Co zbylo z revolučních snů roku 1989? V Česku především povrchní uctívání módní ikony Václava Havla. Zbyl také pocit frustrace chudnoucí části české společnosti, která sleduje arogantní chování mainstreamových médií a mocenských elit prohlašujících se za jediné revoluční dědice. Z oficiálního příběhu o sametové revoluci však vypadla jedna důležitá věc: lidé, kteří zažili trpké zklamání ze zmařených nadějí a chápou revoluci 1989 jako zrazenou.
Žádný tvrdý kapitalismus
Listopadová revoluce navenek vypadá jako báječný příběh, v němž se z pronásledovaných disidentů stali uctívaní hrdinové a politici. Tento obraz vykreslil světu i polský sociolog Sławomir Sierakowski v textu pro list New York Times, výmluvně nazvaném Pohádka Václava Havla. Líčí sametovou revoluci v Československu jako příběh, v němž politický a duchovní vůdce Havel porazil komunismus a usedl na Pražský hrad jako „pokorný mudrc“ navazující na odkaz krále-filosofa T. G. Masaryka. Jenže obraz sametové revoluce jako „Havlovy pohádky“ je poněkud arogantní karikaturou skutečného příběhu. Zmizeli z něj totiž klíčoví aktéři, kteří revoluci provedli: obyčejní českoslovenští občané.
Přitom právě tohle je zásadní: Co v roce 1989 Čechoslováci vlastně chtěli? Podle tehdejších průzkumů veřejného mínění to rozhodně nebyl volnotržní kapitalismus. Dokazuje to americký historik James Krapfl, který prostudoval ohromné množství archivních pramenů z té doby. V knize nazvané Revoluce s lidskou tváří píše, že k hlavním požadavkům patřily demokracie, nenásilí, lidskost a – což je mimořádně zajímavé – také lepší či autentičtější socialismus.
Místo revolučních ideálů nenásilí, pravdy a lásky žijeme ve společnosti násilí, které se páchá na těch nejslabších. Výsledkem je chaos doprovázený cynismem, ztrátou solidarity a rostoucím rasismem.
Lidé v roce 1989 chtěli demokracii, která se měla řídit heslem „už nikdy o nás bez nás“. Měla zaručit přímou účast občanů na rozhodování pomocí referend a odvolatelnost politiků, kteří zklamou důvěru lidí. Kromě toho se objevil požadavek na obrodu socialismu, v němž měla být samozřejmostí spravedlivá mzda za práci a zrušení privilegií pro majetnou „šlechtu“ – tehdy to znamenalo vysoké komunistické funkcionáře. Ve výzvách z regionů stálo, že lidé nechtějí chudobu, jaká v Československu existovala za Masarykovy první republiky, a že otázka nezní, zda socialismus odmítnout, ale jak ho znovu a lépe vybudovat.
Jenže jak ukazuje Krapfl, brzy propukl spor, který naši zemi navždy poznamenal. Revoluci totiž začala udávat směr nová mocenská elita v hlavním městě. A její požadavky se rozcházely s ideály lidí v českých a slovenských regionech.
My jim Havlovo jméno dáme do hlavy
Nová pražská elita nejdříve odmítla podpořit Alexandra Dubčeka, hlavní tvář pražského jara 1968, jako kandidáta na prezidenta. Dubček měl zpočátku největší podporu veřejnosti. Když ale vedení revolučního hnutí, Občanského fóra, v prosinci 1989 jednalo o novém prezidentovi, obhájci Václava Havla tvrdili, že obyčejní lidé vlastně nevědí, co chtějí, a jeden z Havlových zastánců dokonce prohlásil: „My jim to [Havlovo] jméno dáme do hlavy, a oni půjdou za tím jménem, které jim řekneme my.“ Přímá celonárodní volba prezidenta byla poté odmítnuta a za Havla začali v ulicích agitovat studenti. Nakonec byl zvolen parlamentem složeným ještě z poslanců Husákova režimu.
Disidenti, z nichž se stala nová mocenská elita, měli přirozenou morální autoritu. A není divu – za své přesvědčení byli pronásledováni a cítili za společnost odpovědnost. Jenže to, co přišlo v následujících desetiletích, odpovídalo představám obyčejných lidí čím dál méně. Klíčovým ideálem revoluce byla lidskost – nikdo už neměl žít ve strachu, neměl se ponižovat ani chovat oportunisticky. V jedné z listopadových výzev stálo: „Věříme, že doba manipulací s lidskými názory končí a dělník už bude moci nejen pracovat, ale i cítit, věřit a myslet.“ Česko se však těmto ideálům hodně vzdálilo. Pohled na lidi, kteří dnes žijí od výplaty k výplatě a drží ústa a krok, pouze dokazuje, že přetrvává chudoba. Zatímco minimální mzda v Česku stále patří k nejnižším v Evropě, zahraniční korporace si u nás přicházejí na dvojnásobně vyšší zisky než v západních zemích. Přežít v takovém systému „lidsky“ mnohdy vypadá jako úkol pro novou revoluci.
Charta nebyla antikomunistická
Pokud lidé chtěli „revoluci s lidskou tváří“, nebo dokonce obrodu socialismu, jejich sny byly zapomenuty. Ale nejen ony. V zapomnění skončili také levicoví disidenti. Je zcela výmluvné, že se málokde dozvíme, že disent navazoval na pražské jaro, a zamlčuje se, kdo všechno patřil mezi první signatáře Charty 77. Málokdo ví, že více jak polovinu z nich tvořili reformní komunisté z šedesátých let.
Paměť disentu je dnes děravá jako ementál. Charta 77 znamená pro ty, kteří se narodili po roce 1989, hlavně spolek antikomunistů, v němž se bývalí komunisté – nebo prostě lidé levice – ocitli tak nějak omylem nebo náhodou. Nesporná aktivita těchto lidí v opozičním hnutí se zlehčuje. U některých se dokonce odbývá jako pokus odčinit „totalitní“ hříchy mládí, a ne jako kontinuita v emancipačním boji za socialismus s lidskou tváří. Tvrdí se, že o něco takového v roce 1989 nikdo nestál – jenže to by tu nemohli být lidé, kteří zvonili klíči na náměstích československých měst.
V Česku dnes sledujeme absurdní drama jako vystřižené z Havlových her. Na jedné straně se nekriticky oslavuje hrdinný disent. Na druhé straně dochází k jeho politické a myšlenkové glajchšaltizaci, protože je líčen pouze jako antikomunistická skupinka. Něco podobného se stalo i s odkazem Václava Havla. Jak před časem napsal filosof Václav Bělohradský, z Havla jako komplikované historické postavy se stal „havlismus“ coby bezrozporná a připitomělá ideologie oslavující vše, co se tváří rádoby mravně a prozápadně.
Zkreslená paměť odporu vůči bývalému režimu potřebuje banální a jednoduchý obraz, jehož součástí se stal i Havel. Zmíněný polský sociolog Sierakowski připomněl ve svém článku Havlův slavný esej Moc bezmocných (1978), který označuje za „manifest antikomunistického disentu“. Jenže nic takového jako jednotný „antikomunistický disent“ v Československu neexistovalo. Pravda je taková, že se po roce 1989 prosadili hlavně pravicoví disidenti, kteří svůj osobní příběh prodali světu. Jejich vyprávění připomíná pohádku, a je proto lehce srozumitelné.
Společnost pro všechny, nejen pro vyvolené
Aktivních odpůrců bývalého režimu v Československu bylo do roku 1989 jen málo. Spojení s většinou československé společnosti se disidentům – na rozdíl třeba od polské Solidarity – nepodařilo navázat. Za to však nemohli. Strach lidí ze styku s „nečistými“ a z policejní šikany fungoval sám o sobě. Jenže sametová revoluce zároveň z tohoto perzekvovaného elitního klubu učinila aktéry velkých dějin, které se odehrály především v centru – v hlavním městě. A periferie na to doplatila.
Odkaz disentu si přivlastnila česká pravice. Mnozí její stoupenci v médiích a kulturním životě se pasovali do role morálních autorit a „aristokratů ducha“, kteří dobře vědí, co je dobré pro zbytek národa. Zatímco u disidentů platil odkaz na jejich morální integritu, pro níž byli ochotni leccos obětovat, dnes už zbývá jen vulgární přesvědčení mocných, že stojí nad ostatními. Chudší lidé, kteří měli kdysi své touhy a sny, byli běžně označováni za lůzu. Zejména pravice díky své převaze v kultuře získává na svoji stranu vzdělanější část mladé generace. Jako by se úplně zapomnělo, že od Čechů v listopadu 1989 kdekdo očekával, že se pokusí hledat vlastní cestu ke svobodě, která bude kritická k jejich socialistické i kapitalistické minulosti. Jenže česká jedinečnost se místo toho projevila především zpackanou ekonomickou transformací, při níž došlo k rozkrádání státního majetku.
Místo revolučních ideálů nenásilí, pravdy a lásky žijeme ve společnosti násilí, které se páchá na těch nejslabších. Výsledkem je chaos doprovázený cynismem, ztrátou solidarity a rostoucím rasismem. Násilí se navíc projevilo i podporou řady válek. Připomeňme si citát z tisku, který v období kosovské krize nadšeně hájil nálety NATO na srbské civilisty: „Utrpení musí být takové, že lid sám bude tlačit na vlastní vládu, aby se vzdala a ukončila bezvýchodný boj. Vyžaduje to odhodlání bombardovat dostatečně dlouho.“ A tohle je klíčová proměna – od nenásilí a lidskosti, které lidé žádali v listopadu 1989, k dalšímu násilí a utrpení.
Česká společnost se necelé tři dekády po revoluci nachází v krizi, ale okolní svět o ní skoro neví. Obyčejným lidem totiž naslouchá málokdo. Většina z nich v roce 1989 věřila, že vítězství patří všem. Sametová revoluce však místo toho slouží k zakonzervování pravdy úzké vrstvy vyvolených, kteří z ní vyrobili nový kult. Elity neustále opakují, že lépe už být nemůže a nikdy nebude. Jenže s tím bychom se neměli smířit.
Autoři jsou redaktoři kulturního čtrnáctideníku A2 a A2larmu.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Heinrich-Böll-Stiftung.