Foto Best Communications
Před časem proběhlo další dějství boje za kontroverzní sochu lva, která začátkem léta přistála na pražském Klárově. Má tu navěky připomínat památku českých letců působících za druhé světové války v britské RAF. Magistrát Hlavního města Prahy ale nařídil ve shodě se stanoviskem památkářů odstranění pomníku, jehož umístění rozhodně podle obvyklých pravidel neproběhlo a jehož výtvarná úroveň je více než pochybná. Příznivci sochy, mezi něž se zjevně řadí i ministr kultury (právě jeho úřad bude poslední instancí při odvolání městské části, která za pomníkem stojí), spustili očekávaný jekot. Je prý ostuda a řehtání úředního šimla, když si památkáři dovolí vystoupit proti pomníku, který oslavuje hrdiny, jimž máme být nejen vděčni, ale k nimž jsme se v minulosti zachovali více než macešsky. Jenže ve skutečnosti tu jde o něco úplně jiného.
Pomník jako PR kampaň
Co na tom, že proti bronzovému kýči v srdci památkové rezervace UNESCO vystoupili nejen památkáři z Národního památkového ústavu, ale i vzácně spojená kulturní veřejnost (jen málokdy se stane, že se tak široké množství nesourodých osobností od Mileny Bartlové přes Jana Lipolda a Kateřinu Bečkovou až po Milana Knížáka ocitne na stejné lodi). Proti argumentům, že odstranění lva by bylo potupou dnes vesměs devadesátiletých hrdinů a jejich mrtvých kamarádů, se ale bojuje jen těžko. Nedostáváme se na roveň komunistům, kteří v padesátých letech naše letce houfně zavírali do vězení a pracovních táborů, když požadujeme odstranění pomníku (byť postaveného načerno)? S takovou argumentací kalkulují iniciátoři celé akce. „Byla by to facka do tváře dvou a půl tisíc Čechů a Slováků, kteří bojovali v RAF. Nedokážeme to pochopit,“ vyjádřil se hlavní iniciátor sbírky Euan Edworthy. Jenže nebyla by to spíš facka jeho úsilí, s nímž si navzdory vyhláškám a odporu památkářů kýčovitou sochu doslova vydupal ze země? Nemohl postupovat jinak než vybrat bez výběrového řízení sochaře Colina Spoffortha, jehož hájemstvím je výzdoba britských supermarketů a okrajů maloměst? Nemohl svůj projekt upravit na základě připomínek památkářů tak, aby se stal samozřejmou součástí živého organismu města, kterému jej věnoval?
Nabubřelá kýčovitá plastika Colina Spoffortha je jednoduchou analogií stejně nabubřelých a nenápaditých staveb developerů, kteří ji zaplatili.
Chtít odpovědi na tyto otázky by však bylo naivní. Příznivci, ale vlastně ani odpůrci sochy si totiž neuvědomují, že o samotného lva vlastně tolik nejde. Celá akce totiž není pravděpodobně nic jiného než PR kampaní Euana Edworthyho a PR agentury Best Communications, kterou vede a vlastní. Dlužno dodat, že velmi úspěšnou kampaní. Edworthyho klienti mohou být spokojení: za peníze, které do bronzového zvířete vložili, dostali více než dost.
Podívejme se, kdo za celou akci mluví a kdo ji zaplatil. Kromě samotného Edworthyho se k údajnému „zneuctění letců“ v médiích vyjadřuje i „nezávislý“ PR konzultant Adrian Wheeler, který jinak pracuje jako „senior advisor“ právě ve firmě Best Communications. Již dříve za dárce vystupoval také vojenský přidělenec britské ambasády plukovník Andrew Shepherd. Jeho úkolem je prohlubovat spolupráci mezi českou a britskou armádou, ale kromě toho se podle všeho angažuje i ve spolupráci česko-britského zbrojního průmyslu, kam patří jeden z Edworthyho klientů a zároveň dárců pomníku, společnost BAE Systems. Ta se do našich dějin zapsala v rámci konsorcia se Saabem cinklou zakázkou Gripenů (v družném rozhovoru s šéfem české pobočky BAE si plukovníka Shepherda můžete prohlédnout zde na straně 62).
Největší šíbři
Seznam dárců pomníku si ale zaslouží mnohem hlubší pozornost. Na první pohled se ukazuje, že „britská komunita“ jsou vlastně vybraní klienti firmy Best Communications (souhrnně zde a zde). Kromě samotné Britské ambasády a původně britských megakorporací, jako jsou už zmíněné BAE či Tesco, zarazí na první pohled vysoký podíl developerů, z nichž řada v poslední době nechvalně proslula ne zrovna ohleduplným počínáním v městské památkové rezervaci. Musí tak pro ně být doslova osobním zadostiučiněním, že se pomník podařilo postavit navzdory památkářům a „kverulantům“ z nezávislých občanských sdružení (v propagandistických článcích pohrdlivě označených „czech planners“).
Připomeňme si aspoň největší šíbry, kteří nás lvem „podarovali“: Především je to společnost Flow East, která v poslední době proslula snahou zbourat navzdory protestům veřejnosti dům na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí a postavit místo něj předimenzované obchodní centrum. Kromě Flow East přispěli i architekti, kteří briskně tento nový „Květinový dům“ naprojektovali, totiž ateliér Chapman Taylor. V seznamu dárců ale nechybí ani zkušený švýcarský lobbista Sebastian Pawlowski (známý například z kauzy nevýhodného pronájmu Škodova paláce nebo rekonstrukce Slovanského domu), jehož megalomanskému COPA Centru (dnes zvanému Quadrio) musely nedávno za pomoci ministra kultury Bessera ustoupit i památkově chráněné gotické sklepy. Zapomenout nesmíme ani na Stevana Tennanta, majitele firmy Ballymore, která se chystá zdemolovat a novou výstavbou kanceláří „scelit“ přežitou gotickou parcelaci a zbytky barokních zahrad ve vnitrobloku u Václavského náměstí. A hodná zmínky je i účast společnosti Discovery Group, jejíž plány na vybudování nové rezidenční a obchodní čtvrti na místě Nákladového nádraží Žižkov nedávno nepříjemně zkřížilo vyhlášení tohoto objektu kulturní památkou.
Angažují se ale i ti, o nichž více patrně uslyšíme až v budoucnu, jako Bogle Architects, kteří se prý chystají vybudovat v Praze 5 megavěžák. Jeho zásah do panoramatu Prahy bude jistě nutné na památkářích vydupat s podobným nasazením jako bronzového lva. Vybraný spolek potom doplňují developeři a realitní magnáti ze společností Portland Trust, JLL (mimochodem, doporučují i výše zmíněnou bouračku, již chystá firma Ballymore) a dále Colliers International či vlastníci velkoskladů na kraji Prahy The Charnwood Company. A tak bychom mohli pokračovat dále – na lva dali peníze i ti, kdo projekty developerů financují, nebo advokátní kanceláře, které jim uhlazují cestičky k další výstavbě. Pro základní představu o „nezištných“ dárcích pomníku to ale snad stačí.
Bestie triumfuje
A právě proto pomník vypadá tak, jak vypadá. Nabubřelá kýčovitá plastika Colina Spoffortha je jednoduchou analogií stejně nabubřelých a nenápaditých staveb developerů, kteří ji zaplatili. Stejně jako developerům nesejde na tom, zda jejich projekty náhodou neničí tvář historické Prahy, nesejde jim ani na tom, jak citlivě do pražského centra zapadne pomník. Důležité je, aby se skvěl pěkně všem na očích. Pokoření památkářů a organizací, jako je Klub za Starou Prahu, bylo důležitou součástí celé akce. Jak jinak vytvořit situaci, kdy politici stanou bok po boku pochybných podnikatelů, a budou se tak s nimi cítit na jedné lodi. To, že společně postojí u načerno postaveného pomníku pod transparenty „Byrokrati ven!“, vlastně není nic jiného než závdavek úspěšné spolupráce do budoucna. Nelze se proto ubránit dojmu, že naši letci v RAF sehráli v celé záležitosti roli maskotů. Roli užitečných idiotů potom obstarali příslušníci nejrůznějších spolků, kteří bojují za jejich památku. Místo důstojného pomníku, který by se mohl kvalitou srovnávat s už stojícím pomníkem Františka Bělského v pražských Dejvicích, bylo instalováno narychlo splácané monstrum, které je spíš na ostudu (kromě povahy samotného díla lze poukázat například i na pravopisné chyby v nápisech na podstavci).
Jakkoli je zaangažování devadesátiletých hrdinů do citového vydírání české společnosti mimořádně odporné, lze se jen stěží ubránit jistému zvrácenému obdivu. Zbývá jen smeknout před tím, jak dobře vedená kampaň funguje a jak se hlas odpůrců pomníku podařilo dokonale přerámovat. Nutno dodat, že s pomocí českých médií, která tupě přebírají jejich tiskové zprávy, aniž by se pokoušela zaujímat vlastní stanovisko. V celém sporu proti sobě náhle nestojí odpůrci pomníku versus Edworthy a celá jeho pochybná smečka, nýbrž odpůrci pomníku versus veteráni z RAF. Vedoucí pražského odboru památkové péče je tak hnán k zodpovědnosti, protože prý jeho „nepochopitelná opozice vůči památníku pochroumala pověst dvou a půl tisíců mimořádně statečných mužů a žen“. Kdo v tomhle nerovném boji pravděpodobně vyhraje, je asi zřejmé. Sousloví „Bestia triumphans“ (bestie triumfuje), lze použít coby charakteristiku památkové péče v Praze stejně přiléhavě jako před sto lety.
Zůstává jen málo naděje a útěchy. Pozitivní je snad jen to, že pomník je přeci jen menším vředem na tváři města než nepodařené stavby, které na nás jeho iniciátoři chystají. A že ani pomníky tu nejsou pokaždé navěky. Jestliže padla „Fronta na maso“, snad jednou česká sauerovská tradice pošle k zemi i lva.
Autor je historik umění.