U osnování státních rozpočtů bývá vždycky tlačenice novinářstva, a to nejen toho ekonomického, nýbrž i ryze politického. Přijdou i novináři, kteří nemají nejmenší tušení, že „záporná produkční mezera“ není puklinou v oceli obráběcího stroje a že tenhle divný výraz označuje stav národního hospodářství ploužícího se pod laťkou svých potenciálních možností. Bitvy o rozpočet – o míru přerozdělování a charakter ekonomických politik – jsou totiž za normálních okolností událostmi navýsost politickými, mocenskými a ideovými. Padají při nich vlády i partajní programy, ne-li šupiny z očí. Boj bývá všem srozumitelný a dramatický.
Letos neproběhlo nic takového. Jednak skoro všechny podstatné kapitoly rozpočtu připravila už vláda Jiřího Rusnoka během svých 176 dnů (bez důvěry), jednak má nynější vládní koalice v obou komorách parlamentu pohodlnou většinu. Ať si opozice dogmatických neoliberálů štěká o příliš velkém schodku (100 miliard stejně není nic moc), ať si její poslanci klidně povykují o investiční a jiné rozhazovačnosti, která je podle nich prý zvláště perverzní za ekonomického oživení. Ať se pravice ohrazuje, když stejně nemá ani dost hlasů, ani nápadů, ba ani – a to už vůbec ne – tanků (a snad ani vůli je použít, i kdyby někde nějaké měla). Vše proběhlo v naprostém klidu a za hlubokého nezájmu médií i veřejnosti.
Bitvy o rozpočet – o míru přerozdělování a charakter ekonomických politik – jsou za normálních okolností událostmi navýsost politickými, mocenskými a ideovými. Padají při nich vlády i partajní programy, ne-li šupiny z očí.
Myslím, že je to škoda, byť možná jen z jediného důvodu: ministr financí, vůdce ANO a zosobněný střet zájmů Andrej Babiš totiž provázel rozpočet velmi pozoruhodnými slovy. Uvedl například, že „ekonomický výkon se během prvního pololetí letošního roku reálně zvýšil především vlivem růstu spotřeby a investic, tedy vlivem oživení domácí poptávky“. To je přece zajímavé, že jsme se ocitli v jakési – pozor, tentokrát nejde o ekonomický termín – „kladné mezeře optimismu“, která nám otevírá peněženky. Mezeře, která nemá valnou oporu v realitě, jestliže české oživení živí klíčová úroková sazba na technické nule, srážení koruny Českou národní bankou a všeobecné očekávání fiskální expanze (nikoli především škrtů, na nichž se za Kalouskových vlád „zasekla“ pravice a zřejmě si je na věčné časy zafixovala).
Babiš řekl i tohle: „Udržitelnost a intenzita růstu budou závislé jak na stabilitě a ekonomické dynamice vnějšího okolí české ekonomiky, tak na přiměřených hospodářských politikách respektujících průběh ekonomického cyklu.“ To je ještě lepší. Vždyť nejdůležitějším „okolím“ České republiky je Německo, jehož ekonomika v současné době stagnuje a na první kvartál příštího roku je jí všemi ctihodnými ústavy předpovídán pokles. O tom, jaké hospodářské politiky jsou v daném bodu ekonomického cyklu přiměřené, se po Evropě vedou vášnivé spory. A není vůbec jasné ani to, zda jde jen o cyklus vzestupů a poklesů, nebo spíš o strukturální systémovou krizi, kterou už nepůjde nijak „ošolíchat“. Natož jen přikrýt šlojířem a navonět.
Úspěšný podnikatel a miliardář Babiš to možná ví. V každém případě svému výkladu k rozpočtovým příjmům a výdajům nasadil takovouto korunu: „Dle dostupných dat se česká ekonomika i nadále nachází v záporné produkční mezeře, avšak nyní s vidinou jejího opuštění v roce 2015.“ Ještě jednou: jsme napořád v té všivé mezeře (nejhlubší byla v roce 2009 za velké světové recese), avšak s VIDINOU jejího opuštění, s VIDINOU smysluplného růstu…
České slovo „vidina“ není významově komplikované. Znamená zvláště – je mi to líto – přízrak, přelud, ducha či zjevení. Bylo by možné použití tohoto slova připsat menšímu jazykovému citu rodilého Slováka, který chtě nechtě zabředl nejen do české politiky, ale i do české řeči. Jenže slovenské zdroje k pojmu „vidina“ přistrkují ještě o poznání horší synonyma: výtvor, výplod fantázie, predstava, ilúzia, zmyslový klam, klamná, mylná predstava, predstava niečoho neskutočného, prelud, fantóm, videnie, zdanie, sen, halucinácia… Prognóza jako řemen.
Můžeme jen doufat, že u ministra financí – nebo u sepisovačů jeho projevu – šlo o jazykovou necitlivost obecně. A že se jedná jen o nicotnou náhodu, nikoli o trefu do černého.
Autor je politický komentátor, působí jako asistent Jana Kellera.