Konec, zvonec, ideál, že naše společnost je dědicem té správné, lepší revoluce, a tím pádem může být i ona sama lepší, je směšný. Asi podobně jako muzeum Vladimíra Iljiče Lenina, v němž děti skládaly pionýrský slib a z něhož se krátce po revoluci stala spořitelna. Pětadvacáté výročí sametové revoluce ukázalo, že z ní nezbývá nic než prázdná skořápka propagandy, o kterou se pere pár nepěkných ideologií. A ty je třeba odvrhnout právě ve jménu ideálů, na nichž sametová revoluce stála, a které – na rozdíl ode dneška – nebyly jen prázdnými slovy, ale měly ve své době podstatu a smysl.
Naše trapnost
Ránu z milosti umírajícímu ideálu zasadily letošní oslavy točící se kolem demonstrací proti prezidentu Zemanovi. Tyto protesty se navenek tvářily jako součást „sametových“ ideálů. K „pořádku“ vyzývající prezident s buranskými způsoby a sympatiemi k politickým systémům Ruska a Číny skutečně tak trochu připomíná někdejší komunistické papaláše. Proč tedy jeho vypískání nezatleskat jako kdysi dělníkům z ČKD, kteří umlčeli komunistického vůdce Miroslava Štěpána skandováním „nejsme děti“?
Odkaz 17. listopadu se nestal ničím jiným než politickou a propagandistickou zbraní.
Jistě, „nejsme děti“ ani dnes, abychom si nechali nakecat, že punk je zvrácenost, která nemá jiný smysl než hromadu obscenit. Punk je přeci jinde. Jenže také kulisy dnešních dějů vypadají jinak než před čtvrtstoletím. Proti demonstrantům nestojí papaláš dosazený ústředním výborem KSČ, ale politik zvolený ve svobodných volbách. Při odhalování pomníku ho nedoprovází sebranka spřátelených soudruhů, ale prezidenti sousedních zemí, s nimiž nejsme svázáni ve Varšavském paktu, ale dobrovolně spojeni v rámci Evropské unie. A změnily se i prostředky – místo květin, svíček a zpěvu písně Jednou budem dál je dnes důležité odpůrce pořádně přeřvat a zasypat rajčaty a vajíčky. Je opravdu celá trapná událost na Albertově především Zemanovou trapností, jak se nám snaží namluvit Respekt, Mf DNES a další média? Není to daleko spíš trapnost naše?
Revoluce byla ukradena
Až příliš rychle zapomínáme na ideály, na nichž měla být před čtvrtstoletím postavena nově získaná svoboda a demokracie. Třeba na toleranci a otevřenosti k různým názorům, které se po normalizační cenzuře a (sebe)kontrole náhle zdály tak důležité. „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat,“ prohlásil kdysi Voltaire a po Listopadu to chvíli vypadalo, že by to mohl být i program naší společnosti. Letošní „oslavy“ ale ukázaly, že o něčem takovém nemůže být ani řeč. Jakkoli nejsou výroky o kundách nebo lamaistickém otrokářství v Tibetu hezkým vysvědčením o rozhledu našeho prezidenta, stále to jsou jen výroky. Jistě, proč nesouhlas s nimi nedat najevo? Ale jak se mohl nesouhlas s výroky někoho jiného stát hlavním poselstvím kulatého výročí vítězství svobody a demokracie nad komunismem?
Jedině tak, že revoluce byla dávno ukradena a vytunelována, stejně jako tolik vzývaná svoboda a demokracie. Dnes jde o stejně prázdné pojmy, jakým byla někdejší „lidová demokracie“. Odkaz 17. listopadu se nestal ničím jiným než politickou a propagandistickou zbraní. Důležitou roli přitom sehráli někdejší studentští vůdci, kteří se pokusili si odkaz revoluce přivlastnit a prosazují nad historií vlastní politický monopol. Monika MacDonagh-Pajerová nebo Šimon Pánek se snaží manipulovat se společností prostřednictvím listopadové revoluce neméně zdatně než Václav Klaus nebo Miloš Zeman. Minulost má být předžvýkána Ústavem pro studium totalitních režimů, aby jí mohla být nakrmena další generace prostřednictvím Člověka v tísni a hurá akcí, jako je Festival svobody nebo Trenažer totality. Jenže je to stejné, jako když nás kdysi soudružka učitelka zkoušela nakrmit stěží uvěřitelnými zkazkami o rudoarmějcích a budování dělnického domu, z něhož se po převratu stalo kasino.
Ale běda tomu, kdo by těmto „demokratům“ jejich pravdu zpochybnil. Jde totiž o hodně. Ovládnout minulost je nutné k tomu, aby bylo možné ovládat i současnost a definovat, co je to svoboda, co demokracie a co lid. A tak dnes máme vědět, že demokracie je havlovská, že Rusům je potřeba nabančit a „humanitární bombardování“ není sarkastický vtip, nýbrž prostředek k šíření svobody. A máme vědět, že za sametovou revoluci děkujeme ne obyčejným lidem, ale Ronaldu Reaganovi, a naopak nemáme vědět, že „komunisti“ pobití v Salvadoru nebo Chile třeba také netoužili po ničem jiném než po svobodě a demokracii.
Proti balastu a kýči
Čeští novináři se nyní radují, jak pěkně jsme na Albertově ukázali světu naše chápání svobody. „Lidé řekli Zemanovi, co si o něm myslí. A je moc dobře, že sousední prezidenti viděli na vlastní oči, že netolerujeme jeho chování,“ tvrdí ultrapravicový mediální nezmar Pavel Šafr. „Je to jako probuzení. Připomíná mi to Majdan v Kyjevě,“ jásá Jaromír Štětina. „Na prezidenta se nepíská, na Zemana ano,“ píše komentátor Petr Honzejk na serveru iHned. Jednoho napadá, kam se poděli lidé s opačnými názory. Nebo se s nimi – spolu se Zemanem – už vlastně nepočítá? Kulturně-mediální fronta soustavně vyrábí z obětí viníky. Zeman si údajně všechno zavinil sám, a tak se nemůže divit, když bude kvůli svým výrokům štván v druhorepublikovém stylu.
Ideály revoluce, které u nás pomáhaly svrhnout autoritářský režim, se nyní využívají k potlačování jiných názorů. Možná je ale osudem všech revolucí, že musí být ukradeny a stát se karikaturou sebe sama, jen co nové pořádky ovládnou minulost a tím i přístup k „pravdě“. Básník Václav Hrabě kdysi věnoval své verše „vousatému Fidelovi, který řekl: demokracie, to je rozdat zbraně lidu“. Jenže nemohl tušit, že „vousatého Fidela“ ponesou v čele průvodu oslav pětadvaceti let „svobody“ spolu s demokraticky zvoleným bolivijským prezidentem Evo Moralesem jako osobnosti, které spojuje více než co jiného odpor k USA, coby samozvanému policajtovi planety. Nemohl tušit, že důvody, proč kdysi do Kuby vkládali své naděje svobodomyslní lidé z celého světa zmizí ve zmařených šancích i propagandě obou stran studené války. Stejně tak jako se ze snů vytvořit po krutostech války a převratu v roce 1917 lepší společnost stala tragédie, kterou nám ve škole líčili tehdy ještě v růžových barvách pod směšnou šifrou VŘSR.
Proto všechno je třeba se na 17. listopad vykašlat. Je dávno ukradený a o nespravedlnostech dneška nám neřekne nic. Nic o nacionalistech na Ukrajině, nic o paranoidním vládci Ruska, nic o nadějích průměrného Číňana nebo o zoufalství umírajících na Ebolu, nic o všech těch, které vyspělý demokratický svět každý den hází přes palubu. A také nic o nezaměstnaném Romovi od vedle, o ženě před důchodem pracující na Ostravsku za minimální příjem nebo uprchlici prodávající sebe samu v pražském bordelu. Než dumat o dávno vykradených ideálech a kýčovitém odkazu, pro který se nakonec asi opravdu nejlíp hodí strašidelný název havlismus, by bylo lepší bojovat proti dnešnímu bezpráví. Ohlížet se zpět znamená jen zapadnout do bahna dezinterpretací a přivlastnění, které se marně snažíme sami sobě i našim dětem prodat jako „vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí“. Jen když odmítneme ten balast, můžeme se pokusit nést tento svět dál kupředu, „přes klatby papežů a sliny velkozlodějů, přes všechny strejčkovské demokracie, mory a války“.
Jan Dienstbier je historik.
Jaroslav Fiala je šéfredaktor A2larmu.