František Dryje (básník, šéfredaktor časopisu Analogon)
Ačkoli je to samožerné, nemohu než označit za svůj nejvýznamnější literární zážitek roku 2014 setkání s překladem útlého svazku textů André Bretona a Philippa Soupaulta Magnetická pole. Jde o dílo iniciační: autoři je už v roce 1919 sestavili ze zápisů vytvořených metodou takzvaného automatického psaní, jednoho z budoucích zdrojů osvobozování a rozvíjení poezie coby manifestace tvořivých sil lidské imaginace. Zde se představuje „surrealismus ve stavu zrodu“ – dosud teoreticky nedefinovaný, nadopovaný dadaistickou vzpourou – jako hravý a objevný způsob zacházení s myšlením a s jazykem. Jazyk jako klíč, médium i spolutvůrce reality se stává nositelem spontánně nutkavého i nahodile a intuitivně rozehrávaného sdělení, běžně známá slova a slovní spojení odkrývají a nabývají nové či dosud netušené, leč zcela reálné významy, představa a vjem se prolínají atd. Obrazivé spojování významů má absurdní (humornou, černou) stejně jako zázračnou (ba i osudovou či nadosobní) povahu. Tyto texty jistě nepředstavují jedinou možnou podobu jevu, jemuž se říká poezie – jsou však jeho trestí, jakýmsi zahuštěným jádrem. „Připravují se pěkné výbuchy důlního plynu, zatímco elegantní dámy s hlavou dolů odjíždějí na cestu do středu země. Vyprávěli jim o zasutých sluncích.“ To je poezie jako funkce života („skutečná funkce myšlení“), nikoli umělý, pouze literární konstrukt. A ty své doktríny si, milí žáci, strčte do řiti…
Zuzana Husárová (literární teoretička)
Ak by bolo pole otvorenejšie a mala by som hodnotiť literárny počin 2014, a nie knihu, pozornosť by som upriamila či už na iniciatívu slovenského Monoskopu zoskupiť a na stránke sprostredkovať viac než 150 avantgardných a modernistických časopisov z celého sveta, alebo na „reimplementáciu“ kultových generatívnych básní Memory Slam Nicka Montforta či iné aktivity, ktoré pomocou digitálnych médií archivujú, rozvíjajú, posilňujú pozíciu a diskurz literatúry. Ak mám písať o knihe roka, obídem pre mňa síce podstatné knihy ako The Imaginary App či úžasný Cahier Friederike Mayröcker – pretože obe knižky by principiálne mohli byť vydané ako e-publikácie. Mojou favoritkou je zbierka Dereka Rebra Ako tieň na pľúcach, a to z nasledujúcich dôvodov: pre svoje u nás prelomové, a pritom subtílne tematizovanie homoerotiky je vzhľadom na súčasné slovenské ovzdušie viac než prínosná, pre opieranie sa o feministickú pozíciu pri mužskom subjekte veľmi podnetná, pre svoj minimalistický slovný výraz, radikálne rozbitie vetných a veršových štruktúr a otázky, ktoré kladie, je pre čitateľa bielym šumom, v ktorom do seba vrážajú nielen echá viacerých hlasov, ale aj miesta nedourčenosti a paralelné významové jednotky. Robert Pinsky tvrdí, že médiom poézie je hlas čitateľa. Pri Rebrovej knižke sa môj hlas prevteľuje do materiality stránok a zároveň šumí medzi riadkami – toto poetické chvenie je nutné si udržať.
Roman Kanda (literární historik, Ústav pro českou literaturu AV)
Z děl, která mě v tomto roce nejvíce zaujala a která z různých důvodů považuji za takzvaně nejlepší, volím celkem bez váhání dva překladové tituly: Sorokinovu Telurii a Styronovy povídky Až na krev. Oba tituly mají společného jen málo, lze je dokonce považovat za protikladné. Sorokinova postmodernistická dystopie pokračuje v linii Nabokovovy Ady: je to vypravěčsky obžerné, do detailů propracované panoptikum „světa poté“. Tradiční dichotomie – vědomí „pro“ a „proti“ – se hroutí a vznikají hodnotoví bastardi; dialektika zániku nabírá obrátek. Navzdory tíži nás povznáší radost ze Sorokinova stylistického umění (český překlad Libora Dvořáka je výtečný). Styronovy texty jsou sice rovněž průhledem do jiného světa, ale do světa, který byl. Určitý estetický konzervatismus − a nemyslím toto vymezení ani zdaleka negativně, naopak obdivně − působí v dnešním nestrukturovaném předivu populární kultury nesmírně osvěživě, asi jako když před shonem na ulici unikneme do laskavého příšeří antikvariátu. Povídky čtenáře napojují na obrazy, jejichž intenzitu zná z knih velkých mistrů amerického Jihu, počínaje Faulknerem. Nejsou to vlastně povídky, nýbrž fragmenty neuskutečněných románových projektů. Všechny spojuje téma války, čekání na smrt nebo její předtuchy. U Styrona se můžeme spolehnout na umění, které je dnes v literatuře téměř na vymření – umění psychologie a atmosférického popisu. Oproti věčné ironii a nejednoznačnosti vcházíme do světa utrpení a opravdového patosu.
Karel Kouba (šéfredaktor A2)
Ze světové prózy mě letos zaujaly knihy amerického spisovatele Davida Vanna, konkrétně Srub, po jehož přečtení jsem se dostal i k Vannově předchozí přeložené novele Ostrov Sukkwan. Kombinace drsné aljašské přírody, pokřivených vztahů mezi nejbližšími, nereálných chimér a strohého stylu přináší velkou tragédii, která je plná napětí a navíc se dobře čte. Nadšený jsem byl druhým dílem marseilleské trilogie francouzského spisovatele Jeana-Clauda Izza, jemuž po Totálním chaosu vydalo nakladatelství Fra detektivku Chourmo. Redukovat Chourmo na dílo žánrové literatury by byla chyba, protože kniha je nejen skvěle napsaná, ale má také nezvyklý sociální rozměr. Je totiž v dobrém smyslu angažovaná proti všemožným formám lidské hlouposti: násilí, rasismu, xenofobii i náboženskému fanatismu. A nakonec udělám věc, která by se ve slušné společnosti ani ve výročních anketách dělat neměla, a doporučím sbírku Nenávist od Elsy Aids, jejíž část poprvé vyšla v A2. Důvod tohoto nepotismu je ale obhajitelný, protože – spolu se souborem dramatických kusů Misantropium od S.d.Ch. – je to jedna z mála českých knih, která mě zasáhla intenzivně a hluboko a zároveň mě fascinuje tím, jak je tíživá a osobní. Současně mi dala šanci číst současnou českou poezii, aniž bych se musel otřásat rozpaky či zlým smíchem nad machou, manýrami a snahou básnit za každou cenu. Jestliže o debutu Elsy Aids se psalo, že představuje poezii po konci světa, v Nenávisti je naznačeno, že tuto apokalypsu prožívá každý z nás dennodenně, mj. prostřednictvím lásky.
Derek Rebro (literární kritik, redaktor Glosolálie)
Zaujala ma básnická prvotina Marion Poschmann Zamknuté komory. Zbierka je rozdelená na časti, ktoré sú napriek styčným bodom relatívne samostatné. Básne prvej časti sú najsilnejšie dotované výtvarným umením (vizuálnosť, kompozičné riešenie scén, zátišia, krajinomaľba). Pohyb sa do nich dostáva prostredníctvom motívov, ale aj cez nečakané a oxymorické spojenia. Autorka má schopnosť prepájať dichotómie, ktoré do seba zapadajú. To sa týka i poetiky, ktorá sa napája na klasické, rustikálne korene, no aj urbánne a aktuálne atribúty. Napriek emocionálne zaťaženým motívom, cítime odstup. V textoch je výrazne prítomná telesnosť – aj ako emblém „ženskej“ poézie. V druhej časti čítame barokovo bujné výjavy s „madonami“ v rôznych prevrstveniach, ktoré prepájajú sakrálne s profánnym, odbornú terminológiu s hovorovým prejavom. Básne nesú feministický osteň (témy ako mýtus krásy, kozmetický priemysel, rozdelenie verejnej a súkromnej sféry podľa rodovo stereotypného kľúča), ktorý je uchopený umelecky sviežim spôsobom, nie pomocou téz a zjednodušení. Tretia časť je putovaním hrdinky „od seba k sebe“. Dochádza k napojeniu na presahy rôzneho druhu, k vymazávaniu jedinečnosti. Napriek snahe o odpútanie, ego zostáva. Texty síce tematizujú vieru v rozpustenie „ja“, no na základe viacerých indícií čítame skôr odhodlanie – „pokus o“. To však nič nemení na presvedčivosti hrdinkinej snahy, ako aj jej zápisu autorkou.
Alexej Sevruk (spisovatel, překladatel, redaktor časopisu PLAV)
Ve své nejnovější knize Pavel Vilikovský přichází s několikerou stylizací. Příběh opravdického člověka je román psaný formou deníkových záznamů, které si za normalizace vede anonymní čtyřicátník, bezpečnostní referent v jakémsi státním podniku v Bratislavě. V průběhu devíti měsíců zachycuje okolní svět, v němž žije, zejména prostředí socialistického pracoviště, své úvahy o životě, o době a své osobní prožitky. Vzpomínky na dětství nutí hrdinu ke srovnávaní se s generaci svého otce, krejčího-soukromníka a k reflexi modernity, která přichází spolu s komunismem, aby zapříčinila zánik „starého světa“. Poměrně osvěžující skutečností je to, že hrdina a (fiktivní) autor deníků, osoba se středním technickým vzděláním, je na hony vzdálen literatuře a kultuře obecně. Jazyk románu je proto přímý, prostý, plný dobových floskulí, dotvářejících kolorit. Kniha je psána přímočaře, bez předsudků a kromě šmíráckého potěšení z četby cizích deníků dává čtenáři pocítit ducha oné doby, prožít běžné starosti a dilemata „obyčejného“, „malého“ člověka, který měl být středem zájmu socrealistického literárního kánonu. Slovenská literatura v Česku se v první posametové dekádě nacházela v postavení Popelky. Stále je poměrně rozšířený předsudek, že slovenskou literaturu není třeba překládat, protože slovenština je pro Čechy obecně srozumitelná. Aktuální, špičkové knihy slovenských autorů se tak vyhýbaly českým knihkupectvím a distribučním sítím. Edice Česi, čitajte nakladatelství Větrné mlýny je jedním z vítaných počinů, který má zaplnit bílá místa v tuzemské recepci slovenské literatury.
Anna Stejskalová (literární kritička)
Jsou autoři, kterým se ceny dávají na odchodnou. Když ale Bohumila Grögerová získala roku 2009 Magnesii Literu ve dvou kategoriích a též Cenu PEN klubu za celoživotní tvorbu, nebyl to pro ni signál zmizet spokojeně na odpočinek. Naopak. Dva zelené tóny a Můj labyrint uzavírají sérii vzpomínkových textů vytvářených od devadesátých let, přičemž ten poslední zachycuje s nesmírnou citlivostí, upřímností a odvahou lidské i umělecké žití. Vypravěčka se v něm vrací do tří období svého života, jež jsou však pevně spojena její osobitou perspektivou. Bez ostychu hovoří o svých selháních a touhách v mládí, líčí bolest a bezmoc při loučení s Josefem Hiršalem a nakonec i nástrahy stáří. Můj labyrint je na hony vzdálený žoviálním a přemoudřelým memoárům hvězd, jež o svém životě hovoří z bezpečné vzdálenosti, Grögerová je neustále uprostřed dění, ať už jakkoliv vzdáleného – prociťuje každý okamžik stejně vážně a odhodlaně a dává mu smysl z perspektivy celého života a jeho závěru. Neznám v české literatuře mnoho osobností, jež by své životní peripetie dokázaly nahlédnout s takovou otevřeností a láskou ke slovu. Myslím, že následující citace neplatí jen pro Můj labyrint, ale charakterizuje celou uměleckou kariéru Bohumily Grögerové: „Kdo se nechce bát, postaví se svému strachu tváří v tvář. Děs, který je pohlcen, přestává být děsem.“
David Zábranský (spisovatel)
Proč Václav Kahuda, a říct to v patnácti stech znacích? Tak třeba kvůli tomu, že Kahuda těch znaků ve své poslední knížce Vítr, tma, přítomnost napsal přinejmenším dva a půl milionu, pokud počítám správně, dva a půl milionu „včetně mezer“. A slova „mezera“ bych se teď na chvíli rád podržel. Mezery jsou pro literaturu zásadní, dokonce si troufám tvrdit, že na základě přítomnosti či nepřítomnosti mezer můžeme po výrazné, leč obhajitelné extrapolaci literaturu rozdělit na dva proudy, a to na psaní, které je úsporné a pečlivě konstruované, a na „žvanění“ na straně druhé. Kde stojí Kahuda, víme: v jeho textu mezer není, což se týká jak vrstvy jazykové, tak ideologické. Řeč zaběhne do každého koutu a cestou mimo jiné objasní i polistopadový vývoj české společnosti. A když pak v závěru konečně přijde nejasnost, ani tehdy to není nejasnost založená na pauzách a smlčeních, nýbrž nejasnost plynoucí z přehršle slov. Člověku by se to vlastně ani nemělo líbit. A k nelibosti údajně jsou i jiné důvody. Lidé tvrdí, že mnohým Kahudovým označujícím chybí označované, čili že „píše simulakra“, čili že mluví o něčem, co není a nebylo (to se samozřejmě týká především Kahudova vidění polistopadového vývoje). Prý stihomam, paranoia, megalomanie, terapie, neujasněnost autorského záměru… Podle mě je to nejlepší český román za posledních deset nebo i dvacet let.
Jonáš Zbořil (spisovatel, kritik, pořad Liberatura)
Poslední povídková sbírka Marka Šindelky vzbudila veliký ohlas, po kterém celkem očekávatelně přišla i kritika. Eva Klíčová se ve své rozezlené recenzi pustila i do příznivců autorovy tvorby – Šindelka se nemůže líbit nikomu kromě reklamožroutů, sledovačů globálně instantní zábavy a všelijakých internetových vyjukanců. Nezbývá mi, než se k nim otevřeně přihlásit. Mapa Anny se mi líbí. I přesto, že k ní mám výhrady. Eva Klíčová má pravdu, že sbírka povídek trpí dekoracemi, umně vystřihnutými větami, které svým dokonalým designem připomínají naleštěné tumblr blogy mladých Šindelkových čtenářů. Tenhle nešvar jde ale autorovi odpustit. Například v povídce Darkov – Dukla – Salm se stylistické dekorace změní ve svébytný výrazový prostředek, kterým si Šindelka obhájí i úmysl opustit příběh. Mapa Anny je významnou knihou letošního roku, protože mapuje neprobádané území – a tím je život dospívající nebo těsně dospělé generace. Šindelkománie je zcela pochopitelná a zmizí teprve v momentě, kdy si „internetoví vyjukanci generace Y“ budou moci vybrat z více knih, které se k nim nebojí mluvit. Před několika lety měla takovou knihou být nadýchaná prázdnota Filipa Douška – Hejno bez křídel. Tam, kde si dnes zapomenutý Bouška vykouzlil masivní reklamu, má Šindelka přesvědčené čtenáře, kteří jsou autorovi vděční za jeho odvážné bádání o samotě.
Jiří Zizler (literární historik, Ústav pro českou literaturu)
Zážitkem roku 2014 pro mě bylo souborné vydání poezie Jana Kameníka. Obdivuji komplexnost tohoto počinu, od kresby Ludmily Jiřincové na obálce až po vynikající doslov a ediční poznámky Jiřího Opelíka. Neexistuje lepší způsob, jak zacházet s odkazem a dílem autora. Ezoterní Kameníkova lyrika není z naší doby. Přesto její pouť „z hájemství těla do hájemství duše“ může něco podstatného otevírat všem těm, kteří věří ve smysl přesahu realizovaného zde nejen cestou mystickou, ale především výsostnou cestou básnivého jazyka.
Dominik Želinsky (spisovatel)
Asi nejde o ten najvýznamnejší, no za jeden z najzaujímavejších počinov roku 2014 považujem anglický preklad legendárneho denníku poľského spisovateľa, redaktora a jednej z ústredných postáv varšavskej jazzovej subkultúry, bikinárov, Leopolda Tyrmanda. Denník, napísaný v rozmedzí prvých troch mesiacov roka 1954, začal Tyrmand písať po vynútenom odchode z redaktorského postu v Katolíckom týždenníku, keď s redakciou odmietol zverejniť oficiálny Stalinov nekrológ. Ide o mimoriadne zaujímavú sondu do peripetií nezávislého intelektuála v (post)stalinskej východnej Európe, popis jeho každodenného konfliktu s absurdnou realitou východného bloku, ale aj správa o aktívnom kultúrnom živote v povojnovej Varšave. Okrem ostrej kritiky dobových pomerov je Tyrmandov text navyše ukážkou brilantnej štylistiky.