Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Válka s Islámským státem

Zahraniční politika ČR čelí novým výzvám na Středním východě. Měla by při tom důkladněji reflektovat průběh antidžihádistického tažení západních zemí.

Desátého září pronesl Barack Obama projev k americkému národu, v němž představil strategii boje s takzvaným Islámským státem (IS) – odštěpeneckou organizací al­Káidy, která v červnu přidala k již zabraným oblastem severovýchodní Sýrie rozsáhlá území Iráku (včetně města Mosul s jedním a tři čtvrtě milionem obyvatel). Obama ohlásil rozšíření amerických leteckých úderů proti IS z Iráku do Sýrie, kde tato organizace v současnosti bojuje proti syrskému režimu, ostatním povstalcům, k nimž původně patřila, i proti Kurdům. První bombardování syrského území provedli Američané – za podpory Jordánců, Saúdů a dalších arabských států Perského zálivu – 22. září. Protože Bašár Asad zůstává nepřítelem Ameriky, bude se Obama v boji s IS v Sýrii spoléhat na podporu a výcvik umírněné antiasadovské opozice, která tak bude pokračovat v boji na dvou frontách současně.

Zatímco spojenectví s Asadovým režimem Američané jednoznačně odmítají, pokud jde o jeho hlavního regionálního patrona, Írán, zůstávají dvojznační. Obama se mu ve zmíněném projevu vyhnul, ale zároveň slíbil podporu Iráku, jenž je jeho regionálním spojencem. Podmínil ji ovšem tím, že irácká vláda zrovnoprávní sunnity, které od americké invaze 2003 marginalizovala a tím je vháněla do náruče extremistů – v letech 2005 až 2008 to byla irácká filiálka al­Káidy, kterou zorganizoval Jordánec Abú Mus’ab az­Zarqáwí, nyní IS, do něhož se tato organizace převtělila v průběhu syrské občanské války.

Nechce­-li ze sebe Obama udělat po vzoru George W. Bushe hlupáka, který poslušně naplňuje scénář napsaný džihádisty, musel by nedostatečnost vojenské části své antidžihádistické strategie kompenzovat robustním plánem na politické urovnání.

Zahrnout irácké sunnity si předsevzal současný premiér Hajdar Abádí. Ten ovšem mohl zaujmout na začátku září svůj post pouze se zákulisním souhlasem Íránců, jejichž Revoluční gardy organizují v Iráku šíitské milice bojující proti IS. Tyto milice hrají klíčovou roli při obraně Bagdádu a za vzdušné podpory Američanů pomáhaly v srpnu – spolu s kurdskými milicemi Pešmerga a iráckou armádou – osvobodit z obležení IS turkmensko­šíitské město Amelri. Navzdory této faktické vojenské spolupráci s Íránem protestoval americký ministr zahraničí John Kerry proti tomu, aby se Írán zúčastnil ustavující konference protidžihádistické koalice, kterou 15. září zorganizovala v Paříži Francie (zúčastnila se jí i Česká republika). Tentýž Kerry však 19. září na půdě OSN prohlásil, že také Írán může přispět k potírání IS.

Sunnité versus šíité

Dvojznačný vztah k Íránu vyjevil dilema, kterému dnes Američané na Středním východě čelí: jejich hlavním regionálním spojencem je od konce druhé světové války Saúdská Arábie, jejíž náboženský fundamentalismus je ovšem také jedním z ideologických zdrojů sunnitského džihádismu, s nímž od 11. září 2001 vedou válku; jejich čelným regionálním protivníkem – stejně jako protivníkem Saúdské Arábie – je od islámské revoluce roku 1979 Írán, jenž stejně jako oni válčí se sunnitským džihádismem.

Írán se stal vyzyvatelem Saúdské Arábie nejen z čistě geopolitických důvodů (jako její soupeř v boji o regionální hegemonii), ale také z důvodů náboženských. Fanatická nenávist k šíitům byla od počátku jedním z definičních znaků wahhábismu. Již během svého prvního vojenského vzepětí na přelomu 18. a 19. století se wahhábitští Saúdové „vyznamenali“ mimo jiné pleněním a destrukcí šíitských mešit a svatyň (roku 1801 například zničili mauzoleum imáma Husajna v Karbale). Šíitským menšinám v Saúdské Arábii byla až donedávna upřena ta nejzákladnější náboženská práva. Není divu, že po porážce Saddáma Husajna roku 1991, kterou americká armáda organizovala ze saúdského území, právě Saúdové hájili teritoriální integritu saddámovského Iráku proti nápadu některých neokonzervativních členů americké administrativy, že by Amerika mohla šíitským povstalcům pomoci svrhnout Saddáma. Saúdové se právem obávali, že takový převrat by zrušil politickou hranici mezi sunnitským a šíitským světem, vyjednanou Osmanskou a Safíjovskou říší v dohodě u Zuhabu roku 1639, a dal by vzniknout prvnímu šíitskému státu v arabském světě od pádu izmáílitských Fátimovců na konci 12. století.

Právě to se stalo po roce 2003, kdy se již Saúdům nepodařilo Američany od svržení Saddáma odradit. Proměna Iráku do klienta Íránu přitom proběhla ve chvíli, kdy se libanonští šíité v podobě Hizballáhu (jehož kmotrem byly v první půli osmdesátých let íránské Revoluční gardy) stali díky své třiatřicetidenní válce s Izraelem v létě 2006 hrdiny arabského světa. V té době se již také syrský režim – vyhnaný po atentátu na Rafika Harírího v únoru 2005 vnitrolibanonskou i mezinárodní kampaní z Libanonu – ocitl znovu na seznamu úhlavních nepřátel Západu, z nějž byl vyškrtnut po účasti na protisaddámovském tažení v letech 1990 a 1991. Sýrie, v níž mají díky Asadově rodině klíčové postavení alawité (sekta odštěpená od šíismu v 10. století, ale od sedmdesátých let minulého století uznávaná některými ajatolláhy jako jeho součást), se tak stala článkem antisunnitského a antizápadního oblouku, který protíná arabský východ od Perského zálivu k východnímu Středomoří (baštou Hizballáhu je jižní Libanon). Arabské jaro dalo Saúdské Arábii, Kataru a dalším sunnitským režimům v oblasti příležitost, jak se pokusit tento oblouk prolomit podporou džihádistických skupin, které svrhnou Asada. Právě z těchto skupin se posléze vydělil takzvaný Islámský stát.

K této proměně původně demokraticky motivovaného povstání proti Asadovu režimu v občanskou válku, jejíž jednu strukturující osu představuje konflikt mezi většinovými sunnity na straně jedné a alawity a dalšími náboženskými menšinami na straně druhé, přispěly i západní země, když svou podporu syrské opozice delegovaly vedle Turecka na wahhábitské monarchie – Saúdskou Arábii a Katar. Ty totiž mohou v důsledku své teokratické a antidemokratické povahy jen stěží považovat syrskou občanskou válku za zápas o demokracii a lidská práva. Chápou ji jednak jako zástupnou válku o regionální hegemonii s Íránem, jednak jako náboženskou válku s šíity a dalšími odpadlíky a bezvěrci.

Obamova antidžihádistická kampaň

Někteří analytici dospěli k závěru, že Obama se důrazem na sunnitské režimy v oblasti, jako hlavní spojence v boji proti IS, pokouší vyhnout zatažení do sunnitsko­šíitské války. Jenže Spojené státy do této války již zataženy jsou, a to na obou stranách. V Iráku se od června staly de facto spojencem íránských Revolučních gard a jejich místních klientů, v Sýrii podporují síly, které bojují proti nim. Vzhledem k propojenosti těchto dvou dějišť, k síle IS i ambivalentnímu vztahu k němu ze strany sunnitských režimů (jimž nevadí jeho vraždění šíitů v Iráku) i vzhledem k Obamově nechuti poslat na arabský východ znovu americká vojska (s výjimkou letectva a vojenských instruktorů) je tento rozpor zásadní slabinou strategie USA.

Tato slabina však zároveň ukazuje na možné řešení: právě proto, že nápor IS ohrožuje obě strany sunnitsko­šíitské a saúdsko­íránské války, mohl by se z další komplikace stát pro USA a západní země příležitostí, jak dopomoci k jejímu ukončení. Boj proti společnému nepříteli nemusí učinit z nepřátel přátele, ale alespoň partnery schopné vyjednat snesitelný modus vivendi. K takové proměně však málokdy dojde bez zprostředkovatelské aktivity třetí strany, která je schopná zaujmout více či méně neutrální vztah k jejich konfliktu.

USA a další západní země budou moci začít hrát tuto roli tehdy, přestanou-­li vidět v Saúdské Arábii (a dalších sunnitských režimech v oblasti) automaticky přátele a v Íránu automaticky nepřítele. Tím by ovšem opustily pozici, kterou v podstatě zaujímaly od sedmdesátých let, a k tomu nemůže dojít ze dne na den. Důvodem odporu Američanů k oficiálnímu přizvání Íránu do antidžihádis­tické koalice je jistě i to, že pokud Amerika a Západ přiznají, že potřebují Írán na arabském východě, oslabí tím svou pozici v jednání o omezení jeho nukleárního programu. Pokud však toto jednání dospěje ke zdárnému konci, hlavní příčina nepřátelství mezi Západem a Íránem bude odstraněna. Podaří-­li se normalizovat vztahy USA a dalších západních zemí s Íránem, aniž by zároveň ztratily důvěru arabského sunnitského bloku a Turecka, budou vytvořeny podmínky, aby se mohly stát zprostředkovatelem ukončení arabské občanské války a sponzorem nového regionálního urovnání.

Jedině bude­-li se směřovat k tomuto cíli, má současná antidžihádistická kampaň své oprávnění. Jinak hrozí, že v ní současný americký prezident pouze zopakuje stejnou chybu, jakou učinil jeho předchůdce. Podobně jako vraždy Američanů Jamese Foleyho a Stevena Sotloffa z letošního srpna a září lze také útok ze září 2001 chápat jako pokus vtáhnout Američany do bahna vojenského konfliktu na arabském východě. Takový konflikt nemohou vyhrát, neboť je postkoloniální kontext nevyhnutelně staví do role západních okupantů, kteří válčí na jedné straně nepřehledné občanské války proti stranám ostatním. Vysláním vojsk do Afghánistánu (2001) a Iráku (2003) se do této pasti chytil George W. Bush. Obama nastoupil roku 2009 do Bílého domu mimo jiné s předsevzetím, že z ní Ameriku vyprostí, což znamenalo implicitní uznání toho, že ani jednu ze dvou zmíněných válek Američané nevyhráli: nebyli ani schopni porazit sunnitské džihádisty (těm nic neprospívá více než americká vojenská přítomnost na muslimské půdě), ani sprovodit ze světa příčiny občanské války na dvou okupovaných zemích.

Ve chvíli, kdy se Američané po odchodu z Iráku (2009) chystají ukončit i svou původní misi v Afghánistánu (kde si ovšem podle říjnové dohody s novým prezidentem Ašrafem Ghaním ponechají deset tisíc vojáků), nastražili pokračovatelé al­Káidy léčku, jíž chtějí Američany zatáhnout do dalšího kola téže hry. Tentokrát místo tří tisícovek mrtvých v New Yorku stačily dvě individuální popravy zveřejněné na internetu. Efekt byl ovšem stejný. Americký národ očekával od prezidenta ráznou odpověď a dostal ji. Jediným a jistě nikoli nepodstatným rozdílem je Obamovo odmítnutí vrátit do oblasti pozemní vojska. To sice vyloučí americké ztráty, ale zároveň učiní Spojené státy a jejich západní koaliční partnery zcela závislé na jejich lokálních klien­tech, u nichž je navíc pochybné, zdali jsou skutečně s to IS vojensky porazit.

Nechce­-li ze sebe Obama udělat po vzoru George W. Bushe hlupáka, který poslušně naplňuje scénář napsaný džihádisty, musel by nedostatečnost vojenské části své antidžihádistické strategie kompenzovat robustním plánem na politické urovnání. Za něj v žádném případě nelze považovat zbožné apely na novou iráckou vládu, aby zrovnoprávnila sunnity. Sunnitské obyvatelstvo přijalo IS, protože mu nabídl snesitelnější a důstojněj­ší život, než jaký mu předtím nabízela irácká vláda, která na jeho pokojné protesty v letech 2012 a 2013 reagovala podobně brutálně jako Bašár Asad na protesty syrské opozice – bombardováním obytných čtvrtí jejich měst. Politické zprostředkování konfliktu bude muset zohlednit možnost, že iráčtí sunnité již po těchto zkušenostech nemají zájem být součástí většinově šíitského státu.

Beze změny postoje Západu to nepůjde

Aby mohly USA a Západ začít na Středním východě hrát roli zprostředkovatele, musely by opustit model vzájemných vztahů, který mezi evropskými a západními velmocemi na straně jedné a lokálními či regionálními aktéry Středního východu na straně druhé převládal poslední dvě století – přesněji od Napoleonovy expedice do Egypta v roce 1798. Tato expedice a následný vzestup egyptského vládce Muhammada Aliho ohlásily konec osmanského míru v oblasti a otevřely pole jak pro potenciálně násilný boj o moc mezi tamějšími potentáty, tak pro boj o rozdělení sfér vlivu mezi evropskými velmocemi. Aktéři jedné úrovně přitom používali spojenectví s aktéry druhé úrovně jako nástroj svého zápasu – evropské velmoci mezi sebou soutěžily prostřednictvím svých místních klientů a ti zase prosazovali své zájmy za podpory velmocí. Jak připomněl ve své pražské přednášce 28. 5. 2014 přední historik arabského východu Henry Laurens, i z bezvýznamné sousedské rvačky mezi maronitskými a drúzskými vesničany kdesi v libanonských horách se mohla v 19. století stát událost mezinárodního významu – mohla totiž být pochopena jako incident velmocenského soupeření Francie jakožto patrona maronitů a Velké Británie jako patrona drúzů.

Aliance i aktéři se během minulých dvou století měnili (na konci 19. století se do středo­­východní velmocenské soutěže přidalo Německo, roku 1917 si Britové našli nového klienta v sionistických Židech, po druhé světové válce se přidaly USA a SSSR a tak dále), podstata hry však zůstala stejná až do současnosti, byť po konci studené války získala mezi vnějšími velmocemi hegemonii Amerika. Dokladem toho mimo jiné je, že si ji pozvali na pomoc jak protiíránští Saúdové v létě 1990, tak proíránští Iráčané v létě 2014.

Na počátku 19. století i během století následujícího přejímaly západní velmoci od svých klientů nepřátelství k jejich nepřátelům a samy jejich prostřednictvím vedly zástupné války proti svým nepřátelům, ať již globální (studená válka) nebo regionální (jako Írán od roku 1979). Současná situace je ale vyzývá k tomu, aby svůj přístup k lokálním a regionálním aktérům proměnily z pozice patrona, který pomáhá svému klientu porazit jeho nepřítele, do pozice třetí strany, která mu pomáhá vyjednat s jeho nepřítelem oboustranně přijatelný modus vivendi. Dáme­li stranou nepřátele všech, jimiž jsou IS a syrská filiálka al­Káidy Džabhat al­Nusra, měl by se Západ vedený Amerikou (během září se k jejím leteckým útokům v Iráku přidaly Francie a Velká Británie a účast slíbily také Belgie, Dánsko a Austrálie) ze spojence jedné strany ve válce proměnit ve zprostředkovatele míru.

Čas znovu rozdat karty

Jakmile se taková změna postoje podaří, bude na stole otázka po možném obsahu mírového urovnání. Američané a Západoevropané si budou muset přiznat, že krvavé konflikty posledních deseti let nenapravitelně narušily onen teritoriálně­politický půdorys arabského východu, který nakreslily západní velmoci po první světové válce. Z hlediska historie vztahu iráckých šíitů a sunnitů ve 20. století i z hlediska množství vzájemně prolité krve od roku 2003 je proto realistické připravovat jejich oddělení, ideálně ovšem v rámci politických jednotek, které budou patřit k širší blízkovýchodní konfederaci. Podobně je třeba počítat s tím, že iráčtí Kurdové, kteří se teď úspěšně brání IS nejen díky západním leteckým úderům, ale také díky dodávkám západních zbraní (a výcviku západními instruktory), nebudou již mít chuť se tohoto faktického postavení suverénní vojensko­politické jednotky na mezinárodní úrovni vzdát. Otázka kurdského sebeurčení, kterou Francie, Velká Británie a Turecko po první světové válce na sto let vytlačily do politického podzemí, je dnes znovu na pořadu dne. Podobně jako současné boje politicky propojují irácké a turecké Kurdy s jejich syrskými soukmenovci, propojují i arabské sunnity v Iráku s jejich arabskými souvěrci v Sýrii. Nebylo-­li již po srbsko­chorvatské a bosenské válce v první polovině devadesátých let možné obnovit předválečnou Jugoslávii ani unitární Bosnu, nebude možné obnovit Irák ani Sýrii v podobě, jakou měly před rokem 2003 a 2011. Podobně jako musela nová bosenská konfederace, ustavená v Daytonu roku 1995, zohlednit etnonáboženské hranice vyznačené krví občanské války, bude je muset zohlednit i nová blízkovýchodní konfederace.

Válka mezi východními Araby je živena spory širšího Středního východu, k němuž patří tři nearabské regionální velmoci – Írán, Turecko a Izrael. Její urovnání proto nebude možné, jestliže Západ (v ideálním případě za spolupráce Ruska) nepřiměje tyto regionální velmoci spolu s jejich arabskými protějšky – Saúdskou Arábií a Egyptem – k zasednutí za jednací stůl. Vedle arabské války a kurdské otázky by na něm neměla chybět ani otázka arabsko­izraelského konfliktu. Všechny tři problémy mají své kořeny v tom, jak rozdaly na Středním východě karty vítězné mocnosti první světové války. Přesně sto let po jejím započetí nastal čas karty znovu rozdat.

Čím dříve se na novém regionálním urovnání začne pracovat, tím méně krve se ještě na arabském východě i v Izraeli a Palestině bude muset prolít. Předběžnou podmínkou pro započetí tohoto procesu je nalezení dohody o nukleární energii mezi pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN, Německem a EU na straně jedné a Íránem na straně druhé a následná normalizace vztahu Íránu k západním zemím. Termín, jejž si účastníci jednání stanovili k dosažení dohody, je 24. listopad. Americká i íránská strana přitom čelí nejen torpédování takové dohody ze strany svých jestřábů (které bude v USA kulminovat před kongresovými volbami na začátku listopadu), ale také ze strany Izraele, který svou kampaň s americkými jestřáby intenzivně koordinuje. Od konce září již dal premiér Netanjahu opakovaně najevo, že mnohem větší ohrožení regionu a světa než sunnitský džihádismus pro Izrael představuje Írán vybavený nukleární zbraní, kterou by mu připravovaná dohoda umožnila vyvinout. Není divu, že Izrael chce pokračovat ve hraní staré hry – vždyť bez ní by nemohl ani vzniknout, ani se stát regionální velmocí. Podobně zřejmě smýšlí i Saúdská Arábie – jistě by jí vyhovovalo, kdyby Američané byli ochotni vypořádat se vojensky s IS, aniž by se přitom museli spřátelit s jejím regio­nálním nepřítelem číslo jedna Íránem.

Turecko je sice ve vztahu k Íránu sebejistější než Saúdská Arábie a samotná změna hry by mu mohla vyhovovat – postavení klienta Západu mu je již dlouho nepohodlné a na rozdíl od Saúdské Arábie je vojensky a politicky dost silné na to, aby se ho mohlo vzdát. Bojí se však otevření kurdské otázky na regionální úrovni, neboť to komplikuje jeho pokus dojít k jejímu smírnému řešení na úrovni domácí. To, že Turecko marně brání svým Kurdům, aby se zbraní v ruce pomáhali svým syrským soukmenovcům odrážet útoky IS, je logické: cílem mírového procesu mezi Stranou kurdských pracujících (PKK) a tureckou vládou je odzbrojení PKK výměnou za kurdskou autonomii v rámci Turecka. Participace tureckých Kurdů na bojích v Sýrii a Iráku takovou dohodu podkopává, neboť je znovu militarizuje a od autonomie v rámci Turecka je vrhá k vizi velkého Kurdistánu.

Můžeme tedy shrnout, že šance na obrat v americké a západní politice na Středním východě a nové rozdání karet v oblasti (předpokládáme­li, že Američané a jejich západní spojenci o nich uvažují) nejsou příliš velké. Zájem o takovou regionální revizi má pouze dosavadní nepřítel Západu Írán (přesněji jeho reformní křídlo v čele s prezidentem Rouháním), zatímco jeho dosavadní přátelé – Izrael, Saúdská Arábie a Turecko – mají spíše zájem na udržení statu quo. Signálem vykročení k novému počátku bude, pokud se Obama v následujících týdnech rozhodne soustředěně a odhodlaně čelit odporu vlastních jestřábů a Izraele proti dohodě o nukleární otázce s Íránem. Dosavadní bilance jeho iniciativ na Středním východě (například jeho pokusů o zprostředkování dohody mezi Izraelci a Palestinci v letech 2010 a 2013–2014) nedává velkou naději na to, že by toho byl schopen. Nelze však ani vyloučit, že nás tentokrát překvapí. V posledních dvou letech jeho prezidentství mu jde o jeho odkaz. Nebude-­li schopen z antidžihádistické vojenské kampaně učinit příležitost a součást politického urovnání středovýchodních konfliktů, bude se tato kampaň zpětně jevit tak, jako se nám dnes jeví afghánské a irácké tažení George W. Bushe, tedy jako rozpoutání války, kterou nemůže vyhrát a která Spojeným státům a jejich západním spojencům (nemluvě o obyvatelstvu arabského východu) přinese ve svých důsledcích více škody než užitku.

Autor přednáší na FF UK a Anglo­-americké univerzitě a je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů.

 

Text byl spolufinancován projektem `Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice Ústavu mezinárodních vztahů.‘

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image