Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Oděvním značkám jde hlavně o zisk

Se Sean Sophol a Dermong Vong o pracovních podmínkách v kambodžských textilkách a boji za zvýšení minimální mzdy.

Sean Sophol pracuje více jak deset let pro oděvní továrnu v hlavním městě Kambodži Phnompenhu, od které vykupovaly oblečení proslulé oděvní firmy jako H&M či Next. Paní Sophol přijela spolu s odborářkou Dermong Vong do Česka vyprávět o tamních pracovních podmínkách. Ale nejen to. Obě ženy také v rámci svého evropského turné konfrontovaly zástupce známých oděvních společností, jež si nechávají šít oblečení v asijských továrnách. V Kambodži přitom probíhají už skoro rok demonstrace za zvýšení minimální mzdy na 177 amerických dolarů měsíčně. Ty se staly součástí mnohem větších protestů proti zkorumpovaným politickým představitelům, nerovnostem a chudobě v zemi.

 

Jaké je poselství vaší cesty po Evropě?

Sean Sophol (SS): Naším hlavním cílem je zvýšení minimální mzdy a zrušení krátkodobých smluv u všech výrobců v Kambodži. Usilujeme o to, aby západní značky podpořily kolektivní vyjednávání odborů s firmami. Doufáme, že by to mohlo vést k navýšení minimální mzdy. I tlak evropských organizací na naši vládu může významně pomoci.

Demorng Vorng (DV): Mám možnost osobně říct oděvním společnostem, které si u nás nechávají šít oblečení, že je třeba zvýšit minimální mzdu ze 100 dolarů na 177. Také je pro nás důležité, aby místní výrobci, kteří západním značkám oblečení dodávají, z naší země neodcházeli.

Jak vypadá váš pracovní den?

SS: Vstávám v pět hodin ráno, v továrně začínáme v půl sedmé. Pracujeme většinou osm hodin. Pauza na oběd se nepočítá. Přesčasy znamenají obyčejně asi dvě hodiny navíc. Ty jsou u nás naštěstí placené. Chodíme však do práce šest dní v týdnu: od pondělí do soboty.

Pracujete obě ve stejné továrně?

DV: Já přímo v továrně nepracuji, jsem zaměstnaná v Koalici kambodžských odborů v oděvním průmyslu. Mám na starosti akce pro členy a jejich nábor. Některé továrny mají až stoprocentní členství, jako například ta, kde pracuje paní Sophol. V jiných to může být pouhých dvacet procent.

Jaké jsou vaše pracovní povinnosti?

SS: Továrna je jedna velká místnost s tisícovkou dělnic. Šijeme kalhoty a džíny. V naší skupině osmdesáti šiček dokončíme osm set až tisíc kusů denně.

Jak jsou rozděleny úkoly?

SS: Každá pracovnice má na starosti jeden a ten samý kousek výroby kalhot: sešívání různých stran, vsazení zipu či obšívání kapes. Moje práce spočívá v sešívání bočních stran nohavic.

Jaký je váš průměrný výdělek?

SS: (Ukazuje své výplatní pásky od začátku roku 2014). Jak vidíte, po dvanácti letech v jedné firmě si nevydělám většinou víc jak 140 amerických dolarů za měsíc. Základ je uzákoněná minimální mzda 100 dolarů měsíčně a k tomu nějaké menší příplatky – většinou za přesčasy.

Můžete vysvětlit, proč požadujete minimální mzdu právě 177 dolarů?

SS: Je to prosté: se sto dolary měsíčně není možné vyjít. Nepokryje to naše životní náklady. Například moje měsíční část nájmu je dvanáct dolarů, za jídlo a další nutné věci do domácnosti vydám až osmdesát dolarů. Něco málo posílám i svým rodičům na venkov. Pak už mi nezbude nic. A to hovořím jen o potřebách pro sebe, ne pro ostatní členy rodiny.

A jak je to s penězi na dopravu?

SS: Ta mě vyjde asi na 1,5 dolaru denně. Často na ni nezbývá, a tak chodím pěšky.

Hovoříte o tom, jak těžké je v Kambodži prosadit zvýšení minimální mzdy. Jaké jsou hlavní překážky?

DV: Výrobci jsou ochotni zvýšit ji jen o deset dolarů měsíčně. Tvrdí, že nemůžou platit víc. Dodávají ale, že když se zvýší výkupní ceny západních oděvních společností, budou schopni platy zvýšit.

Kdy doufáte, že se podaří minimální mzdu dostat na kýžených 177 dolarů?

DV: Pro nás je to proces, který nemá pevně stanovený konec. Tento rok je pro nás například důležité, aby firmy podepsaly dohodu o kolektivním vyjednávání. A i když se nakonec podaří požadované výše minimální mzdy dosáhnout, mezitím uplyne nějaká doba. V tu chvíli bude například vyšší inflace nebo se zvednou ceny, což se musí také ve mzdách projevit. Tudíž budeme například požadovat 200 dolarů. Myslíme si, že minimální mzda musí zkrátka pokrýt náklady na živobytí. Nám je jasné, že oděvním společnostem na pracovnících nezáleží. Jde jim jen o zisk.

Proto se také snaží udržet mnoho pracovnic a pracovníků na nevýhodných krátkodobých smlouvách?

SS: Určitě. Za krátkodobé se u nás považují jakékoliv smlouvy do doby dvou let a nevztahují se na ně regule pracovního práva, jako třeba výpovědní lhůta či odstupné. Další problém je, že firmy propouštějí nevyhovující pracovnice v rámci zkušební doby. Například když otěhotní.

Zaručují dlouhodobé smlouvy nemocenskou?

SS: Jen když člověk vážně onemocní a nemůže vykonávat práci. Třeba když si zlomí ruku. Obyčejně se však návštěvě lékaře vyhýbáme. Za všechno se samozřejmě v Kambodži platí – za každé vyšetření, léky i lékařskou zprávu. Továrny hradí jen náklady za pracovní úrazy.

Bojíte se situace, kdy výrobci budou vaši zemi opouštět, protože půjdou za ještě levnější pracovní silou?

DV: Z toho strach nemáme. Naše práce stále vyjde mnohem levněji než ve Vietnamu či Thajsku.

Jaká byla reakce oděvních společností, s nimiž jste měly v Evropě doposud možnost hovořit?

DV: Zatím jsme se sešly se zástupci firem Zara a H&M. Přednesly jsme jim náš návrh na zvýšení minimální mzdy a řekly, že to záleží i na nich. Na tom, za jakou cenu vykupují oblečení od kambodžských výrobců. Zdvořile nás vyslechli, ale neřekli nic konkrétního. Jen že o tom budou ještě jednat. Chovají se jako diplomaté.

Má smysl bojkotovat určité značky, pokud nejsme spokojeni s pracovními podmínkami v jejich dodavatelských továrnách v Asii?

SS: Podporujeme přerušení nakupování na omezenou dobu. Považujeme to za dobrou příležitost, jak poukázat na nespokojenost s nevyhovujícími podmínkami v našich textilkách. Dlouhodobý bojkot pro nás však může znamenat ohrožení pracovních míst. Nám jde o zvýšení mezd a zlepšení podmínek. Je to přece jednoduché: pokud se o zaměstnance staráte, tak se to pozitivně odrazí i na produktivitě a kvalitě. V opačném případě se zdravotní stav pracovníků zhoršuje a s tím klesá také jejich výkonnost.

DV: K tomu bych dodala, že situace u nás zachází tak daleko, že dělnice omdlévají z přepracování a nedostatku jídla.

Informace o pracovních podmínkách ve vašich továrnách jsou díky internetu rychle dostupné spotřebitelům u nás. Mohou vás tak podpořit v rámci mezinárodních kampaní či petičních akcí (příkladem může být projekt Clean Clothes Campaign). Co to pro vás znamená?

DV: Jsme mile překvapeni a moc rádi. Evropští spotřebitelé spolu s politiky a organizacemi mají možnost na oděvní značky vyvíjet tlak. Posiluje nás, že lidem z Německa, Belgie nebo Česka není jedno, v jakých podmínkách pro ně vyrábíme oblečení. Musíme spolupracovat. Dostatečná mzda je přece globální téma. Není to jen problém Kambodže.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image