„Svoboda není zadarmo, za svobodu bychom měli být vděční,“ zahajuje moderátorka Českého Rozhlasu Veronika Sedláčková tiskovou konferenci věnovanou Festivalu Svobody. Ztotožnit tento režim a tuto dobu se „svobodou“, kterou od roku 1989 apriorně všichni prostě „máme“, je dobrý trik. Místo zkoumání toho, jak je dnes svoboda naplňována a co vůbec tento tak vznešený pojem znamená, nastupuje povinný vděk. Svoboda se nezkoumá, svoboda se slaví.
Máme jeden velký závazek
„Revoluci vnímáme jako událost, která nikdy neskončila a rezonuje dodnes,“ svěřují se v roce 2014 mladí organizátoři Festivalu Svobody (partnery jsou mj. Česká televize a Český rozhlas). V rámci příprav na akci napsalo optimistické mládí z Festivalu až neuvěřitelně devótní dopis adresovaný zasloužilým, zkušeným a moudrým, který je sám o sobě takovým dokladem pitomosti, že snad může ospravedlnit i generační averzi vůči mladým blbům. Se zvoláním „díky, že můžeme“ v hlavičce dopisu mladí nadšenci rovnou v prvních větách přiznávají: „O životě zdaleka nevíme, co vy, a přesto cítíme, že už máme jeden velký závazek.“
Zakonzervováním atmosféry osmdesátého devátého se vytváří alternativní utopie. V jazyce oslav není popisována realita, ve které žijeme, ale utopie, ve které si snad lidé krátce po převratu žít přáli.
Boj mladých uvědomělých demokratů proti starým komoušům tak dostává nový rozměr. V případě některých starších zdá se není potřeba čekat s pravou demokracií na to, až umřou, protože jejich životní zkušenost je bezcenná. Naopak je k nim potřeba cítit vděk a na základě toho přijmout závazky. Kam se poděla arogance vůči starým a nepotřebným voličům levice? Česká televize má naštěstí delší paměť než komunismem nezatížená nejmladší generace a na sametovou revoluci nechala zavzpomínat i veterána mediálního boje proti levicovému stáří Jirku Mádla. Svoji veřejnoprávní povinnost pak dotáhla položením stejné otázky Richardu Krajčovi, který už je prověřen Babišem i jinými politiky.
S vlastní audiovizuální vložkou při vzpomínání na léta nesvobody přispěchal i samotný Festival Svobody. Klip názorně předvádějící příkoří minulého režimu, tedy šikanu za dlouhé vlasy, si pro jistotu natočili organizátoři sami. Přestože by se nejspíš našlo dost pitomých dobových reportáží o nesmlouvavém boji normalizačních maloměšťáků s vlasáči, nejmladší demokraté nechtěli riskovat možnost dezinterpretace a situaci pro jistotu zinscenovali, sehráli a natočili. Výčet akcí, které festival nabízí, je obrovský. Velikost vzpomínané události připomene například i výstava všech knížek, které se listopadu 1989 věnují.
Chcete, aby se vrátil Husák?
Web festivalu Slavime Svobodu nabízí přehled výhod nového režimu. Přesně v duchu celé akce, která o svobodě a současném společenském systému nepřemýšlí jinak než v opozici k předchozímu režimu, se zde opakují pravdy o komunistické cenzuře, znečištěném prostředí a nedostatečné nabídce vzdělání. Působivosti se tomuto srovnávání dodává tím nejprůhlednějším trikem z reklam holící strojky: smutná předlistopadová realita je černobílá, ale po překliknutí na „současnost“ se objeví skvělý barevný svět demokracie. Web tak nejvíce ze všeho připomíná pitomou reklamu na báječný dnešek. Cesta pod nablýskaný povrch kapitalismu by ovšem mohla nabídnout lecjaká nepříjemná zjištění, a tak jsou texty k fotkám raději kratičké.
Zakonzervováním atmosféry osmdesátého devátého se vytváří alternativní utopie. V jazyce oslav není popisována realita, ve které žijeme, ale utopie, ve které si snad lidé krátce po převratu žít přáli. Jenže aspirace nebyly naplněny. I přes členství v Evropské Unii zůstává ve srovnání se sousedním Německem Česká republika chudou východoevropskou zemí. Proto se 17. listopadu nebude slavit průběh posledních dvaceti pěti let, ale pouze čtvrtstoletí stará změna režimu. „Svoboda“ v pojetí Festivalu Svobody totiž znamená porážku komunismu, ne každodenní život obyčejných lidí, ani Klausovu amnestii nebo Babišovo mediální impérium.
Festival Svobody se na Facebooku chlubí údaji o poklesu emisí oxidu siřičitého při porovnání údajů z roku 1991 a 2012. Tím se dokazujíe, že je na tom dnes česká příroda lépe. Je to jeden z mála příkladů konkrétního zlepšení během posledních let. Tento fakt ale nic nemění na tom, že globální kapitalistický systém, jehož je Česká republika součástí, směřuje k ekologické katastrofě. I v tomto případě převládá duch „sametu“ – globální kapitalismus je v řeči oslav pořád oním vysněným Západem z roku 1989. Debatovat o tom, k čemu jsme se to připojili a co to má společného s demokracií nebo ekologií, se o narozeninách nesluší.
Autor je redaktor A2larmu.