Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Spasitel ve volném pádu

Úterní parlamentní volby v USA znamenají víc než jen porážku demokratů a vítězství republikánů. Je to krach klíčové mise Baracka Obamy, která měla resuscitovat systém.

Jistě je závažné, že po volbách 4. listopadu 2014 ve Spojených státech ovládla republikánská konzervativní pravice obě komory Kongresu, nejen Sněmovnu reprezentantů, ale nejnověji i Senát. A že se tak stalo poprvé po osmi letech. Jinak ovšem jde o běžný americký folklór, v němž skoro vždycky strana, jejímž kandidátem byl šafář Bílého domu, ztratila v polovině prezidentského mandátu původní oporu v zákonodárných sborech. Systémoví hujeři dokonce tvrdí, že v takových periodách se Americe vládlo nejplodněji. Cynikové ovšem dodávají, že oběma politickým barvám v chomoutu protivníka se lépe přistupovalo k dření lidí bez nože. Neboť exekutiva (republikánská či demokratická) i legislativa (konzervativní či liberální, tedy po americku levicová) lépe zdůvodnily voličům, proč na ně zase zvysoka (to doslova) kašlou.

Pětihvězdičkový poker miliardářů

Mnohem závažnější je fakt, že toto byly nejspíš nejdražší americké parlamentní volby v historii; prý stály 3,6 miliardy dolarů (ale list New York Times odhadl účet na rovné čtyři miliardy, v přepočtu asi 3,2 miliardy eur). Je to tím, že Nejvyšší soud USA v posledních letech postupně – naposledy letos v květnu – zrušil fakticky všechna omezení pro toky financí v předvolebních kampaních, a proměnil tak americké volby v jakýsi pětihvězdičkový poker miliardářů. V něm oligarchové za zády hlavních politických stran obehrávají jiné oligarchy „investující do politiky“. V případě prohry je to – navzdory hromadám peněz na prohýbajícím se stole – ani nezabolí a prezidentští kandidáti, senátoři, poslanci i guvernéři dostávají v této vysoké hře nanejvýš roli sněhových vloček hnaných ničivou vichřicí. A hlavně: kampaň pak může být zcela bezobsažná a nelogická, protože ke zhypnotizování voličů lze najmout na slovo vzaté – a velmi drahé – odborníky. Klidně se pak v televizních šotech mohlo tvrdit, že Obama zavinil vznik Islámského státu na Středním východě nebo že „otevřel dveře Ameriky“ nejen ilegálním mexickým migrantům, ale i viru ebola. Může i za špatné počasí. Natož za to, že navzdory růstu HDP a poklesu nezaměstnanosti se dvě třetiny Američanů domnívají, že to s nimi jde z kopce (a mají pravdu v tom, že se stále žije hůř než před krizí). Předražená kampaň vyústila v heslo: „Pojďte volit, zastavte Obamu!“

Je naprosto fatální, že se Obama tak rychle stal prezidentem vražedných dronů, svévolných odposlechů NSA, ukrajinské krize, napětí kolem Číny a začínající války s džihádisty na Středním východě, kterou experti Pentagonu rozvrhují „na desítky let“.

Možná politolog Darrell West z Brookings Institute jen „objevil Ameriku“, když nedávno věnoval celou knihu tématu „koupených voleb“. Poznamenal tam: „Miliardáři formují politiku ve Spojených státech mnohem víc, než si představujeme.“ Jiný politolog a zdatný autor mnoha esejí Francis Fukuyama – ano, ten, jenž před pětadvaceti lety nastavil trvání liberální demokracie západního (povýtce amerického) střihu na věčné časy (Konec dějin, 1989) – ve své poslední větší úvaze (Budoucnost dějin, 2012), kritizuje koncentraci bohatství v rukou hrstky lidí ve Spojených státech. Ta jim dává, napsal, „nepřiměřenou váhu v politické hře“. Andreje Babiše asi neznají, ale copak nevědí, že tomu tak v Americe – a za posledních dvě stě let v každém kapitalismu – bylo vždycky, jakkoli jednou více, jindy méně? Jde nejspíš o míru. O nějaké meze. Kvantita zřejmě překročila čáru a změnila se v novou kvalitu. Vlastně v nekvalitu, v cosi už i pro část pravice z gruntu nepřijatelného, byť jenom v pouhé hře na demokracii. Diváci by totiž mohli začít vracet „mastné“ lístky a požadovat zpět své peníze…

Nelze však porážku svádět na dolary, hypnotizéry, džihádisty a ebolu v propagandistických telemasážích. Nelze svádět vše ani na ty republikány, jejichž hlavní proud alespoň pro kampaň převzal „revoluční teze“ extrémní pravice z Tea Party; divá hesla strhávají do proudu konzervativní vlny i nejednoho ukřivděného plebejce, anebo ho – jak se většinou stalo – vrhají do marnosti a pasivity (volební účast nepřekonala laťku padesáti procent). Všechny průzkumy ukazují, že většina Američanů nevyznává postřehy, nápady ani způsoby republikánů, a že tudíž není možné hovořit o posunu americké společnosti doprava. Nelze také vycházet jen z toho, že Obama měl prostě smůlu a zbývající dva roky v Bílém domě proživoří jako kůl v plotě jednoduše proto, že mu republikánští sloni hbitými choboty celou dobu – a nepochybně to tak bylo – házeli klacky pod nohy. Například tím, že zmařili jeho legislativní iniciativy v oblasti imigrace, globálního oteplování, kontroly ručních palných zbraní, obnovy infrastruktury, daňových reforem…

Praporečník změny, nebo strážce statu quo?

Je to složitější. Již zvolený Obama sám ve víru ekonomického kolapsu 2008–2009 přijel do Bílého domu za Georgem W. Bushem a rozhovořil se tam o „velké dohodě“ s republikány, která zahrnovala „oprávněný požadavek reforem“, včetně úspor v sociálním a zdravotním zabezpečení, dvou nejoblíbenějších vládních institutů. Po volbách 2010 Obama ještě před nástupem druhého mandátu prohlásil, že na parlamentní frontě poražení demokraté musejí s vítězi „dělat kompromisy“; a s republikánskými lídry Kongresu dojednal prodloužení Bushovy éry snížených daní z příjmů, a to i pro nejbohatší Američany. V roce 2011 – v boji o prolomený strop federálního deficitu – přistoupil v dohodě s republikány k drakonickým škrtům v sociálních výdajích. Loni na podzim „zachránil“ před protivníky zákon o zdravotní péči (Obamacare) tak, že vládní účast na financování této pojistky se proti původnímu návrhu výrazně snížila. „Kompromis“ byl velmi blízko úpravám, které navrhla republikánská pravice.

Jistěže se dá takovéto jednání pokládat za výraz krizových situací, za nevyhnutelný výsledek poměru sil, ba i za ukázku politické kultury. Nezapomeňme však, že Barack Obama – první „barevný“ prezident v dějinách Spojených států – byl vládnoucí třídou ještě před svým zvolením vybrán jako systémový spasitel. Že byl vyvolen jako prezident velké transformace, velkého předělu nejméně na jednu generaci. Předělu, jenž nejen účinně utlumí lidovou nespokojenost v době velké hospodářské krize, největší od třicátých let, ale získá také pro systém – pokud možno trvale udržitelný – širokou a aktivní podporu. Ne náhodou se v souvislosti s Obamou hovořilo o Novém údělu Franklina D. Roosevelta, ne náhodou se on sám občas stylizoval do jednoho ze symbolů lidskoprávního pozdvižení šedesátých let, do impozantní postavy Martina Luthera Kinga (I Have a Dream). Ne náhodou mluvil o míru, stahoval vojáky, „zavíral“ Guantánamo a kritizoval mučení CIA. Je tedy naprosto fatální, že se tak rychle stal prezidentem vražedných dronů, svévolných odposlechů NSA, ukrajinské krize, napětí kolem Číny a začínající války s džihádisty na Středním východě, kterou experti Pentagonu rozvrhují „na desítky let“. Je osudové, že praporečník změny skončí jako strážce statu quo.

Neúspěch demokratů v posledních amerických volbách není tedy ani jen krachem volebním, ani americkým. A ani posledním. Globální důsledky strmého pádu tak vysoko vzedmutých nadějí teprve uvidíme.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image