Průvodce kulturou znásilnění pro gentlemany


Ve společnosti s velkou mírou sexuálního násilí na ženách jsou i muži, kteří nikdy nikoho neznásilnili, součástí problému.

Jste-li muž, jste součástí kultury znásilnění. Vím, zní to drsně. Násilníka to z vás nutně sice nedělá, znamená to ale, že vaše postoje a chování spoluvytváří prostředí, které bývá označováno jako kultura znásilnění.

Možná si říkáte: „Tak to prrr, Zarone! To mě neznáš, brácho! To se radši propadnu, než bych se nechal označovat za nějakého fandu znásilňování. Takový nejsem, kámo!“

Naprosto chápu, jak se cítíte. Já jsem vlastně reagoval úplně stejně, když to někdo řekl mně. Zní to hrozně. Představte si ale, že jste se ocitli ve světě, v němž máte neustále strach z toho, že vás může někdo znásilnit. A to je mnohem horší! Kultura znásilnění škodí všem, kdo jsou její součástí. Nenechte se zmást terminologií. Nesoustřeďte se na slova, které jsou možná urážlivá, ale na to, k čemu poukazují – samotný výraz „kultura znásilnění“ nepředstavuje skutečný problém. Tím je realita, kterou pojmenovávají.

Hlavními představiteli kultury znásilnění jsou muži

Těmi, kdo znásilňují, nejsou jen muži. A ženy nejsou jedinými oběťmi – muži znásilňují muže, ženy znásilňují muže. Jenže 99 procent nahlášených znásilnění mají na svědomí muži. To z toho činí problém mužů, tedy náš problém.

Jak se stalo, že jste zrovna vy součástí kultury znásilnění? No, říká se mi to těžko, ale je to proto, že jste muž.

Jestliže jdu v noci přes parkoviště a vidím před sebou ženu, snažím se ze všech sil chovat tak, aby si byla vědomá mé přítomnosti: tj. abych ji nevyděsil a aby se mohla cítit bezpečně. Můžu rovněž zkusit se k ní přiblížit a působit co nejpřátelštěji, aby věděla, že nepředstavuji žádnou hrozbu. To vše dělám jen proto, že jsem muž.

Vlastně přistupuji ke všem ženám, které potkám na ulici, ve výtahu, na schodišti nebo kdekoli jinde, tak, aby věděly, že jsou v bezpečí. Chci, aby se cítily tak pohodlně, jako kdybych tam nebyl. Ženy, se kterými se setkávám ve veřejném prostoru, mě neznají, a tak vidí jen muže, který se zničehonic ocitl v jejich blízkosti. Musím brát v úvahu jejich vnímání prostoru a skutečnost, že se kvůli mně mohou cítit ohrožené. A to je na tom nejzásadnější.

Nevím jak vy, ale já se jen zřídka cítím ohrožený. Pochopil jsem ale, že ženy se na veřejnosti cítí ohroženy dost často a nemohou se tomu nijak vyhnout ani tomu uniknout. Na chvíli se nad tím zamyslete. Představte si, jaké to musí být vnímat neustále možné nebezpečí, cítit se neustále zranitelný.

Spíše než se soustředit na to, jak se mohou ženy znásilnění vyhnout, nebo na to, jak kultura znásilnění činí z nevinných mužů automaticky podezřelé, bychom se měli ptát, jak muži mohou znásilnění zamezit a jak mohou rozbít společenské struktury, které mu odmítají přisoudit nějaký význam, a změnit postoje, jež ho tolerují.

Moderní muži nebezpečí vyhledávají. Lákají nás dobrodružství a extrémní sporty, právě protože jsou nebezpečné. Pocit ohrožení je pro nás zábavou. Tak moc odlišný je pohled na svět z hlediska mužů. (Samozřejmě to říkám s plným vědomím živé komunity extrémních sportovkyň, žen, které riskují stejně jako jejich mužští kolegové. Nicméně ženy k tomu, aby se cítily ohrožené, adrenalinové sporty nepotřebují).

Měřím téměř dva metry. Cvičím – a řekl bych, že jsem v dobré formě. Když jsem v noci sám venku, málokdy se obávám o svou bezpečnost. Řada mužů jistě ví, o čem je řeč. Mít možnost být venku kdekoliv na světě ve dne i v noci a bez pocitů ohrožení – většina žen netuší, jaké to je. Většina má totiž naprosto opačnou zkušenost.

Žena musí řešit, kam jde, kolik je hodin, v kolik dorazí na místo, v kolik se vydá na zpáteční cestu, jaký je den, jestli bude nějakou dobu sama… takhle by se dalo pokračovat. Podobných problémů je více, než by vás kdy napadlo. Upřímně si ani neumím představit, že bych musel tak moc uvažovat nad tím, co musím dělat, abych se v různých životních momentech ochránil.Vychutnávám si, že se můžu sebrat a jít do jakékoli čtvrti – ve dne nebo v noci, bez ohledu na počasí. Jakožto muži si můžeme užívat tento obrovský luxus svobody pohybu a rozhodování. Abychom kulturu znásilnění pochopili, je třeba si uvědomit, že přinejmenším polovina populace si tuto svobodu dopřát nemůže.

Proto se snažím používat jasnou řeč těla, chovat se tak, aby byl strach nebo jakékoli podobné pocity, které mohou ženy v mé přítomnosti pociťovat, co možná nejmenší. A doporučuji, abyste se chovali také tak. Je to opravdu to nejmenší, co může muž ve veřejném prostoru dělat, aby učinil svět pro ženy příjemnějším místem. Prostě buďte k ženám a prostoru, v němž se pohybují, ohleduplní.

41949_09282014_marchtoendrapeculture216f

Kultura znásilnění škodí všem, kdo jsou její součástí

 

Racionální strach z mužů

Možná si říkáte, jak je nespravedlivé, že bychom měli naše chování měnit kvůli špatnému chování jiných mužů. A víte co? Máte pravdu. Je to nespravedlivé. Je to ale snad chyba žen? Nebo je to chyba mužů, kteří se tak chovají, a my ostatní jsme tak postaveni do špatného světla? Pokud vás trápí otázka spravedlnosti, směřujte svůj vztek na muže, kvůli kterým se můžete vy a to, co děláte, jevit pochybně.

Protože pokud jde o posuzování mužů, žena musí předpokládat, že vy jste schopen toho, čeho je schopný nějaký jiný muž. To pro nás naneštěstí znamená, že všichni muži jsou posuzováni podle těch nejhorších případů. Možná si myslíte, že takové házení do jednoho pytle je nesmysl. Jak se ale chováte, když potkáte v divočině hada?

Přistupujete k němu jako k hadovi, že? Nejedná se o stereotypizaci, ale o vnímání zvířete na základě toho, co může udělat a jakou škodu vám může způsobit. To jsou základní pravidla džungle. A protože jste muž, musí k vám žena náležitě přistupovat.

I vy jste přispěli ke zcela racionálnímu a pochopitelnému strachu z mužů. Přímo jste ho nezpůsobili, ale také jste mu nikterak nezabránili. Způsob, jakým vás společnost vychovala, je do jisté míry v pořádku, avšak zároveň přispívá ke kultuře znásilnění.

Ženy těžko správně odhadnou vás a vaše úmysly, pokud vás vůbec neznají. V 73 procentech případů znásilnění žena zná svého útočníka. Když tedy nemůže důvěřovat a správně odhadnout úmysly mužů, které zná, jak bychom po ní mohli chtít, aby dokázala správně odhadnout vás, úplně cizího člověka? Prevence znásilnění nespočívá jen v tom, že ženy jiným ženám vysvětlují, jak se mu vyhnout. V první řadě by muži sexuální násilí neměli vůbec páchat.

Muži musí pochopit, že „ne“ neznamená „ano“. Je-li žena příliš opilá nebo pod vlivem drog na to, aby mohla odpovědět, také to neznamená „ano“. A to ani v případě, kdy má žena s dotyčným mužem vztah. Spíše než se soustředit na to, jak se mohou ženy znásilnění vyhnout, nebo na to, jak kultura znásilnění činí z nevinných mužů automaticky podezřelé, bychom se měli ptát, jak muži mohou znásilnění zamezit a jak mohou rozbít společenské struktury, které mu odmítají přisoudit nějaký význam, a změnit postoje, jež ho tolerují.

Co kultura znásilnění znamená?

Podle stránek Ženského centra Marshallovy univerzity „kultura znásilnění je prostředí, v němž se vyskytují znásilnění a ve kterém média a populární kultura normalizují a omlouvají sexuální násilí na ženách. Ke kultuře znásilnění přispívá používání misogynního jazyka, objektifikace ženského těla a idealizace sexuálního násilí. Důsledkem je společnost, která opomíjí práva a bezpečí žen.“

Když jsem poprvé slyšel od ženy, že jsem součástí kultury znásilnění, samozřejmě jsem chtěl nesouhlasit. Jako většina z vás jsem chtěl říct: „Tak to pozor, to se mě netýká.“ Ale místo toho jsem naslouchal. Později jsem oslovil autorku, kterou uznávám. Požádal jsem ji, abychom společně napsali článek, v němž by to mně a mužským čtenářům vysvětlila. Přestala mi odpovídat na emaily.

Nejdříve mě to popudilo. Potom, když začalo být jasné, že neodpoví vůbec, jsem se vážně naštval. Naštěstí už vím, že není dobré reagovat v rozčilení. Bouřka je působivá, ale je to déšť, co poskytuje život. Takže jsem počkal, až to přejde, a přemýšlel jsem. Šel jsem se projít – procházky obvykle navodí ty nejlepší myšlenky.

Jen blok od mého domu, před myčkou aut, mi to došlo. Jestli je pro mě kultura znásilnění tak důležitá, musím sám zjistit, co znamená. Žádná žena není povinna ztrácet se mnou čas jen proto, že chci vysvětlit něco, čemu ona automaticky rozumí. Žádná žena se nemusí cítit povinna mi vysvětlit, co je to kultura znásilnění, jen proto, že to chci vědět. Žádná žena mi nic nedluží. Uvědomil jsem si, jak hluboko je ve mně zakořeněná touha po tom, aby ženy uspokojovaly moje potřeby. I moje zvědavost, vlastnost, na kterou jsem byl vždy velmi pyšný, tím byla poznamenaná – těmi samými sexistickými očekáváními, která pohánějí kulturu znásilnění. Očekával jsem, že budu uspokojen. A tento postoj je součástí problému. Začal jsem číst a pokračoval jsem v tom, dokud jsem neporozuměl, co kultura znásilnění znamená a jaké v ní zaujímám místo.

Součástí kultury znásilnění je:

• obviňování oběti („Říkala si o to!“)
• trivializace sexuálního násilí („Kluci budou vždycky kluci!“)
• sexuálně explicitní vtipy
• tolerování sexuálního obtěžování
• nafukování statistik o nepravdivých hlášeních znásilnění
• veřejné hodnocení toho, jak byla oběť oblečená, jejího psychického stavu, úmyslů a minulosti
• bezdůvodné genderově podmíněné násilí ve filmech a televizi
• definování „mužství“ jako dominantního a sexuálně agresivního
• definování „ženství“ jako submisivního a sexuálně pasivního
• tlak na muže, aby „zabodovali“
• tlak na ženy, aby nepůsobily „chladně“
• předpoklad, že znásilňovány jsou jen promiskuitní ženy
• předpoklad, že muži nemohou být znásilněni, případně že se to může stát jen „slabým“ mužům
• odmítání brát obvinění ze znásilnění vážně
• poučování žen o tom, jak se vyhnout znásilnění, namísto nabádání mužů, aby se sexuálního násilí nedopouštěli

Velmi rychle zjistíte, že kultura znásilnění hraje zásadní roli v dynamice současné společnosti. Ocitá se v jádru všech mezilidských vztahů. Je součástí všech našich sociálních, společenských a environmentálních bojů. Kultura znásilnění se netýká jen sexu. Je projevem všeobecné mužské dominance. Sexuální násilí je jedním ze symptomů takového přístupu. Opět se nenechte vyděsit terminologií. Nezasekněte se na pojmu „mužská nadřazenost“. O tohle tu nejde. Jedná se o to, že kultura znásilnění ubližuje všem, kteří jsou její součástí. Zastaralé představy společnosti ztěžují situaci mužů, kteří jsou oběťmi sexuálního násilí a chtějí ho nahlásit, a zrovna tak podporují jejich touhu být vnímán jako silný a sexuálně agresivní. Muži by se neměli cítit ohrožení, neměli by cítit, že na ně ženy útočí, když je na problém kultury znásilnění upozorňují – hovoří o našem společném nepříteli. Měli bychom jim naslouchat.

Co s tím můžete dělat?

• Nepoužívejte výrazy, které objektifikují nebo urážejí ženy.
• Ozvěte se, pokud uslyšíte, že někdo znevažuje znásilnění.
• Řekne-li vám kamarádka, že byla znásilněna, berte ji vážně a podporujte ji.
• Přistupujte kriticky k tomu, jak média pojednávají o ženách, mužích, vztazích a násilí.
• Respektujte fyzický prostor ostatních, a to i v neformálních situacích.
• Se sexuálními partnery vždy komunikujte a nepředpokládejte souhlas.
• Sami si určete, co pro vás znamená mužství nebo ženství. Nenechte stereotypy formovat vaše jednání.

Autor je publicista na volné noze.

 

Z anglického originálu A Gentleman’s Guide to Rape Culture publikovaného na serveru The Huffington Post přeložila Barbora Votavová. Redakčně kráceno.

 

A2LARM