Nedávné průzkumy veřejného mínění překvapily Španělsko zprávou, že nová politická strana Podemos se stala nejsilnější politickou silou v zemi. Český překlad názvu strany zní „Můžeme“ – ale co „můžeme“? Strana Podemos vznikla jako reakce na období, které se nazývá „režim 78“. Tímto termínem se označovala éra po pádu Frankovy diktatury, která byla vždy považována za demokratickou etapu španělských dějin. Režim 78 se ovšem vyvinul přímo z diktatury a dodnes není jasné, do jaké míry se s ní rozešel a do jaké na ni pouze navázal.
Stáří bez dějin, mládí bez budoucností
Abychom porozuměli fenoménu Podemos, musíme nejdříve pochopit povahu španělské demokracie. Španělští občané můžou o své zemi rozhodovat maximálně jednou za čtyři roky v parlamentních volbách. Institut hlavy státu, obnovený diktátorem Frankem, pokračuje v tradici středověku. Někdejší král von Carlos byl vybrán stejnou měrou bohem i Frankem. Stejně jako političtí aktéři, tak i ústava byla nastolena shora a měla narýsovat jedinou bezpečnou cestu k demokracii, která se nikdy neuskutečnila. Ve Španělsku se ve vládě pravidelně střídají dvě politické strany. Zakladatelé konzervativní strany jeden den podepisovali tresty smrti, aby se na druhý den probudili jako demokrati. Socialisté se zase ze zastánců třídního boje proměnili v členy správních rad nadnárodních korporací. Tito republikánští socialisté před několika měsíci neváhali podpořit zákon o abdikaci, který zabezpečil pokračování království.
Podemos mají být zkratkou ke změně celého systému včetně trhu. Cílem je skončit s klientelismem a korupcí a vytvořit sociálně zodpovědný stát.
Španělsko je zemí zkorumpovaných zastupitelů a lokálních mafiánských bossů. Jen za posledních pár týdnů byl zatčeno přes sedmdesát politiků a státních zaměstnanců, včetně členů odborů, ze všech politických stran. Od roku 2008 stát přežívá svou vlastní smrt způsobenou úspornými opatřeními. Je to země kontrolovaná marnivými politiky, kteří na ekonomickou krizi a požadavky finančních trhů odpovídají stále stejným způsobem: nezaměstnaností, exekucemi, škrty ve vzdělávání a zdravotnictví. Španělsko je zemí starých lidí bez dějin, protože historická paměť byla obětována ve prospěch demokratické transformace. Ale také zemí mladých lidí bez budoucnosti. A co lidé středního věku? Tato generace jev důsledku finanční krize zmatená a paralyzovaná. Chytá se minulosti, která už neexistuje. Lidé vydrží všechno, jen aby neztratili svoji práci. Nutí sami sebe uvěřit v mytologii, podle níž jim k nohám snese demokracii král a politici je v ní budou zastupovat. Každodenní zkušenost ovšem tuto iluzi reality, kterou pomáhají vytvářet média, rozbíjejí na nicotné kousky. Média jsou hlásnými troubami režimu, který si koupili velcí podnikatelé, důvěrně poklepávající po ramenou politikům a žádající je o „laskavosti“, jakými jsou úpravy v zákonech a vyhláškách. Politici si tímto způsobem zase zabezpečují pozice v rozličných správních orgánech.
Urychlit proces
V tomto tragickém kontextu probíhají masové protesty a rodí se všeobecné zklamání a rozhořčení. V roce 2011 proměnily aktivity hnutí 15M naše vnímání země. Podnikatelé a politici se ukázali jako komplicové velkého podvodu, který se eufemisticky nazývá krize. Je patrné, že veřejný prostor se vytratil – to se prokázalo na vzájemném odcizení občanů a politické garnitury. Běžní lidé nejen že přestali vnímat politiky jako své zastupitele, ale považují je přímo za zbytečné, ne-li škodlivé. Vznikají pracovní skupiny, profesionální asociace, které se snaží budovat nové formy organizace společnosti. Španělsko se stalo laboratoří sociálních utopií. Tyto skupiny třeba dosáhly toho, že ministr průmyslu je nyní obžalovaný a čelí soudnímu procesu. Anebo toho, že došlo k zastavení exekucí. Aktivisté doprovázejí imigranty do nemocnic, z nichž byli předtím vyhnáni. Vydávají se učebnice, aniž by se dbalo na autorská práva, aby se tak zajistila jejich dostupnost pro všechny. Exulanti se pokusili získat zpět migrační diskurz proti mobilitě.
Z těchto sociálních zkušenosti se vyvinul nápad celý proces urychlit. Vytvořit politickou stranu, která by se dostala ke spravování institucí a celou situaci tak změnila seshora. Proto vznikají Podemos – ne sice přímo z hnutí 15M, ale z iniciativ, které na jeho aktivity navázaly. Podemos mají být zkratkou ke změně a transformaci celého systému včetně trhu. Cílem je skončit s klientelismem a korupcí a vytvořit sociálně zodpovědný stát. S touto rétoriku šla skupinka akademiků a aktivistů sociálních hnutí do posledních evropských voleb a získala pět europoslanců. Podařilo se jim zformovat politickou stranu a teď se připravují na převzetí moci v parlamentních volbách v roce 2015.
Pragmatické převzetí moci
Podemos v sobě mají cosi starého a cosi nového. Nový je kompromis v sociálních hnutích, z kterých strana vzešla. Legitimita Podemos se pojí s praxí participativní demokracie, v níž funguje program jako institucionální nástroj. Podemos jsou ale nástrojem velmi pragmatickým a přejí si volby vyhrát. Zakladatelé jsou experti na politické hry, jejich zvyklosti a strategie. Podemos se od hnutí 15M odlišují tím, že mají jasné vedení a nechtějí se při rozhodování spoléhat na konsenzus. Jediným cílem je zvítězit. Je to pouhý nástroj k dosažení moci, a ne proces kolektivní přeměny jako tomu bylo u hnutí 15M. Přesto je participativní dynamika, jakou žádná demokracie předtím neviděla, pevným komponentem jejich politické identity. Jedním výstižným příkladem je používání technologií při volbách svých představitelů a při tvoření politického programu. Členové Podemos jsou organizováni skrze lokální okruhy a každý okruh měl možnost prezentovat svůj program a kandidáty. Výsledkem této kolektivní akce nakonec bylo, že se o členství ve straně přihlásilo více než 240 tisíc lidí.
Politický program Podemos má za cíl skončit s režimem 78 tím, že vybuduje novou, participativní a transparentní demokracii. Spolu s novými vnitřními mechanismy, na základě technopolitických tendencí, strana navrhuje audit a restrukturalizaci finančního dluhu. Tento návrh je prezentován jako konec německého kolonialismu ve Španělsku. Cílem strany je také otevřít proces přípravy nové ústavy, která by stanovila nebo modifikovala normy tržní ekonomiky a přeměnila občany v subjekty, které reálně rozhodují o svém osudu.
Pragmatičnost strany Podemos, její promyšlená mediální strategie a neustálá zpětná vazba, kterou strana dostává od sociálních hnutí, jí umožňují být v kontaktu s realitou obyčejných lidí, ale také ji ženou k velkému politickému vítězství. V nejasných dobách, kdy staré už odumřelo, ale nové se ještě nezrodilo, však vznikají i politická monstra. Zásadní otázka dneška spočívá v tom, jestli se strana Podemos stane politickým nástrojem, který přeskupí demokratickou strukturu, nebo nástrojem, který bude asistovat u zrození nového monstra.
Autor působí na Katedře sociologie a andragogiky FF UP.