Ekonomická krize měla drastické dopady nejen na růst nezaměstnanosti a státní rozpočty, ale výrazně se promítla i do kvality pracovních podmínek. Nedostatek zakázek způsobil propouštění lidí a také omezování pracovních práv těch, kteří zaměstnaní zůstali. A to téměř na všech úrovních.
Podle zaměstnanců patří jednoznačně mezi jedny z nejtíživějších problémů současnosti tlak zaměstnavatelů na nečerpání nemocenské a omezování návštěv u lékařů. To přiznávali zaměstnanci ve většině analyzovaných firem. Být nemocný nebo jít k doktorovi s dítětem povětšinou znamená snížení odměn a obavy z výpovědi. „Nechali nás nastoupit a řekli, že si nemůžeme dovolit marodit a chodit k doktorovi. Že se to bohužel bude řešit snižováním odměn, protože chybí každá ruka.“ Snižování nemocnosti nebo návštěv lékařů se nařizuje většinou ústně, ale docela jasně a zřetelně. Silný tlak na zaměstnance v této oblasti přiznávali i někteří vrcholoví manažeři: „V tomhle s panem majitelem nesouhlasím, lidi nemůžou ani k doktorovi, a když je někdo víc nemocný, má to špatné. Těm lidem to říká hodně tvrdě.“
V posteli a bez prémií
Tlak na to nebýt nemocný je tedy hmatatelný ve verbální rovině a promítne se i do platu. Omezování návštěv lékařů se dostává i do pracovních řádů nebo jiných vnitřních směrnic, které stanovují pracovní podmínky ve firmě. A to i přes to, že jde o legislativně neoprávněné jednání ze strany zaměstnavatele. Zaměstnanci mají nárok na návštěvu lékaře po nezbytně nutnou dobu. Jistě, návštěva lékaře by neměla trvat půl dne, ale jistou míru zneužívání může zaměstnavatel řešit potvrzeními o návštěvách lékařů, pokud mu za to jejich zpracování stojí.
Jedinci, kteří se rozhodnout pro péči, vypadávají z trhu práce. Velkou část tvoří lidé po padesátce, kteří se setkávají s věkovou diskriminací.
Firmy své zaměstnance motivují k tomu, aby nebyli nemocní – a to ne jen poukázkami do posilovny, nabídkou zdravotních prohlídek nebo antistresových programů. Trendem jsou benefity za zdraví. Pokud člověk není nemocný, dostane k platu speciální příplatek. Nevytrhnete to ale dvěma nebo třemi měsíci. Zdraví musíte být celý rok. A pak si k platu připočtete několik tisícovek. V kanceláři to s rýmou nebo i horečkou třeba zvládnete (vedlejším produktem jsou sice nemocní kolegové, ale třeba se tím posílí solidarita v týmu). Ovšem ve fyzicky náročném provozu už to tak lehké není. Na druhou stranu je pravda, že u osvícených zaměstnavatelů se prosazuje mnohem pozitivnější trend, který zaměstnanci vítají. Jde o „sick days“. Lidé si mohou vybírat placené nebo neplacené volno na řešení krátkodobé nemoci či pro návštěvy úřadů. Nemoc tak člověk vyleží mnohem rychleji a volno umožní i zajistit hlídání pro nemocné děti. A není nutné chodit si pro neschopenku či ošetřovačku, která musí trvat minimálně týden, aby se vůbec vyplatila. Většinou jde o tři až pět dní v roce a značně se tak zjednoduší administrativa.
Tlak na nulovou nemocnost a omezování návštěv lékařů má bez debaty dopad na všechny zaměstnance. Na některé ale mnohem víc, totiž na ty se zdravotním hendikepem, starší zaměstnance, rodiče nebo ty, kteří pečují o rodinné příslušníky. Mají prostě smůlu. „Mám strach. Jsem nemocná a musím jezdit ke specialistům do Prahy. Zaměstnavatel mi to nechce dovolit. Už jsem několikrát přišla o prémie. Mám si najít někoho tady u nás.“ Názor kolegů je ale jasný: „Je to šikana. Snažíme se pomáhat.“
Není dovolená jako dovolená
Nemoc nebo zajišťování krátkodobé péče o blízké se řeší čerpáním dovolené. To má bohužel za následek, že lidé nemají čas na to se zotavit a odpočinout si. Ženy většinou pečují o druhé mnohem intenzivněji než muži. Mají na starosti každodenní péči – nakupují, vaří a uklízejí nejen pro domácnosti, ve kterých žijí, ale často i u rodičů nebo blízkých příbuzných. Ale ani muži to nemají jednoduché. Zajišťují krátkodobější druh péče, mnohdy jde o odvoz do lékařských ordinací, což někdy zabere i celý den. A když je taková návštěva jednou dvakrát do měsíce, už si není z čeho skutečnou dovolenou brát.
Ženy (a těch pár mužů) po rodičovské dovolené rozhodně nemají na růžích ustláno. Ve srovnání s pečujícími o nemocné děti nebo blízké ale mají aspoň nějakou oporu v zákoně, který jim poskytuje základní ochranná opatření. Pokud však pečujete o nemocného partnera či starší rodiče, většinou máte nulové možnosti. Buď to zvládnete při plném úvazku, anebo musíte práci opustit. Jen výjimečně poskytnou zaměstnavatelé zvláštní volno a své zaměstnance podpoří. Je tu totiž jeden problém: jen málokdy víte, jak dlouho to potrvá. Délku nemoci nebo rychlost blížící se smrti lze odhadnout těžko.
Jedinci, kteří se rozhodnout pro péči, vypadávají z trhu práce. Velkou část tvoří lidé po padesátce, kteří se setkávají s věkovou diskriminací. V době „po péči“ je tak pro ně těžší najít si nové zaměstnání. Pokud je pauza delší, zaměstnavatelé ji vnímají jako velký nedostatek v pracovní kariéře. Pečující se tak velmi často dostávají do spirály sociální nouze a nezaměstnanosti. Pokud jsou v předdůchodovém věku, může to docela zásadně ovlivnit jejich ekonomickou a sociální situaci v důchodu.
Praxe ukazuje, že celodenní a intenzivní péči se častěji věnují ženy. Péče se táhne jejich pracovní kariérou jako červená nit. Zásadně ovlivňuje, k jaké práci se dostanou, snižuje jejich mzdy a následně výši starobní penze. A také zvyšuje pravděpodobnost nezaměstnanosti. „Celodenním“ pečujícím po padesátce – tedy opět především ženám – se říká „sandwichová generace“. Jsou mezi dvěma povinnostmi: péči o vnoučata a stárnoucí rodiče. Bez jejich zapojení by naše ekonomika nejspíš zkolabovala. Vděku se ale nedočkají.
Autorka je ředitelka organizace Alternativa 50+.
Článek vychází z třiadvaceti mikroanalýz na úrovni zaměstnavatelů ze soukromé a veřejné sféry v letech 2011 až 2014. Analýzy probíhaly ve třech krajích České republiky ve firmách se čtyřiceti až pěti sty zaměstnanci. Jejich výsledky jsou založené na studiu podnikových statistik struktury zaměstnanců a mezd, firemních dokumentů a personálních procesů, výpovědí zaměstnanců a managementu. Každá z analýz trvala v průměru tři až pět měsíců. Velký důraz byl kladen na zkušenosti a výpovědi zaměstnanců, jež byly později srovnávány s postoji managementu a majitelů firem.