Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Slepá hra s ohněm

Sváteční Albertov překročil všechny meze. Ale možná jen pokračuje stará hra.

Přiznávám se i bez waterboardingu, že jsem naivní. Očekával jsem totiž, že po oslavách pětadvacátého výročí „sametové revoluce“ někteří politikové – aspoň dle jména ti levicoví – a rovněž všichni politologové se jako jeden muž (a žena) tentokrát zděsí i něčeho (někoho) jiného než Miloše Zemana. Vždyť Zeman je Zeman a s celou škálou jeho projevů, bonmotů a simplifikací jsme celkem dobře obeznámeni odnepaměti. Ale to, co v pondělí 17. listopadu předváděl dav v Praze na Albertově, bylo přece daleko horší než cokoli jiného. Horší, než kdyby pan prezident v Hovorech z Lán či odjinud na celý ten poonděný český národ – coby vrchol svých vulgarit (nebo alarmujících tvrzení, postřehů a invencí) – vystrčil holou panímandu. Což by pro tohoto prezidenta dokonce bylo možná šťastnější řešení, než prokazovat neznalost punkového hnutí v Rusku nebo reálných základů i souvislostí čínské „společenské stability“.

Už je to zase tady

Co to však znamená, když z davu ozdobeného velkými červenými kartami (a nejvíce tak připomínajícího Rudé gardy z dob čínské Kulturní revoluce, mávající Maovou Rudou knížkou) zní pískot a povyk při projevech rektora Univerzity Karlovy i prezidenta republiky? Když se tak děje na slavnostním aktu, který je připomínkou formativní události současného liberálnědemokratickému režimu, k němuž se přece demonstrující jinak – a velmi vehementně – hlásí? Co to znamená, když začnou z téhož davu létat vejce, rajčata či obložené housky do prostoru, kde se Zemanem postávali německý prezident Joachim Gauck (zasažený skořápkou) a tři další středoevropští státníci? Znamená to jediné: v Praze se může sejít několikatisícový dav bez jakékoliv zdrženlivosti, kterou si člověk obvykle osvojí již v dětství, v pubertě ji zcela nepromrhá a v dospělosti pak jako když najde. Na Albertově jsme ale viděli kalendářně dospělý dav mentálních adolescentů bez jakýchkoliv vnitřních zábran, ohledů, sebereflexe a důstojnosti. Přitom ti hrdí jedinci, z nichž se ten nevkusný shluk skládal, jistě mají volební právo, studijní či pracovní kompetence, možná i zbrojní pas. Normální slušní lidé, kteří se nejspíš pokládají za příslušníky středních tříd (a někteří snad i právem).

I u nás – nejen v Maďarsku nebo ve Francii – je už zase hysterie znejistělých středních tříd a zmanipulované mládeže součástí politické reality, výraznou silokřivkou boje o moc.

Ale pozor! Ne náhodou Zeman drze kontroval, že nemá strach. A neřekl to proto, že i on zdatně vyrovnává síly formováním své podpory z řad vlastních „zemitých“ stoupenců, kteří pro slovo nejdou daleko, proti „čínské stabilitě“ v zásadě nemají nic a ruský medvěd jim ve všem tom soužení narovnává – dvěma režimy ohnuté – páteře. „Lidi, pojďme na ně!“ šíří tenhle typ frustrátů na sociálních sítích proti „havlistické lumpenkavárně“ – ale na rozdíl od doprava zmaoizovaných rudokaretníků se jich na Zemanovu podporu mnoho nesešlo; zůstávají raději doma, v anonymitě, poslušni zažraných grifů plebejské shrbenosti. Jde o něco jiného: Zeman mluvil o absenci strachu, protože ve skutečnosti – tak tupý není – nemohl nemít strach. Luzoidní chování „středostavovského“ davu, jemuž byl vystaven, vzbuzuje strach zcela automaticky. Zejména v srdci Evropy, a to již od třicátých let.

Je to oprávněný strach, neboť i u nás – nejen v Maďarsku nebo ve Francii – je už zase hysterie znejistělých středních tříd a zmanipulované mládeže součástí politické reality, výraznou silokřivkou boje o moc. Nejpozději od chvíle, co byl před volbami 2009, Ústavním soudem nakonec odloženými, doslova zaházen vejci šéf sociální demokracie Jiří Paroubek. Za shovívavého přikyvování, ba podněcování teroru (nic jiného to nebylo) ze strany médií. Co jsme se tehdy jenom načetli úvah, jak Paroubek neměl urážet mládež „cucem na špejli“, mlátit poněkud vygumované kraválisty na CzechTeku, strašit kapitalisty Marťany, mít na tváři bradavici a hloupě „rozdělovat společnost“. Nyní je to pro změnu Zeman, který – kromě toho, že vrávorá kolem korunovačních klenotů – „rozděluje společnost“, namísto aby překlenoval kontroverze a polarity, jak míní politolog Tomáš Lebeda. A Lubomír Zaorálek projevy z řetězu utrženého davu hulvátských deprivantů na Albertově nevzal jako „selhání“ účastníků demonstrace, nýbrž „spíše jako závazek (sic!) pro politiky“. A zase: politici – dodal ministr zahraničí a ostřílený sociální demokrat – by měli konat tak, aby společnost spojovali…

Ale co když je jejich úloha jiná, totiž právě opačná?

Divide et impera

Pohleďme na těch pětadvacet let z hradní perspektivy a s chladnou hlavou, s odstupem i nadhledem. Ihned se vyjeví hluboká vnitřní logika (ne)svaté trojice našich dosavadních prezidentů a jejich rádoby zásadových půtek, které přesto rozdělovaly společnost, rozpalovaly srdce. A za nimiž jakoby hořela step. Václav Havel přestřihl první pásku takzvané malé privatizace, nezištně si zprivatizoval něco sám pro sebe a pak postavil do latě „mafiánský kapitalismus“. Václav Klaus, jenž převzal Občanské fórum doslova naprogramované Milošem Zemanem, zaváděl „šokovou terapii“, a to překvapivě opatrně a postupně (zprava kritizovaný „Klausův gradualismus“). Nerovnost ustavil přes rovnostářské příděly majetkových kupónů a kapitalisty uhnětl skrze stát, skrze jeho rozdavačný „bankovní socialismus“. Miloš Zeman jako premiér jménem „dolních deseti milionů“ v této „spálené zemi“ ve prospěch „horních deseti tisíc“ dovršil kapitalismus privatizací bank a mimo jiné i pobídkami otevřel naplno zemi velkým korporacím (takzvané „překonání krize“).

Klaus se Zemanem v éře Václava Havla – „filosofa“ v roli zlobivého zpovědníka dvou supereg, volnotržního přihrávače výdělkářů a technokratického bonmotisty s islamofobní úchylkou – předstírali vzájemnou pravolevou „mobilisaci“. Aby si nakonec padli do náručí, „rozklejmovali“ stát opoziční smlouvou a kryli si soustavně záda, od Zemanových Čistých rukou až po tu neslavnou Klausovu amnestii. Z posmrtné reinkarnace Václava Havla v Karla Schwarzenberga zbyla jen kocovina. A pachuť šíleně vybičovaného střetu o Hrad, jehož bylo letošní výročí jen nastavovanou kaší. Jen další „zásadní“ bitvou, která nic podstatného pro lidi z principu nenesla a do níž jsme se nechali vmanipulovat. K čemu byly a jsou podobné bitvy?

Panující poměry představují společné dílo ekonomicky, politicky a „kulturně“ panujících sil, které všichni tři prezidenti – každý s jinými důrazy, s jinou přidělenou rolí – reprezentovali či reprezentují. A stávající poměry panují proto, že se všem těmto matadorům daří – a Václavu Havlovi dokonce in memoriam – nás rozdělovat, štvát proti sobě stále tvrději, zbavovat nás dobrého vychování, elementární soudnosti i vidoucího zraku. A dřít nás bez nože.

Hrají si s ohněm, vůdcovští slepci zaslepených.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image