Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Oběti kapitalismu – rozhovor o zaměstnaneckých sebevraždách

Odlidšťující práce vyvolává ve Francii epidemii sebevražd. Přinášíme rozhovor s jedním ze zakladatelů organizace monitorující stresovou zátěž v zaměstnání.

Na počátku tohoto roku byla ve své kanceláři v departementu Seine-Saint-Denis severovýchodně od Paříže nalezena oběšená padesátiletá manažerka, která pracovala pro francouzskou poštu. Ačkoliv nezanechala žádný dopis, její smrt se dává do souvislosti s plánem „Horizont 2020“, jehož spuštění firma ohlásila o pouhé dva dny dříve a který představuje nejnovější z řady restrukturalizačních programů, jejichž cílem je změnit postavení zaměstnanců společnosti. Tato tragédie není bohužel ojedinělá. Naopak, je součástí epidemie sebevražd, která propukla hned v několika velkých francouzských obchodních společnostech. Patří k nim i telekomunikační gigant France Télécom (v roce 2013 přejmenovaný na Orange), ve kterém došlo k „vlnám sebevražd“ v období privatizace a restrukturalizace společnosti: v roce 2008 si vzalo život dvanáct zaměstnanců France Télécom, v roce 2009 devatenáct, v roce 2010 dvacet šest a šest v roce 2011. Navzdory novým dohodám upravujícím podmínky na pracovišti, které dojednaly odbory, začalo k sebevraždám v nedávné době docházet znovu – v roce 2013 to bylo jedenáct případů a také rok 2014 přinesl další vlnu sebevražd.

Sebevraždy související se zaměstnáním jsou mezinárodní jev, jak ukazuje například série případů v továrnách firmy Foxconn v jižní Číně z roku 2010 či japonský fenomén karóši čili smrti z přepracování. Francie přesto představuje zvláštní případ, a to jak kvůli samotnému počtu zaměstnaneckých sebevražd, tak díky mediálnímu zájmu a intenzivním právním i politickým diskuzím, které sebevraždy vyvolaly. (Míra sebevražd ve Francii, která činí 14,7 případů na 100 tisíc obyvatel, patří k nejvyšším v Evropě a představuje dvojnásobek vůči Británii a trojnásobek vzhledem k Itálii a Španělsku.)

Otročina dnešní doby je především psychologického rázu, jelikož se po zaměstnancích požaduje, aby ekonomickým cílům společnosti obětovali celé své já. Pro odbory je těžké tento druh utrpení řešit, protože je neviditelné a nehmatatelné.

Souvislost mezi spácháním sebevraždy a podmínkami na pracovišti se nicméně prokazuje krajně obtížně a obvykle až po dlouhých soudních bitvách, které musí rodiny obětí s danou společností svést. V případě France Télécom však někteří zaměstnanci zanechali dopisy explicitně uvádějící právě své zaměstnání jako důvod k sebevraždě. Tyto dopisy byly uveřejněny ve francouzském tisku. Vedení firmy reagovalo tím, že se snažilo příčiny sebevražd individualizovat, přisoudit je psychickým či emocionálním poruchám daného člověka a popřít jakoukoli souvislost s podmínkami na pracovišti. Klíčovou roli v tom, aby zaměstnanecké sebevraždy byly uznány za celospolečenský problém, sehrála nová syndikalistická organizace založená v roce 2007 pod názvem L’Observatoire du stress et des mobilités forcées (Společnost pro monitorování stresové zátěže a nucené mobility). Navzdory intenzivnímu odporu vedení firmy i mainstreamovým odborům tato iniciativa uspěla a podařilo se jí upoutat k problematice sebevražd pozornost veřejnosti, vyvolat značný ohlas médií a dokonce pohnat vedení France Télécom k soudu.

Přinášíme rozhovor s Patrickem Ackermannem, předákem levicových odborů Solidaires Unitaires Démocratiques (SUD), zaměstnancem France Télécom a zároveň jedním ze zakladatelů L’Observatoire.

Ve společnosti France Télécom jste začal pracovat před bezmála třiceti lety. Mohl byste trochu popsat, jaké je pracovat pro tuto firmu?

Když jsem v roce 1987 nastoupil, byla France Télécom moderní a dynamickou společností s mladými motivovanými zaměstnanci, kteří věřili, že vykonávají veřejnou službu. Chápali jsme tehdy svou práci jako součást velkého projektu, jehož cílem je umožnit všem obyvatelům férový a rovný přístup k telefonování. Jako státní společnost jsme měli i odpovídající pracovní kulturu založenou na prosazování univerzálních hodnot, veřejného zájmu a egalitarismu. Svou práci jsme vnímali jako vlastenecký počin a mezi zaměstnanci panovala silná solidarita. V devadesátých letech jsme stejně jako další telekomunikační společnosti čelili tlaku Evropské unie, aby se společnost privatizovala a zpřístupnila svůj kapitál finančním trhům. Ale protože ve France Télécom byly velmi silné odbory, které privatizaci vzdorovaly, oddalovala ji francouzská vláda déle, než tomu bylo v ostatních evropských zemích. Privatizace France Télécom byla zahájena v roce 1996, kdy se začalo obchodovat s akciemi firmy na trhu, ačkoliv většinový podíl si ještě dlouho poté zachovával stát. Zaměstnanci tuto částečnou privatizaci akceptovali na základě dohody, že jim bude ponechán status státního zaměstnance – to znamenalo zachování určitých pracovních jistot a záruk. Jakmile privatizace proběhla, vedení firmy se pustilo do horečného zkupování telekomunikačních společností za hranicemi Francie, v důsledku čehož firma nahromadila masivní dluhy. Když praskla internetová bublina, došlo k dramatickému propadu ceny akcií společnosti, což vedlo k dalším problémům. V roce 2001 byl France Télécom označen za nejzadluženější firmu světa a agentura Moody’s klasifikovala rating jeho obligací jako vysoce rizikový. Když se v roce 2005 výkonným ředitelem stal Didier Lombard, měl jediný cíl: redukovat výdaje prostřednictvím masivního propouštění. Během dvou let mělo být zrušeno dvacet dva tisíc pracovních míst. Jelikož však osmdesát procent zaměstnanců bylo nepropustitelných, uchýlil se management firmy k zákeřným psychologickým taktikám, kterými se je snažil přimět, aby z firmy odešli sami. Šlo o taktiku, kterou lze nazvat terorem namířeným proti jednotlivým zaměstnancům. Některé zaměstnance manažeři bombardovali emaily, ve kterých na ně naléhali, aby si šli hledat práci jinam. Jiní zaměstnanci byli nuceni neustále měnit pozici nebo se přesouvat do jiných měst, čímž se manažeři snažili destabilizovat jejich pracovní život. Někteří museli snášet kritiku a ponižování před očima ostatních zaměstnanců. Francouzské zákony definují podobné metody jako „psychologické obtěžování“.

Můžete mi povědět něco o okolnostech, za jakých byl založen L’Observatoire?

V té době jsme již věděli o rostoucích obavách a zoufalství mnoha zaměstnanců společnosti. Pak v roce 2008 došlo k prvním sebevraždám. Oběti sebevražd pocházely ze všech pater firmy a byli mezi nimi manažeři, technici, operátoři z call centra a administrativní pracovníci. Také několik členů našich odborů. Vyzvali jsme management, aby na situaci reagoval a aby ji vyšetřil, oni však odmítli. Většina ostatních odborových organizací se zdráhala otázkou sebevražd zabývat. Proto nás napadlo vytvořit nový typ odborářské struktury, která by monitorovala případy sebevražd, shromažďovala jasné důkazy o tom, co se děje, a posléze s těmito důkazy konfrontovala vedení. Spustit náš program však byl boj – byli jsme izolovaní, neměli jsme žádné prostředky a čelili jsme značnému odporu. Ostatní odboráři byli toho názoru, že je nevhodné či dokonce nehorázné zaznamenávat sebevraždy pracovníků. Domnívám se, že naprosto podcenili rozsah celého problému. V rámci SUD jsme navázali kontakt s jinou odborovou organizací CFE-CGC, která sdružuje manažery a ve France Télécom zastává levicové názory. Svou práci jsme konzultovali s psychology a sociology, z nichž někteří se k našemu projektu posléze připojili jako členové „vědecké rady“. Pokud jsme chtěli být bráni vážně, potřebovali jsme svá tvrzení podložit posudkem nezávislých odborníků. Naším cílem nebylo soustředit se na jednotlivé případy sebevražd, ale zaměřit se na hlubší příčiny a pojmout tento problém jako obecný celospolečenský jev.

Jaké kroky jste k řešení oné sebevražedné krize podnikli?

Naším záměrem bylo vyšetřit příčiny vedoucí k sebevraždám, shromáždit důkazy a své nálezy uveřejnit. Jednou z našich prvních iniciativ bylo spuštění online dotazníku pro všechny zaměstnance France Télécom, jehož cílem bylo změřit úroveň stresu na pracovišti. Zavolal jsem tehdy šéfovi lidských zdrojů, abych ho o dotazníku informoval a požádal ho o podporu. Do hodiny po tomto telefonátu byl odkaz na dotazník odstraněn ze stránek firmy. Zaměstnance jsme pak vyzvali, aby dotazník vyplnili soukromě ze svých domácích počítačů. Výsledky byly ohromující a prokázaly nebezpečně vysokou úroveň stresu mezi zaměstnanci firmy. Dva ze tří zaměstnanců trpěli stresem souvisejícím s prací a jeden ze dvou si přál firmu opustit. Management tyto důkazy samozřejmě odmítl s odůvodněním, že jsou nevědecké, a odvolal se na dřívější zaměstnanecký dotazník, který organizovalo samo vedení, přestože jeho výsledky nebyly nikdy zpřístupněny veřejnosti.

Proti „managementu teroru“ a konstantnímu stresu na pracovišti
Řada sebevražd vyvolala protesty proti „managementu teroru“ a stresu na pracovišti

Mohli jste pro svou kampaň využít také média a veřejné mínění?

Ano, při každé sebevraždě, ke které došlo, jsme se obrátili na tisk. Zpočátku projevovaly zájem pouze bulvární plátky jako Le Parisien nebo pravicové noviny jako například Le Figaro. Skočily po tom jako po senzaci a vytěžily z ní pro sebe maximum. Brzy se však o tuto problematiku začaly zajímat i mainstreamové noviny a televize. Velkého mediálního zájmu se dostalo jednomu případu sebevraždy z roku 2009. Šlo o jednapadesátiletého inženýra z Marseille, jehož dopis, byl otištěn ve francouzských novinách. Byl to velmi výkonný a věrný pracovník, jehož pracovní život se zhroutil v důsledku ustavičných restrukturalizací. Ve svém dopise explicitně označil zaměstnání jako příčinu svého činu. Napsal: „Vezmu si život kvůli práci u France Télécom. Je to jediný důvod.“ Psal také o „managementu teroru“ a o konstantním stresu na pracovišti. Jeho sebevražda vyvolala petiční hnutí a demonstraci zaměstnanců v Marseille, kde před tím pracoval. Poté následovala mobilizace na celostátní úrovni. Sebevraždám se také věnovalo několik televizních pořadů a francouzská vláda začala mít obavy. Tehdejší ministr práce Xavier Darcos vyzval Didiera Lombarda, ředitele France Télécom, aby uspořádal tiskovou konferenci, na které by představil postoj vedení společnosti a situaci uklidnil. Lombard se však během této konference dopustil obrovského přešlapu, když prohlásil, že „tato sebevražedná móda musí přestat“. Spoustu lidí jeho necitlivost naprosto šokovala. Lombard se později snažil poněkud krkolomným způsobem vysvětlit, že používal anglické slovo „mode“ ve smyslu trend, a nikoliv francouzské „la mode“, móda.

Proč bylo, podle vašeho názoru, pro ostatní odbory tak těžké zabývat se sebevraždami na pracovišti?

Podařilo se nám najít způsob, jak upozornit na obrovské lidské utrpení na pracovišti, které není vždy nutně spojeno s hmotnými či fyzickými podmínkami, ale souvisí spíš s hluboce zakořeněným pocitem úzkosti. Tento pocit vyrůstal z určitého typu vedení firmy, které vyvíjelo psychologický nátlak na jednotlivé zaměstnance a rozkládalo jejich vztahy k pracovišti i k ostatním zaměstnancům. Otročina dnešní doby je především psychologického rázu, jelikož se po zaměstnancích požaduje, aby ekonomickým cílům společnosti obětovali celé své já. Pro odbory je těžké tento druh utrpení řešit, protože je neviditelné a nehmatatelné. Konvenčním jazykem a symbolikou militantního odborářství je něco takového těžko pojmenovatelné, neboť tento jazyk se často opírá o obrazy fyzické síly a maskulinity. Pro některé odboráře byly sebevraždy prostě individuální a zdravotní problém, který s odborovým aktivismem nijak nesouvisí. V této souvislosti je zajímavé, že mnoho obětí sebevražd u France Télécom mělo podobný profil: většinou šlo o muže-techniky ve věku nad padesát let, kteří u společnosti pracovali přes třicet let, ale vedení je tlačilo k tomu, aby se postavili do „předních linií“ a prodávali produkty a služby v call centru. Technici, kteří za sebou měli dlouhé roky zkušeností a cítili silnou profesní identitu, byli donuceni omílat do telefonu slova z předepsaného scénáře a nutit zákazníky k nákupu produktů. V call centrech byli navíc podrobeni intenzivnímu dohledu, dostávali tresty, když dorazili o pár minut později, a museli žádat o dovolení, aby směli jít na záchod. Tito zaměstnanci byli připraveni o veškerou sebeúctu, samostatnost a profesionalitu. Místo aby společnost jejich profesních zkušeností využila, snažila se jich zbavit tím, že je redukovala na mluvící roboty.

Do jaké míry lze tyto sebevraždy považovat za novou krajní formu protestu, odrážející kolaps tradičních forem kolektivní mobilizace?

Ve France Télécom došlo během privatizace ke značnému oslabení odborů. Vedení firmy se snažilo veškeré existující formy solidarity mezi pracovníky rozbít, a to se týkalo i členství v odborech. Solidarita totiž neodpovídala firemní vizi, podle které se firma měla stát globálním hráčem, jehož zaměstnanci budou vyhovovat měnícím se ekonomickým podmínkám vyžadujícím rychlost, flexibilitu a mobilitu. Cílem zavádění nucené mobilizace nebylo jen dotlačit jednotlivé pracovníky k odchodu z firmy, ale také rozrušit existující formy kolektivních vztahů. Poselství bylo jasné: každý pracovník stojí tváří v tvář managementu sám a musí nést osobní odpovědnost za ekonomické úspěchy a neúspěchy firmy. Starou kulturu založenou na solidaritě a kolektivní reprezentaci bylo potřeba zrušit. Širší společenský rozměr sebevražd spočívá často v tom, že se snaží dosáhnout určitých strategických cílů přesahujících smrt jednotlivce. Dopisy, které lidé zanechávají, mohou sloužit k odsouzení pracovních podmínek, ukazují prstem na konkrétní šéfy nebo vyzývají ke společenské změně. V některých případech po sobě oběti zanechaly podrobnou dokumentaci, aby jiní měli možnost podat na společnost žalobu. Toto jsou vskutku cíle, které se obvykle spojují se společenskými protesty.

Podařilo se vám dosáhnout změn v rámci France Télécom, nebo i na širší politické rovině?

Ano. V roce 2010 proběhla mezi vedením firmy a odbory řada jednání, která měla dospět k nové dohodě o pracovních podmínkách. Sama francouzská vláda trvala na tom, aby se vedení firmy těchto jednání účastnilo. V nové dohodě byly ukotveny principy ochraňující jednotlivé zaměstnance před nadměrným stresem a pracovním nátlakem. Tyto principy byly teoreticky dokonalé, dohoda však nikdy nebyla uvedena do praxe a vzešlo z ní jen velmi málo konkrétních změn. Na národní úrovni pomohla vláda v roce 2013 založit nový národní orgán pro monitorování sebevražd, který sleduje míru sebevražd v celé zemi a doporučuje vládě možná opatření. K našim klíčových úspěchům patří to, že jsme pohnali vedení France Télécom k soudu. V roce 2009 jsme podali oficiální žalobu a zahájili s firmou právní spor. Výsledkem soudního šetření bylo odvolání Didiera Lombarda v souvislosti s osmdesáti sebevraždami a pokusy o sebevraždu v době, kdy byl výkonným ředitelem společnosti. Soud probíhá i s Lombardovým zástupcem a s manažerem lidských zdrojů. Rozsudek v jejich případě budeme znát příští rok.

V březnu 2014 vyhodnotil L’Observatoire situaci ve France Télécom jako „velmi vážnou“ v souvislosti s deseti sebevraždami, ke kterým ve společnosti došlo od počátku roku. Čím si tuto obnovenou vlnu sebevražd vysvětlujete?

Je důležité říct, že ne všechny z těchto sebevražd souvisely s podmínkami na pracovišti. Chtěl bych také dodat, že k několika zlepšením těchto podmínek skutečně došlo. Management už nepoužívá psychologické taktiky namířené proti jednotlivcům. Společnost nyní zaznamenává každou sebevraždu a informuje nás o ní, na rozdíl od předchozích let, kdy vedení odmítalo připustit, že k sebevraždám vůbec dochází. Společnost však nadále aplikuje politiku masového snižování stavů, která u zaměstnanců vyvolává beznaděj. Dochází zde k největšímu rušení pracovních míst ze všech francouzských firem za posledních dvacet let. Ekonomické cíle se stále plní za cenu lidských životů.

Z anglického originálu Capitalism’s Victims publikovaného na webu magazínu Jacobin přeložil Pavel Černovský.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image