků prostě musela zaskočit i nejednoho otrlého grázla. Vždyť proto i ti ukrajinští oligarchové jednu chvíli zmateně přebíhali z tábora do tábora a evidentně nevěděli, kde jim sedí řiť.
Asociační dohoda, která právě před rokem zažehla novou faktickou válku v Evropě, by byla přijatelná leda pro vládu, jež dokáže přimhouřit oči nad fašizací země a ukáznit obyvatelstvo bojem s vnitřními i vnějšími – na různý způsob démonizovanými – nepřáteli. Bojem s teroristy, agresory, ba vrahy malých dětí v dopravním letadle. Jinak než jako nacionalistické sebeobětování ve válečném stavu se určitě nedá kopie asociační eurodohody – program Prorošenkova oligarchického režimu a „proevropské“ Jaceňukovy vlády – prosadit.
Pojem „průvodní potíže“ je nepatřičný eufemismus. A je to hanba. Ať už Merkelová bude trvat na své vlastní verzi Ostpolitik, anebo srovná ústa i krok s novým Drang nach Osten.
Autor je politický komentátor.