Příznivci Ruska při kritice ukrajinské vlády často užívali termín „fašistická junta“. Toto slovní spojení bylo samozřejmě chybné nejen z hlediska správného významu slov „fašismus“ a „junta“, ale navíc také nebezpečné pro mír na Ukrajině, neboť podněcovalo občanskou válku. Vládne-li ve tvé zemi „fašistická junta“, musí každý pokrokový člověk sáhnout po zbrani a bojovat.
Ale jakkoliv je instrumentalizace „antifašistické“ rétoriky ruskou propagandou a proruskými separatisty pokrytecká, ukrajinská vláda a mainstream veřejného mínění skutečně nadále projevují nepřijatelnou lhostejnost k nebezpečí ze strany krajně pravicových a dokonce otevřeně neonacistických sil, s nimiž spolupracují ve volbách a dovolují jim zaujímat funkce v bezpečnostních složkách.
Rétorika se posunula napravo
Hlavní ukrajinská ultrapravicová strana Svoboda se v nedávných volbách do parlamentu nedostala. Do požadovaného pětiprocentního minima jí chyběly pouhé 0,3 procenta hlasů. Nedokázala tak zopakovat svůj úspěch z roku 2012, kdy získala přes 10 procent, neboť se profilovala jako strana, která se na rozdíl od zdiskreditované umírněné opozice staví radikálně proti dnes už bývalému prezidentu Janukovyčovi. Podporu strany mohl odpor k Janukovyčovi zvýšit, ale neměli bychom ukvapeně soudit, že šlo o pouhou protestní volbu: 4,7 procenta je mnohem víc než 0,8 procenta, což byl výsledek Svobody v posledních volbách před Janukovyčovým prezidentským obdobím. Kromě toho je tu Pravý sektor, který vznikl z okrajových ultranacionalistických skupin, jež byly před začátkem kyjevských masových pouličních násilností v lednu tohoto roku naprosto marginální. Toto uskupení dokázalo utvořit politickou stranu a získat 1,8 procenta hlasů, přičemž samozřejmě Svobodě ubral nějaké voliče.
Nepříjemný údiv budí skutečnost, že krajně pravicové a neonacistické názory a styky se nezdají být problémem ani pro ukrajinská vládní místa, ani pro mainstreamové veřejné mínění.
Usuzovat, že ukrajinská krajní pravice je bezvýznamná, na základě toho, že ve volbách nezaznamenala průlomový úspěch, by bylo krátkozraké a povrchní. Rétorika mnoha politiků, jež bychom mohli nazvat „středovými“ nebo dokonce „liberálními“, se v soutěži o stále více vlastenecky či přímo nacionalisticky naladěné voliče v situaci válečného konfliktu posunula značně napravo. Došlo k několika případům, kdy se čelní ukrajinští politici dokonce dopustili nenávistných projevů – ministr vnitra Arsen Avakov například nazval doněcké separatisty „kolorádskými brouky“, což je pejorativní dehumanizující nálepka, která je na základě oranžovo-černých pruhů svatojiřských stužek srovnává s mandelinkami.
Ve stále nacionalističtější politické soutěži nedokázaly krajně pravicové strany nabídnout nic mimořádného. To ale neznamená, že to nemohou s úspěchem udělat později. Mimo parlament se můžou Svoboda (a také Pravý sektor) snadno uchýlit do opozice a kritizovat novou vládu nejen z pozic nacionalismu, ale také s odkazem na zhoršující se politickou situaci.
Neonacismus je v zemi mainstreamem
Navzdory neúspěchu krajně pravicových stran se do nového parlamentu dostalo třináct ultrapravicových poslanců, kteří kandidovali v jednomandátových okruzích nebo na kandidátkách formálně „neultrapravicových“ stran, včetně Radikální strany politického klauna Oleha Ljaška a dokonce proprezidentského Bloku Petra Porošenka. Navíc někteří z nových poslanců nejsou jen představiteli krajní pravice, ale skutečnými neonacisty. Vezměme si Andrije Bileckého, zvoleného v jednomandátovém okruhu v Kyjevě s podporou Lidové fronty, strany vedené úřadujícím předsedou vlády Arsenijem Jaceňukem. Bileckyj byl hlavou otevřeně rasistické skupiny Patriot Ukrajiny spojené se zločiny z nenávisti, jejichž oběťmi byli příslušníci menšin. Skupina později vytvořila jádro nechvalně známého dobrovolnického praporu Azov, nadále užívajícího neonacistickou symboliku. Jako velitel praporu Azov se Bileckyj proslavil a získal hodnost podplukovníka policie.
Bileckyj však není jediným neonacistou, který se v nedávné době stal příslušníkem bezpečnostních složek. V říjnu byl náčelníkem policie v kyjevské oblasti jmenován Vadym Trojan, další člen Patriota Ukrajiny a zástupce velitele praporu Azov. Známá charkovská lidskoprávní skupina to označila za „katastrofální jmenování“. Další neblaze proslulý politik ze strany Svoboda, Jurij Mychalčyšyn (který kdysi propagoval Goebbelsův spisek Malá abeceda nacionálního socialisty a program NSDAP), se má stát vedoucím oddělení propagandy a analýzy ukrajinské bezpečnostní služby SBU. Umožnit lidem natolik extrémního světonázoru ovládnout funkce ve sféře bezpečnosti se značnými pravomocemi samozřejmě představuje nebezpečí pro demokracii.
Nepříjemný údiv budí skutečnost, že krajně pravicové a neonacistické názory a styky se nezdají být problémem ani pro ukrajinská vládní místa, ani pro mainstreamové veřejné mínění. I nejtypičtější pozice, z níž Svobodu a Pravý sektor liberálně orientovaní občané kritizují, je zásadně chybná. Ač liberálové souhlasí s tím, že krajní pravice představuje nebezpečí, podle jejich tvrzení toto nebezpečí spočívá v tom, že ruská média mohou její provokativní akce a prohlášení využít k další diskreditaci Ukrajiny. Podle této pokroucené logiky krajní pravici kritizují v první řadě za to, že své úzce stranické zájmy staví nad národní zájem celé země. Jinak řečeno, kritizují ji ne za její antidemokratičnost, reakčnost, xenofobii a propagaci diskriminačních myšlenek, ale za to, že není dostatečně nacionalistická. Dokonce i z diskuse o jmenování představitelů krajní pravice do vysokých funkcí v bezpečnostních složkách vyplynulo, že liberálům činí větší starosti image Ukrajiny na mezinárodním poli než to, jak mohou neonacisté vystupovat proti svým politickým oponentům a menšinám nebo jak nebezpečné finanční i informační zdroje mohou nashromáždit.
Vysoká cena za lhostejnost
Ukrajinci už za lhostejnost k nebezpečí krajní pravice zaplatili velice vysokou cenu. Systematický výzkum protestních akcí potvrdil, že krajní pravice byla od úplného začátku protestního hnutí až po svržení Janukovyče nejviditelnějším politickým činitelem protestů na Majdanu, včetně těch násilných. Navíc byla krajní pravice relativně viditelnější ve východních a jižních oblastech, kde Majdan neměl většinovou podporu, což místní obyvatelstvo jenom vzdalovalo od přijetí hlavní myšlenky hnutí. Nešlo o výmysl ruských médií. Šlo naopak o přirozený důsledek toho, že středové opoziční strany uzavřely koalici s krajně pravicovou Svobodou. Vysoká viditelnost ultrapravice byla jedním z faktorů, jež znemožnily, aby Majdan přerostl ve skutečně celonárodní protestní hnutí, a naopak připravila půdu pro občanskou válku.
Putinovo Rusko bezpochyby nese větší díl odpovědnosti. Ale odpovědnost leží i na těch přívržencích Majdanu, kteří soustavně ignorovali, zamlčovali a snižovali význam a nebezpečí krajní pravice místo toho, aby se od ní rozhodně distancovali. Za tuto toleranci už Ukrajina zaplatila ztrátou území, rozsáhlými škodami v oblasti průmyslu a infrastruktury a tisíci a tisíci životy. Je nezbytně třeba skoncovat s logikou „to by mohlo být prospěšné Putinovi“ a začít se zamýšlet nad tím, co je prospěšné pro lidi, kteří na Ukrajině žijí, a zda radikální nacionalistické ideje mohou odpovídat budoucnosti Ukrajiny, o kterou usilujeme.
Autor je sociolog.
Z anglického originálu Ukraine has ignored the far right for too long – it must wake up to the danger přeložil Miroslav Tomek.