Jan Bárta (pořad Turban, GSMKNSTWRK)
Rok 2014 pro mě znamenal především zcela nové klubové paradigma. Za změnou, která ovlivnila celý taneční ekosystém, stojí bezesporu label/kolektiv/konstrukt/fenomén PC Music. Nedávno mi došlo, že to celé předpověděl Burial se svou loňskou comingoutovou koledou Come Down to Us – že se vrátí devadesátkový raveový optimismus, eurotrance přestane být cheesy (respektive překročí hranice trapnosti a vydá se přes experiment k seriózní zábavě) a zrychlené heliové vokály začnou být doopravdy relevantní. To celé podpořené hyperfuturistickou a nepochopitelnou produkcí, která rezignuje na přežité hudební postupy. Žvýkačkový pop 2.0 kolektivu PC Music a jejich stínového producenta SOPHIEho zní často skoro stejně jako EDM hity v hitparádě Hot 100 – důležité je zde však právě ono „skoro“. Jejich subverzivní klubové simulakrum je totiž ukázkově praktickým příkladem termínu z robotiky „Uncanny Valley“. Popmusic od PC Music rozhodně není tak neškodná, jak se může na první poslech zdát. Důkazem budiž i to, kolika lidem byla letos trnem v uchu, a zároveň, kolik z výrazných hlasů současné hudby, od Ricka Rubina přes Dipla s Madonnou až k Oneohtrix Point Never, z ní úžasem oněmělo. Už dlouho jsem nezažil podobně dalekosáhlé převrácení hodnot v klubové hudbě. Fenomén PC Music je pro mě tím nejzřejmějším důkazem toho, že v roce 2014 je retrománie definitivně u konce.
Ondřej Bělíček (hudební publicista a DJ, Dizzcock)
Vyzdvihnout jednu jedinou věc letos není možné. Rozhodl jsem se místo toho upozornit na určité trendy, které promluvily do hiphopového zvuku uplynulého roku. Na vrchol vyletěla chicagská varianta rapu ovlivněná trapovým zvukem neboli drill. Lil Durk, Lil Herb nebo Sasha Go Hard se dokázali svými mixtapy vyšvihnout mezi rapovou elitu. Další vývoj tohoto subžánru naznačila i dvojice, která si říká Sicko Mobb. Kombinace drillu a juke houseu, tanečního žánru pocházejícího taktéž z Chicaga, už dostala i své pojmenování – bop. Vzhledem k tomu, že se tato dvojice objeví na chystaném albu trendsetterského uskupení Future Brown producentů Fatimy Al-Qadiri nebo J-Cushe, je už teď jasné, že bopping bude v příštím roce dominovat klubům po celém světě. Hip hop zažil další výrazný rok i díky atlantské scéně, kterou reprezentujou Gucci Mane, Migos nebo Young Thug. Zájem o klasický west coast zvuk obnovil rapper YG svým debutovým albem My Krazy Life. Opět bodoval i britský grime a potvrdil, že jeho éra rozhodně nekončí. Nejsvěžejší mixtape Mad in the Cut vydal londýnský rapper K9. Podílela se na něm celá řada nejvýraznějších jmen současného instrumentálního grimu jako Visionist, DarkO nebo Mssingno. Nejvýraznějším rapovým albem letošního roku byl bezpochyby Honest od Future.
Peter Gonda (Eastern Daze, label Baba Vanga, pořad Východiska)
Na cestách Balkánom sme často zažili, že domáci umelci nechápali našu fascináciu turbofolkom, rumunským manele, alebo bulharskou chalgou. Akoby turisti obdivovali súčasnú dychovku, bez znalosti kontextu, v ktorom ju vníma mestské decko, vyrastajúce na modernej hudbe. Výnimku tvorili hudobníci, ktorých tvorba bola spočiatku srandovnou a neskôr viac serióznou rekontextualizáciou ich folkovej tradície. Podobne začínal aj kolumbíjsky gitarista Eblis Alvarez. Jeho prvé projekty (kazetové duo Latin Lover alebo Ensamble Polifónico Vallenato, ktorého dadaistické prerábky ľudového vallenato tento rok vydalo nakladateľstvo Staubgold) sú akustickou plunderphoniou a sarkastickým vtipom zároveň. Ako gitarista tropical-noise Los Pirañas, cumbiou inšpirovaných Frente Cumbiero a hlavne svojho geniálneho sólového projektu Meridian Brothers, v posledných rokoch Alvarez s hŕstkou spoluhráčov redefinuje súčasný zvuk Bogoty. Opovrhovanú cumbiu a juhoamerický folk sofistikovane vracajú do súčasnosti. Alvarez si v štúdiu nahráva všetko sám: od perkusií v komplikovaných polyrytmických štruktúrach, cez gitaru a vokál efektované vlastnoručne naprogramovanými DSP procesormi, až po surrealistické texty. Výsledok je virálny, tanečný a prudko psychedelický mutant klasickej cumbie a juhoamerického folku, ktorý v momentoch kedy Alvarez buduje bizarné melódie na pokraji disharmónie, osciluje medzi veselým bláznovstvom a až mimozemskou cudzosťou.
Ondřej Hlaváč (Freakshow, Indie Music)
Jako každej rok, i letos se můj pomyslnej žebříček nejčastějších poslechů tváří jako absolventský tablo vyšší dívčí. Fatima Al Qadiri, Quiltland, Pharmakon, Ai Aso, Laura Luna a plejáda dalších. Inga Copeland, původem z Estonska, narozená v Rusku mě chladnym nenechává od dob, kdy se v duu Hype Williams, v kterym jí partnera nedělal nikdo menší než Dean Blunt, oddávala opulentním oslavám zvuku. Na svym sólo debutu Because I’m Worth It tuhle oslavu pojala jako hodně důmyslnej večírek pro zvaný. Abstraktní sofistikovaná elektronika jejího, léty už prověřenýho, sound inženýrství na albu rozehrává poutavou hru na to, jak bejt zábavnou a nepodbízivou zároveň. Inga, vlastním jménem Alina Astrova, to nikomu neulehčuje a z poslechu Because I’m Worth It dělá hudební osvětu s přesahem, která ať přemejšlim, jak přemejšlim, nemá odpovídající ekvivalent. Actress, hostující v tracku Advice to Young Girls vykazuje určitý spojnice, ale schází mu malátnost Ingy. Ta se v zásadní míře promítá hlavně do hlasovejch možností naší malý-velký slečny umělkyně. Díky hlasu ji bezpečně poznáte, přestože nedisponuje zásadně expresivnim vokálem. Naopak, oduševnělej polozpěv-pološepot je akademicky přesnej v technice a až eroticky odtažitej v prožitku. Because I’m Worth It pro mě splňuje všechny body skutečně zajímavý nahrávky, která se nikam necpe vykalkulovaným poklonkováním trendům, ale promyšlenou a hlavně sebevědomou prezentací vlastního talentu bez úliteb čemukoli zvenčí. Netvrdím, že to tak je, tvrdím, že to tak působí, a to je pro mě hodně.
Leoš Hort (Hrtl, label Bűkko Tapes)
Podle mě nejzásadnější závan čerstvýho větru na český scéně za rok 2014 jsou Space Love. Jejich album Ash Tar She Ran jsem za letošní rok stoprocentně slyšel nejvíckrát ze všech. Jejich skladby mám v uších pořád. Jako budík, jako zvonění, na mixtapu do auta, v přehrávači v oblíbených, prostě všude. Space Love s tímhle albem nastavili šíleně vysokou laťku český elektronice a od června, kdy Ash Tar She Ran vyšlo, jsem neslyšel nic, co by mě bavilo víc. Je to naprosto osobitá kombinace low zvukovejch postupů levnejch softwareovejch emulací a top level profesionality ve špičkově vyladěnejch samplech poskládanejch do epickýho beatu, ze kterýho se mi podlamujou kolena.
LP FISH (Živel)
Nejlepší termín, který kdo použil jako definici toho, co hrajou Schwarzprior, je „pošukaná ostravská elektronika“. Po třech letech existence a hledání představila skupina v létě klip ke skladbě Železem rty i signální eponymní EP. Už z něj bylo jasné, že asi nikdy nebudeme přesně vědět, o čem Schwarzprior zpívají. Přesto je to po dlouhé době první český elektronický projekt, u kterého je textová složka pozoruhodná. Album IDDQD představuje rozervanou poetiku autentického ostravského undergroundu na ještě širší ploše. Toto autistické a mimotrendové album staví vlastní světy ze střípků subkultury sebraných od prokletých básníků až po kyberpunkové autonomy. V rovině textů hraje na temně emocionální baudelairovsko-ballardovskou strunu: deklamace surrealistických a dadaistických hesel má rozměr výpovědi i o vnějším světě. Také v rovině hudební si Schwarzprior vytvořili vlastní zvuk – eklektickým prokousáváním se hudební historií a přivlastňováním si zdánlivě nesouvisejících prvků. Není to světová EBM, je to jejich vlastní EGD (electronic gothic decadance) a zatančíte si na ně jako na každou punkovou kapelu. Jediné, co je na nich sympaticky jasné na první pohled, je vědomé pohrdání mainstreamem. Své album na Uložto.cz uložili jako první sami.
Miloš Hroch (Radio Wave)
„Goblini byli probuzeni,“ ozvalo se před rokem na konci prvního tracku debutové nahrávky Run the Jewels, na níž se spojili rapoví veteráni Killer Mike a El-P. Později se ukázalo, že šlo o malé obrození hiphopové scény, překračující underground, v němž se oba skrývali. Letos z ničeho nic zavěsili na net Run the Jewels 2. Několik měsíců před tím, než legendární Wu-Tang Clan pustili po nekonečných dohadech a dlouhých sedmi letech ven desku A Better Tomorrow. Přestože se tvůrčí trajektorie Wu-Tang a dua stojícího za Run the Jewels v mnohém rozcházejí, mají jejich letošní desky něco společného. Kromě toho, že nechávají zaznít živé nástroje a dotýkají se třeba událostí ve Fergusonu, vyvolávají především nostalgii po hiphopových devadesátkách. Zatímco Wu-Tangu chybí dřívější klanová chemie, a proto dnes zní trochu uměle, Run the Jewels nostalgii překládají do jazyka, kterému rozumí i posluchači bez citových vazeb na devadesátá léta. Třeba když se v bojovném Close Your Eyes (and Count to Fuck) ozve Zach de La Rocha z Rage Against the Machine, zvedáte se ze židle, spíš než abyste si dál spokojeně hověli v bačkorách a luštili křížovky s citacemi starých desek schované ve 36 komnatách. Každopádně je téměř nemožné vybrat jednu nejzajímavější desku roku, na to vyšlo příliš mnoho zajímavých nahrávek – od malých releasů na kazetách vycházejících z DIY scén, přes větší popová alba jako LP 1 od FKA Twigs nebo skromné domácí Planety a Leto, až po afronowisty Shabazz Palaces a hiphopové „experimentátory“ Clipping. Osobně přesto volím právě anarchorapovou kuchařku Run the Jewels 2.
Vojtěch Jírovec (hudební publicista, Ditch Mag)
„Jde po nás policie/ protože nikdy neviděli holku s tak tlustým zadkem,“ vrní ve skladbě Yamaha americký král sentimentu The Dream. Ve světě egyptského hudebníka Islama Chipsyho není Yamaha ani motorkou, ani jménem dívky, nýbrž značkou klávesového nástroje, který miluje a na nějž hraje údery vypůjčenými snad z karate. Jde o impulzivní, násilnou lásku – Chipsy při hře používá dlaně, pěsti a hrany své loketní kosti. Jeho tvorba se v lecčems liší od egyptských producentů electro chaabi: Chipsy nevyužívá vokálů a také jeho nástrojová sestava se odlišuje – klávesy proti djským pultům a FruityLoops. Na rozdíl od hvězdných jmen jako Sadat nebo DJ Figo je klasicky vzdělaným hudebníkem, který si hraním na slavnostech, výukou či studiovou prací vydělává. Rok 2014 byl pro Islama Chipsyho zlomový, jelikož se mu podařilo uskutečnit několik koncertů až ve Velké Británii a došlo taktéž k významné spolupráci s ostrovními producenty v rámci projektu Cairo Calling radiové stanice Rinse FM. Stěžejní je pak výsek z Chipsyho živého vystoupení, který počátkem roku vyšel pod názvem Live at the Cairo High Cinema Institute. Doprovází ho na něm duo bubeníků EEK – sehraných tak perfektně, že občas vystupují s páskami přes oči.
Martin Kohout (vizuální umělec, TO’LE)
Jestliže mě nějaká skladba dokázala letos okamžitě nakopnout pořádnou porcí euforie, tak je to Meguro 10-6 od ruského elektronického zvukového kouzelníka a inženýra Ivana Pavlova, který už dvacet let žije ve Stockholmu a za tu dobu vydal pod jménem COH několik vynikajících desek. Ty mu vyšly na kultovních vydavatelstvích, jako jsou berlínský label Raster Noton, vídeňská značka Editions MEGO nebo již nefunkční Eskaton, který vedla britská kapela Coil. Při poslechu Megura 10-6 přes kvalitní sluchátka se mi v lebce rozehraje neskutečně plastická hudebně-zvuková nadílka plná fyzického pohybu, jež při průniku do hlavy lahodně šimrá v uších. S hřejivým zvukem syntetizérů se mi vrací vzpomínky na animované seriály z dětství. Deska TO BEAT, jež skladbu Meguro 10-6 obsahuje, je bravurní hudební kompozicí i designem zvuku. Meguro 10-6 je mixem nostalgie a futurismu (nebo nostalgií po něm?), slibným řádem, ale i šumem individuálních pohybů. Občas nepotřebuju nic víc, než si nasadit sluchátka, opřít se do sedačky a zastavit tím čas.
Lumír Nykl (kulturní publicista)
„Ale co končí, když se symboly rozpadají?“ tak zní otázka Death in June, projektu proslaveného přeznačováním nacistického vizuálního kódu v rouhavou queer paramytologii. Podobná strategie visela ve vzduchu při destruktivním koncertu Deana Blunta na Olomouckém PAFu, kde byla prezentována deska Black Metal. Stejnojmenný styl rozhodně nebývá spojován zrovna s černou hrdostí. Své východisko Blunt vysvětluje odporem k reakčnosti a neefektivnosti „re/apropriace“ symbolů bílé kultury černým umělcem. Album Black Metal vyšlo na Rough Trade, značce pro mnohé synonymní s nezávislým rockem bílých středostavovských intelektuálů. Black Metal toho využívá pro mimikry porozchodového písničkářství, které je postupně tříštěno nápadně samplingovou produkcí, afroretrofuturistickými beaty a inscenováním soulové machy soundtracků blaxploitation kinematografie sedmdesátých let. Blunt tento žánr připomněl v nedávném videu, v jednom z nemnoha rozhovorů zase provokoval zmínkou o braku Black Gestapo. V souvislosti s blaxploitačním angažovaným soulem lze porejžkovsku vzpomenout letos zesnulého Bobbyho Womacka. Jeho pozdní song The Bravest Man in the Universe odpovídá Bluntovu záměrně rozpornému postoji. Jde do sebe, zároveň si bere od jiných, aniž by tím publiku něco ulehčoval. Hledí dopředu, ale neodpouští. Proto při živém vystoupení brečí a zvedá pěst. Zůstává králem jako v šachové scéně ze seriálu The Wire.
Pavel Ptáčník (Negative Friend, LO/VE)
Musím zmínit skladbu Woman Work z alba Life Is Fine, vydaného v krabičce prezervativů Dominikem Gajarským, který si říká Slowmotiondancer. Gajarský, frontman skupin Table a Palermo a charismatická postava české výtvarné scény, se postaral o dle mého názoru nejpříjemnější release letošního roku. Je vcelku minimalistický, ale nikterak chladný, naopak způsobuje až intimní mrazení v zátylku. Gajarský si navíc celé album zkomponoval a zprodukoval úplně sám. Track Woman Work je mojí osobní volbou, stejně tak bych ale mohl vybrat téměř jakoukoli ze zbývajících jedenácti skladeb, a to nebývá příliš obvyklé. Přesto ve mně tahle skladba vzbuzuje výjimečnější a syrovější náladu. Jestli letos vyšla deska pro dospělé, což by tak maximálně mohlo vadit Studiu kamarád, tak je to Life is Fine. Zásadní mi přišla i nová deska JTNB. Hejt roku jde k duu Havelka/Tvrdý. Jedním slovem srabi.
Lucia Udvardyová (Eastern Daze, label Baba Vanga, pořad Východiska)
Můj hudební rok 2014 zahájil Sasha Go Hard v industriálních prostorách bývalé plovárny v Berlíně a zakončil koncert Lydie Lunch v útrobách lodě na Dunaji v Budapešti. Tedy mladá chicagská rapperka versus newyorská ikona postpunkové scény sedmdesátých let. Hudební scéna je eklektická a heterogenní, je těžké a zavádějící hledat unifikující tendence. Zůstávají osobní a sdílené prožitky spojené s recepcí hudby. V září jsem s projektem Easterndaze navštívila Pobaltí. V Rize v rámci nabitého programu akce Bílá Noc zahrál Lee Gamble, mě ale zaujal jeho chráněnec, lotyšský umělec Martins Rokis. Jeho audiovizuální performance v opulentních prostorách Vagnera Hall byla hypnotickou šokovou terapií. Dystopickému přístavu estonského Tallinnu dominuje socrealistická Linnahall a koncentrace hudebníků v půlmilionovém městě je až překvapivě velká. Asi nejzajímavější a nejagilnější hudební aktivitu jsem ale měla možnost vidět v maďarské metropoli. Navzdory tomu, že poslední dobou dostávám více FB pozvánek na tamní demonstrace než na koncerty, undergroundovou hudební scénu jako by všeobecná společenská depka míjela – za zmínku stojí letošní aktivity labelu Farbwechsel, festivalu Ultrahang, producentů jako S Olbricht, Gábor Lazár, Imre Kiss a dalších.
Karel Veselý (hudební publicista)
Podle Last.fm jsem si v loňském roce pustil 485 desek, ale sotva polovinu z nich jsem doposlouchal do konce. A jen pár z nich bych na konci roku někomu s čistým svědomím doporučil. Nejvíc asi album Run the Jewels 2, na němž se potkali rappeři Killer Mike a El-P. Druhým dílem tady vrcholí celkem nepravděpodobné setkání kultovní postavy atlantského rapu a jeho newyorského kolegy, zakladatele zásadního undergroundového labelu Def Jux. Na jejich surovém opusu našláplého minimalistického hip hopu si podává ruce sex s politikou, nadhled veteránů střídá naštvanost na systém a vzpomínky na minulost zase apel k záchraně budoucnosti. Duo na natáčení desky vybralo peníze od fanoušků a slíbilo jim, že za odměnu připraví i remixovou verzi alba, na které budou všechny skladby přetvořeny výhradně za pomoci zvuků kočičího mňoukání. Takže navíc je tu ještě předzvěst remixové události příštího roku.