Pouliční demonstrace v listopadu 1989 jsem vnímal především jako velkou srandu. Samozřejmě do jisté míry rozčilující, nebezpečnou, nevyzpytatelnou, jak má opravdová sranda být.
Když se láme globální chleba, musí být davy v ulicích – tak dnes vypadá aplikace antické zásady „chléb a hry“. Metody, jak dostat davy do ulic, jsou prosté – většina musí mít dojem, že tam jde ze své vůle. A většina, myslím, i ze své vůle šla. Vyhnala je zvědavost, radost nad koncem epochy a jiné autentické emoce.
První dny demonstrací byly poměrně klidné. Jak proudily davy ulicemi, přecházely mosty, paralelně sledovány policií, připomínalo to gigantický balet, vítání zimy, rituální kolový tanec. Patřičně dvojsečný – každý dav obsahuje určité procento psychopatů, hysteriků a v tomto případě dozajista i zaměstnanců Státní bezpečnosti a jiných provokatérů, kteří mohou být v určitém momentu nebezpeční.
Mezi policisty je pak procento výše zmíněných poruch osobnosti mnohonásobně vyšší, nemluvě o celkově přepjaté situaci. Legrace se navíc snadno zvrhne v bezhlavý vztek či v něco, co se spíš než vzteku podobá reakci tlupy australopiteků. U nás se to od roku 1968 nestalo, ale přece jen – ta možnost tu byla.
Zaplavat si v davu
Většinou jsem se snažil být stranou, nejsem žádný fighter. V průběhu zmatečných situací jsem se kryl v podchodu. V jednom z nich, kam jsem zalezl před aplikací vodního děla, se však schovávalo i pár policistů, na něž jsem narazil zády, dostal jsem tedy jednu pořádnou dlouhým bílým pendrekem a byl vystrčen zpět na bulvár – mezi své. Překvapilo mě, že to tím bílým ani moc nebolelo – oproti ráně klasickým krátkým, po které hrála jelita všemi barvami.
Týden jsme tedy takto chodili, cosi skandovali, načež jsme šli někam na drink a domů se vyspat. Jiní už zakládali různá občanská fóra, aby se vědělo, že pravda zvítězila. Že nezvítězila a nezvítězí, protože především žádná neexistuje, bylo jasné. Mluvím za sebe a za těch pár kamarádů, s nimiž jsem celý mejdan absolvoval. Byl to zkrátka jen mimořádný zážitek – zaplavat si v davu.
Zapomeňme už na Listopad! Evropa nám hoří pod nohama, velké státy ekonomicky kolabují či aspoň výrazně stagnují, náš východní soused se opět začíná chovat jako dravé impérium, zbytek světa na nás dlabe.
Též na Letné jsme stáli. K té se váže známá historka s básníkem Vítem Kremličkou, který, když Jaroslav Hutka zanotoval Krásný je vzduch, krásnější je moře, přiskočil zezadu a uchopil zpěváka za varlata, čímž mu zkazil akord. Událost není ověřená, neviděl jsem ji, jen slyšel vyprávět. Ale i jako městská legenda má cosi do sebe – vypovídá o jisté rozpustilosti, která se nás všech tehdy zmocnila.
Další okřídlená historka z těsně „porevoluční“ doby… Jeden náš známý, valibuk, žrout a masomil, se zvedl a pomalu došel se svým obrovitým tělem do nějaké té komise OF. A povídá: „Hoši a dívky, máme tu revoluci, jsem tady, dejte mi taky nějakou tu funkci.“ A hoši a dívky povídají: „Ale Jaromile, všechny funkce už jsou obsazený – měls přijít o tejden dřív…“
A pak to začalo doopravdy. K úžasu zúčastněných komunistická strana opustila horní palubu, a začaly se dělit statky, funkce, sféry vlivu a rozdávat prebendy. Ze začátku na amatérské úrovni, vzápětí na vysoce profesionální, jelikož to tady začala mít pod palcem ruskojazyčná mafie. Kdo ji sem pozval, proč a v jakém rozsahu zde operuje, se lze dozvědět například z (mnou do zblbnutí citovaného) dokumentu Kdyby mě zabili režiséra Jána Nováka.
Nemá smysl rozvádět, co bylo špatně, co dobře a kam to vedlo. Dnes každý ví, co se mělo udělat jinak. Příklad za všechny – právní řád. Změnit se měl a byli lidé, kteří v tom směru učinili praktické kroky. Jako základ chtěli použít upravený systém německý, který lépe předjímal naše podmínky než původní komunistický, leč nedošlo k tomu – ponechat starý právní řád patřilo k základním požadavkům odstupující garnitury při jednání o podobě státu a vlády. Vyprávěl mi to Jiří Křižan, bývalý poradce prezidenta, který byl přímo u toho. Od té chvíle nám bylo jasné, povídal, že bude všechno špatně.
O něčem podobném píše Boris Cvek: „Když přemýšlím po pětadvaceti letech nad tím, co lidé asi tak chtěli na začátku transformace a co se nejméně povedlo, je to právo. Právo a spravedlnost jsou totiž – pokud se mají realizovat římským způsobem, kdy žalobce, soudce a ten, kdo uskuteční rozsudek, nejsou de facto ta samá mafie – poněkud abstraktní, ritualizovaná, základním emocím cizí skutečnost. Úplatek, přímluva, známost, vliv jsou mnohem přirozenější. Jenže když chcete, aby společnost dbala na svůj zájem například tím, že ochrání poctivého podnikatele proti mafii, potřebuje abstraktní právo, a nikoli systém známostí.“
Zpátky v totalitě
V současnosti vypadá každodenní život diametrálně jinak, než vypadal tenkrát na začátku a před tím – řekněme – začátkem. Je tedy zbytečné obšírně srovnávat a vyjmenovávat. Takže jen telegraficky…
Jídlo a suroviny k jeho přípravě byly vesměs odporné (to jsou ovšem i dnes), lidé nevoněli a neholili si nohy, což u žen s tmavším porostem vytvářelo pod punčocháčemi prazvláštní meandry a mapy plné otazníků a vírů. Lhalo se o něco upřímněji, pro zábavu, poněvadž lhaním nebylo co získat. O lecčem se muselo wittgensteinovsky mlčet, jelikož za určité řeči byly hned paragrafy. Města byla malebně otlučená, romanticky šedá, goticky nevlídná.
Nebyly značkové hadry, šminky, chytré telefony, rozumná periodika (kdežto dnes nejméně dvě až tři jsou), žádné zpravodajství (to už dneska opět není), publikovat směla jen úzká skupina prověřených, točit filmy a tak nějak vůbec hrát si na umělce nebylo v kurzu. Nebyly Billy. Pro obyčejné lidi téměř neexistovala možnost cestovat západním, jižním či severním směrem (kromě Polska). Životní podmínky byly nepohodlnější, nesrovnatelně jednodušší a rozhodně lidštější.
V politice byly stejné negramotné příšery jako dnes, ale nesdružovaly se do mafiánských gangů, jelikož jim patřilo, na co si vzpomněly. Normální občané toho moc nevlastnili, ale nemohli o to přijít tak snadno jako dnes. Kdo měl dekret na byt, měl téměř jistotu, že v něm zůstane (pokud nepomočí na prvního máje státní vlajku či nepodepíše nějaké protistátní prohlášení).
Doba, v níž žijeme, má dávno úplně jiné nároky a starosti. Není čas se ohlížet, není koho kritizovat a už vůbec ne hodnotit, protože není ucho, které by bylo ochotno naše stesky vyslechnout a pustit dál – do mozku.
Ti slušnější se nechávají s rozpačitým úsměvem okrádat postupně o všechno, co mají, kdežto chytřejší jsou zajištěni, byť často s odřenýma ušima a za cenu rozháraného zdraví. Je-li toto normální situace, žijeme v normálu.
Boris Cvek však říká: „Právo je důležitější než trh, než ekonomika, než sociální otázky, neboť bez práva se nic nedá postavit na solidní základ veřejného zájmu a všechno – trh, ekonomiku, sociální oblast ovládne mafie s naprosto protispolečenskými zájmy.“ Což se beze zbytku stalo.
Jsme tedy svým způsobem zpátky v totalitě, v systému oproti tomu předlistopadovému mnohem volnějším, lhostejnějším a arogantnějším sice, ale kdo chce, může se stavět na hlavu a nikdo mu to nezakáže. Lze libovolně studovat, filozofovat, publikovat, hrát divadlo, jezdit na inlinech, kupovat nemovitosti, šílet v práci, šílet bez práce, lze téměř cokoliv, co je v hledáčku lidského zájmu. Žijeme ve stavu, který by se dal nazvat svobodou, kdyby v té svobodě nebyl každý tak sám.
Ale hlavně – zapomeňme už na Listopad! Evropa nám hoří pod nohama, velké státy ekonomicky kolabují či aspoň výrazně stagnují, náš východní soused se opět začíná chovat jako dravé impérium, zbytek světa na nás dlabe. Kontinentem křižují statisíce ubožáků, kteří přišli úplně o všechno, a tím pádem je jim taky skoro všecko úplně jedno. Přicházejí ze zemí, které náš adoptivní otec Západ tak dlouho destabilizoval politickými, ekonomickými a vojenskými intervencemi, až to bouchlo.
Vzdor tomu se mi zdá, že žijeme v prudce zajímavé a dynamické době plné nových témat. Jestli kdy bylo o čem psát, hrát, točit filmy, je to teď. A jestli kdy bylo proti čemu demonstrovat, je to opět teď. Leč nic z toho se neděje. Každý si šmrdlá svoji privátní kašičku, naše srdce zaplavila rezignace a média klesla snad úplně nejníž.
Chtělo by to ještě jednu revoluci, k níž ale nedojde. U nás se totiž dělají revoluce jen se svolením Velkého bratra. Trochu to připomíná nejprovařenější polský vtip: Proč v Čechách za války nebyli partyzáni? Protože nám to Němci nedovolili…
Autor je spisovatel.
Text vznikl ve spolupráci s Nadací Heinrich-Böll-Stiftung.