O morálních kvalitách určité společnosti se hodně dozvíte podle toho, co považuje za téma hodné zpravodajských relací. Parliament Square bylo od minulého úterý ohrazeno drátěným pletivem. Odehrávala se zde jedna z nejbizarnějších scén moderní britské politické historie. Policisté s německými ovčáky stáli každý den na hlídce v přesně určené vzdálenosti od pruhu trávníku, který byl obehnaný tři metry vysokým plotem – a to všechno proto, aby se dovnitř nedostal ani jediný občan, který by snad chtěl protiprávně praktikovat demokracii. Přesto se ale málokterý zpravodajský kanál domnívá, že jde o dostatečně zajímavý příběh.
Místo veřejné debaty
Iniciativa Occupy Democracy, nová inkarnace Occupy London, se zmíněný prostor snažila využít pro experiment s demokratickou sebeorganizací. Smyslem akce bylo navrátit náměstí účel, k němuž bylo dle všeho původně vybudováno – mělo se znovu stát místem veřejných shromáždění a diskuzí, v nichž se témata, ignorovaná politiky ve Westminsteru, zase stávají součástí veřejné debaty. Měly se tu odehrát semináře a shromáždění, objevily se barevné věže z bambusu, soundsystémy a také provizorní knihovna, kuchyně a toalety.
Krabice od pizzy byly označeny za nelegální a byly zabaveny. Velitelé policie dokonce posílali své lidi, aby stáli nad aktivisty a během noci jim připomínali, že spát je protizákonné.
Nikdo neplánoval vybudovat tu stálé stanové městečko, ta jsou ostatně už výslovně zakázána zákonem. Tento zákon je nicméně vynucován velmi selektivně. Městská policie pravidelně řeší situace, kdy lidé táboří ve frontě na nový iPhone, jen úsměvem a chápavým mrknutím. Ale podniknout totéž ve jménu demokracie je kategoricky zapovězeno. Jen to zkuste a okamžitě vám zboří stan, a i v případě těch nejpasivnějších forem protestu musíte počítat s tím, že budete s největší pravděpodobností zatčeni. Proto se organizátoři dohodli na symbolické okupaci trvající čtyřiadvacet hodin, i když to znamenalo spát v podzimním dešti jen pod kartonovými krabicemi.
Trapná policie
Reakce policie byla bez přehánění hysterická. Plachty pro sezení na zemi byly označeny za nelegální, a když si na ně chtěli aktivisté sednout, byli napadeni šiky policistů. Napadení účastníci vypověděli, že jim policisté zkroutili končetiny a mačkali tlakové body, aby je „zneškodnili způsobením bolesti“. Krabice od pizzy byly taktéž označeny za nelegální a byly zabaveny. Velitelé policie dokonce posílali své lidi, aby stáli nad aktivisty a během noci jim připomínali, že spát je protizákonné.
Nakonec policisté postavili ploty a přivedli hlídací psy – údajně kvůli plánovanému úklidu, který pak čirou náhodou probíhal každý den až do skončení okupace. Stovky účastníků tak byly vytlačeny na úzký zelený pruh na sever od Churchillovy sochy. I poté, kdykoli se sesedli k semináři o finanční reformě nebo plánovali akce na protest proti nedostupnosti bydlení, byli vyrušeni policií. Záminkou mohl být „nelegální“ megafon, něco, co vypadalo jako potřeba ke kempování, anebo někdo možná porušil nějaká omezení – a dovnitř se znovu vehnaly policejní oddíly.
Bylo by toho víc, o čem psát: očividná trapnost jednání policie na jedné straně a na druhé vytrvalost, nadšení a smysl pro humor u těch, kdo se rozhodli prostor okupovat. Jejich počet i odhodlání narůstaly navzdory čím dál tím větším represím. Já se ale chci hlavně zmínit o reakci médií.
Akce jako obsazování parku jsou tak důležité, protože je každý vidí. Aktivisté neustále slýchají od svých potenciálních spojenců tu samou písničku: „Souhlasím, že demokracie v téhle zemi nefunguje, že vše ovládají peníze, ale netuším, co s tím.“ Naší obvyklou odpovědí je: spojte se s podobně uvažujícími lidmi. Když se lidé sejdou, vždycky přijdou na geniální nápady. Ale takové setkání není možné uskutečnit, pokud neexistuje místo, kde se mohou scházet dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, kde se mohou potkávat, debatovat a plánovat. A přesně to se rozhodly naše politické autority jednou provždy obyvatelům Londýna zakázat.
Zeď mlčení
Aby toho policie a média dosáhly, musí učinit kroky, které zdánlivě na protest reagují zcela opačně. Policie jedná tak, jako by možnost nenásilného stanování ohrožovala samotnou existenci vlády občanů. V téměř panické reakci se mobilizují stovky policistů a uzavírají se veřejné prostory.
Na druhou stranu oficiální média – v tomhle případě BBC a mainstreamové noviny – jednají, jako kdyby byly součástí vládních struktur a uchylují se k opačné taktice. Trvají na tom, že to, co se děje, je tak triviální a nedůležité, že není potřeba o tom vůbec natáčet nebo psát. Tentýž tisk, který přináší detailní zprávy o demokratických okupacích a policejní represi na druhé straně polokoule v Hong Kongu, se chová jako by analogické události na domácí půdě byly zcela nezajímavé. Těžko si lze představit dramatičtější dění, než jsou bitvy mezi policií a nenásilnými demonstranty nebo vztyčení třímetrových plotů a využití policejních psů v bezprostřední blízkosti pramáti všech parlamentů. Během svého pobytu na náměstí jsem ale kamery viděl jen v rukou novinářů z Iránu, Ruska a Kataru.
Ptejme se, co znamená situace, za níž potlačování demokratických shromáždění policií už není považováno za hodné zpravodajství. Je tato zeď mlčení, jak se mnoho aktivistů domnívá, prostě jen prodloužením skutečného oplocení obklopujícího Parliament Square a součástí stejné strategie, nebo je to projev naprostého cynismu? Britové zkrátka nemají právo na svobodné shromažďování. Je mi líto, ale to už není žádná novinka.
Autor je profesor antropologie na London School of Economics.
Z anglického originálu Occupy Democracy is not considered newsworthy. It should be publikovaného na serveru The Guardian přeložila Barbora Votavová.