Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Priorita aneb Průzkum průšvihem

Je naše zahraniční politika najednou nevídaně odvážná či nezodpovědně slepá? Anebo zase – tentokrát skrytě – posluhující?

Zatímco Bohuslav Sobotka bude pobývat ve Washingtonu, aby tam 17. listopadu odhalil bustu Václava Havla, Barack Obama se před ním „zašije“ do Asie. Asi smůla. Na vážkách je ale i setkání českého premiéra s viceprezidentem Joem Bidenem. O jistém ochlazení vztahů mezi Prahou a Washingtonem není vlastně pochyb od chvíle, kdy česká vláda ohrnula nos nad protiruskými sankcemi kvůli Ukrajině. Druhou kládou vzájemných vztahů je vstřícnost Česka k Číně, završená říjnovou pompézní návštěvou Miloše Zemana v Pekingu. Třetím neštěstím našich transatlantických vazeb má být první náměstek ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka (v intelektuálních palírnách zvaného Zao Ce-tung) Petr Drulák, jenž prý ta lidská práva zrovna moc nemiluje. Nejspíš cynicky přemýšlí o důležitějších věcech. Dámy a pánové, máme ho!

Krize na Ukrajině a „nová studená válka“ s Ruskem jsou jen vedlejšími příběhy geostrategické velké hry, která zajišťuje jakousi „západní pohotovost“ na severozápadním křídle Euroasie proti potenciální ose Moskva–Peking.

Takzvaná pražská kavárna, v níž vysedávají – míní český lid – samí „havloidi“, je ze všeho toho rozkotávání nerozborného přátelství Česka a USA na mrtvici. Nikdo z nich nepochybuje, že nový americký velvyslanec v Praze, Andrew Sapiro, který k nám dorazil teprve v srpnu, zmínil minulý týden opakovaně Václava Havla jen proto, aby nepřímo napadl současný „obrat“ české zahraniční politiky východním směrem. Cesta místopředsedy Sněmovny a šéfa komunistů Vojtěcha Filipa do Moskvy, od níž se poslanci, vedeni atlantickým pudem sebezáchovy, na poslední chvíli distancovali (jaká úleva!), se stala už jen třešničkou na dortu podobných zahraničněpolitických hrůz. Dávný mluvčí „Transatlantidy“ Alexandr Vondra všechny dobré rodáky zapřísahal, aby zvolili Západ a uchovali si svobodu před náporem východního autoritářství. Ale většina voličů naopak vypnula hruď samou hrdostí nad vládou svého pidistátu, který se konečně mocných neleká a na počet jejich dlouhých prstů nehledí.

Ale pohleďme na celou kauzu českého „obratu“ střízlivěji. I když obě hodnotící krajnosti jsou nesmyslné, realita je možná mnohem zajímavější. Bylo působivé, když počátkem srpna v Praze – při zahájení Čínského investičního fóra – označil premiér Sobotka vztahy s Čínou za „jednu z priorit české vlády“. A když tam vicepremiér Čang Kao-li hned úvodem pohovořil o tom, že Čína by se ve středovýchodní Evropě ráda podílela na stavbě silnic, železnic nebo přístavů, zkrátka na budování infrastruktury. I po rychlém, řekl bych, kellnerovském návratu Miloše Zemana z Pekingu (model PPF Rapid), Sobotka prezidentskou misi pochválil jako úspěch. A dodal: „Je to součástí změn, kterou začala realizovat nová vláda České republiky, (…) zcela vědomě se snažíme zintenzivnit politické kontakty s Čínskou lidovou republikou.“

Světový neřád

Zcela vědomě? Kladu si otázku, zda Sobotkova vláda opravdu přesně ví, na jakém geopolitickém terénu se při realizaci své priority pohybuje. Zda ví, že Barack Obama navazuje na George W. Bushe ve strategii globální nadvlády, jejímž cílem bylo zahrnout všechny státy světa do unipolárního – USA řízeného – „světového řádu“. Všichni už vědí, jak to bylo: Bush doufal, že v rámci „neomezené války proti terorismu“ způsobí invaze do Afghánistánu a Iráku nakonec i pád režimů v Sýrii a Íránu. Cílem bylo ovládnout všechny strategické kóty a zdroje na Středním východě, na něž potenciální konkurenti – především Čína – spoléhají jako na energetickou „spižírnu“. Bush se rovněž soustředil na vytvoření základen v celé Střední Asii, které měly obklopit Čínu i Rusko. Zejména plány na pevnou „držbu“ Iráku a Afghánistánu se ale ocitly v troskách už na konci Bushova mandátu, který tak přispěl ke „světovému neřádu“. Místo toho, aby byla zajištěna imperiální hegemonie USA, došlo k její krizi a ekonomická recese dále urychlila relativní úpadek americké moci. Obama nastoupil do asymetrické světové multipolarity s úkolem zvýšit americkou moc a vliv, jak je to jen ve změněných podmínkách možné.

Krize na Ukrajině a „nová studená válka“ s Ruskem jsou jen vedlejšími příběhy tohoto úsilí, geostrategické velké hry, která zajišťuje jakousi „západní pohotovost“ na severozápadním křídle Euroasie proti potenciální ose Moskva–Peking. Směr hlavního úderu za resuscitaci bývalé – takřka nedotčené – hegemonie leží ovšem ve východní a jihovýchodní Asii, které „obamovská“ strategická doktrína z roku 2012 (Sustaining US Leadership: Priorities for the 21st Century Defense) označuje za „asijský čep“ (pivot), tedy za klíčové místo amerických zájmů ve světě. Nejde o „opuštění“ Evropy Amerikou, jak to někteří pozorovatelé vykládají (a zároveň přitom přehánějí míru úpadku americké moci). Jde o přesun těžiště při zatlačování protivníka a vědomá volba hlavního bitevního pole v případě konfliktu.

Diplomacie USA dělá všechno pro to, aby se pokud možno zhoršily vztahy mezi jednotlivými státy regionu a Čínou, jakkoli jsou s Říší středu více či méně ekonomicky propojeny (Tchaj-wan, Japonsko, Jižní Korea, Vietnam, Indie, Filipíny atd.) Toto je politické obklíčení, v jehož čele kráčí konzervativní japonský premiér Šinzo Abe. Ekonomické obkličování probíhá mimo jiné i prostřednictvím Transpacifického partnerství (TPP), které je analogické s připravovanou kontroverzní smlouvou TTIP (Transatlantické partnerství pro obchod a investice) mezi USA a Evropskou unií. V běhu jsou – zčásti úspěšné – snahy stáhnout z kontinentální Číny investice, především japonské. Obamova administrativa usiluje o „obnovu průmyslové základny“ Spojených států také přesunem některých výrob z Číny (kde ostatně stále rostou mzdy) zpět na území USA (kde reálné mzdy poklesly a povzbuzují tak domácí investory). Vojenské obklíčení je impozantní: po celé Asii dnes americký „vojenský personál“ dosáhl počtu 320 tisíc osob. Dávno je v běhu tamní sofistikované přesměrování „poplachových plánů“ z dob studené války na hlavní terč…

Hnízdo sršňů

Nutno říci, že Čína stejně jako Rusko, Brazílie a další státy v Latinské Americe i jinde – včetně stratégů „Islámského státu“ na Středním východě – si povšimly relativního poklesu síly amerického impéria. A chovají se někdy – mírně řečeno – asertivně. Jakkoli z pouhého povrchu i z logického rozboru situace vyplývá, že z jejich strany jde často o obranné kroky, o reakci na kroky stále ještě dominantního protihráče, a to od diplomatických hrátek až po militární provokace na zemi i na moři (neřku-li o uřezávání hlav), je třeba si uvědomit základní věc: všechny tyto státy, tandemy či skupiny států obsluhují zájmy svých vlastních korporací, investorů, ba i parazitů. Všechny tyto státy vyvážejí svá vnitřní napětí a krize všeho druhu ven, do „obrazů nepřítele“, které jsou kořením nacionalismu. Zesílil však také nacionalismus japonský, polský, pobaltský či vietnamský, nejen ruský nebo čínský, kontaminující učebnice a vytahující z prachu dějin prastaré rituály. Pouhým okem patrný je vypjatý „patriotismus“ americký. A Evropská unie tváří v tvář ukrajinské patálii občas připomíná kmen křepčící kolem totemu „západních hodnot“ atakovaných „barbary z Východu“. Starý známý „koncert velmocí“, mocí a pidimocí, z nějž před sto lety vzešla první světová válka…

Ne, ta jatka se dnes zopakovat nutně nemusejí. Ani v té Asii ne. Experti poukazují na „extrémní ekonomickou integraci mezi Spojenými státy, Čínou a celou asijsko-pacifickou oblastí“, která má prý právě proto silný potenciál vyhnout se válečnému požáru. A navíc: mnoho států v Asii vlastní jaderné zbraně, hlavní – jak víme – mírový prostředek studené války. Málokdo rád mačká knoflík s předpokladem sebezničení. Neboť to vlastně není předpoklad, nýbrž jistota.

Pokud jde o ohromující suverenitu české zahraniční politiky, napadá mne jediné zdůvodnění: jsme jen lakmusový papírek Spolkové republiky Německo, významného investora v Rusku a exportního giganta, který největší část svých komodit vyváží do Číny? Dělá Praha Berlínu průzkum bojem (lépe řečeno: průzkum průšvihem)? Nevím. Pokud ne, upřímně obdivuji český kabinet, že v tom celosvětovém hnízdě sršňů dokázal nemožné: najít prioritu.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image