Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Anketa: Nonfiction 2014

Jaké zásadní knihy o politice, společnosti nebo historii vyšly během uplynulého roku? Odpovídají autoři A2larmu a spřízněné osobnosti.

Jaroslav Fiala (šéfredaktor A2larmu)

Hlavně v poslední době mě zaujaly dvě knížky. Zaprvé pozoruhodná práce mediálního teoretika Douglase Rushkoffa Život, s.r.o. pojednávající o dnešním světě, jehož předobrazem se stala soukromá firma. Je o době, v níž se lidé považují za „podnikatele sebe samých“, jsou nuceni sloučit pracovní i osobní život a sledovat maximalizaci užitku ve všech sférách – ať už jde o studium, práci, výchovu dětí, zdraví nebo přátelství. Podle této představy se z lidí mají stát vypočítavé stroje, které tlak systému žene především k vlastnímu sebeprosazení a které postupně ztrácejí jakýkoliv smysl pro veřejný zájem. Život člověka je diktován trhem, vše se mění ve zboží a předpoklady naší situace se čím dál nápadněji blíží – jakkoliv se to může zdát přehnané – fašismu. Sám Rushkoff hovoří o prvcích novodobého fašismu, když diagnostikuje dnešní epochu, ve které vládne spojenectví státu s velkým byznysem a hluboká nedůvěra k nezávisle myslícím lidem. Ti musí být vyloučeni nebo manipulováni prostřednictvím důmyslných technik PR a propagandy. Čím více žijí našim životem zaměstnavatelé a korporace, tím méně jsme podle Rushkoffa i řady kritérií skutečně naživu. Autor zároveň přemýšlí, jak se z téhle šlamastyky dostat. A čtenář se musí ptát: je to vůbec možné? Druhou knihou je čerstvě vydaná práce amerického novináře a genealoga Paula Polanskyho Tábor smrti Lety. Vyšetřování začíná. Je to poměrně pronikavá sonda do české společnosti, která jednoduše vylučuje ze svého středu lidi, které považuje za „méněcenné“. Chovala se tak v minulosti a bohužel v tom pokračuje dodnes. Kniha, která je psána částečně formou deníku a zčásti jako reportáž, popisuje pátrání po spoluvině Čechů a snaze oficiálních kruhů ututlat příběh koncentračního tábora v Letech u Písku. Kromě toho, že se čte jedním dechem, představuje – pro nás velmi potřebnou – konfrontaci zvnějšku. Ukazuje perspektivu cizince, který v Česku prožil první roky po listopadu 1989. Polansky citlivě vnímá tehdejší pokrytectví, strach, zbabělost i nenávist. A také svatouškovství politiků a rádoby morálních autorit. Čtenáři můžou sami posoudit, nakolik se situace od těch dob změnila.

Michael Hauser (filosof, Filosofický ústav AV ČR)

Kolik knih bylo po listopadu 1989 napsáno o marxistické filosofii a kolik před listopadem, když necháme stranou knihy poplatné marxismu-leninismu? Je tu pusto, prázdno. Kniha Petra Kužela Filosofie Louise Althussera. O filosofii, která chtěla změnit svět je nejen první českou knihou o myšlení francouzského teoretika Louise Althussera, ale také jednou z prvních českých knih o autorovi západního marxismu vůbec. Althusser čekal na své uvedení do českého prostředí půl století. Jak dlouho budou čekat ostatní západní marxisté? Kdy někdo napíše knihu o Lukácsovi, Gramscim, Luxemburgové, Marcusem, Williamsovi a mnoha dalších? Kniha Filosofie Louise Althussera zachycuje vývoj Althusserova marxismu jako neustálou revizi a přetváření téměř všeho, co se jevilo jako definitivní. Petr Kužel představuje Althusserova čtyři myšlenková období, z nichž to čtvrté, Althusserův aleatorní materialismus, se natolik vzdálilo od prvního, teoreticistního období, že mezi nimi těžko postřehneme něco společného: Althusser vše přebudoval. Spolu s autorem knihy to nechápu jako slabost Althusserovy filosofie, nýbrž jako svědectví o tom, že pro Althussera platilo: „Platón je můj přítel, ale ještě větším přítelem je pravda.“ Althusser byl marxista, který byl skutečným filosofem: dokázal opustit své vlastní teorie a začít je budovat znovu a jinak, i když se zatím staly slavnými. Petr Kužel nám s akademickou přesností vykresluje obraz Althussera jako skutečného filosofa a zároveň jako bojovníka za změnu světa. Rozbíjí tím utkvělou představu, která vládne v hlavách nemalého množství akademiků i aktivistů, že takové spojení je buď nemocné, nebo zbytečné a dokonce škodlivé. Tato kniha může vést k pochopení, že jedno bez druhého chromne a tuhne, ale filosofie (věda) a zápas za změnu světa ve vzájemném spojení se umocňují.

Martin Hekrdla (politický komentátor)

Po posledních letech, kdy Řecko postupně dostalo od evropských ideologů hned tři Kainova znamení (podvodníci, rozmařilci a komunisti), zdá se úlevné rozevřít tlustou francouzskou knihu o době, kdy celá intelektuální Evropa byla Řeckem naopak uchvácena. Stržena bojem Řeků za svobodu proti nadvládě Osmanské říše, jenž vzplál na jaře 1821 a skončil zárodkem nezávislosti roku 1830. Ale zdání klame. Francouzský historik a specialista na období romantismu Hervé Mazurel dokázal vyjádřit hořké konce tehdejšího nadšení již v názvu své poslední knihy Závratě války. Byron, filhelénové a řecký přelud. Autor líčí, jak všude po Evropě vznikaly „filhelénské výbory“, které shromažďovaly peníze i dobrovolníky (bylo jich dvanáct set) pro řecký zápas. Lord Byron, ikona evropského romantismu, přišel v Řecku o život v roce 1824 a touto obětí dovršil filhelénský euromýtus. Od více jak šesti set stran knihy je těžké se odtrhnout. Bere dech zevrubně líčená „imaginativní mobilizace“ evropských mužů, především Němců, ale také Francouzů, Italů a Britů všech politických vyznání a profesí. Liberálové a monarchisté, republikáni a bonapartisté, studenti a demobilizovaní vojáci, důstojníci, spisovatelé a političtí exulanti tvořili většinu evropských bojovníků. Ale mezi tehdejšími „interbrigadisty“ byl i dřevorubec, švýcarský hodinář, holič z Frankfurtu, vyhozený profesor či docela úspěšný herec. Jejich motivy byly různé. Nuda, frustrace z romantického mládí, kdy jejich otcové dělali revoluci a budovali napoleonské Impérium, potřeba se nadchnout. „Řecký přelud“ se nabízel. Šli až tak daleko, že se pokládali za zachránce starověké Hellas, kolébky Západu, kterou je třeba vzkřísit. Mluvili o trojské válce, o klasických válkách s Peršany, o hrdinech a polobozích. I křesťanství sehrálo svoji roli. Představovali si, že jsou křižáky na výpravě proti islámským Turkům. Realita byla po čertech jiná, navýsost nekulturní. Snili o účasti ve vznešeném eposu a našli jen krutost a perverze všeho druhu. Zakopávali o znásilněná mrtvá těla, o zvěrstva a masakry. Řecká armáda byla bandou špinavých a otrhaných vojáků, vedoucích naprosto bezohlednou válku. Základní metodou byl teror. „Řekové jsou stínem sebe samých,“ zapsal si jeden dobrovolník. Dobrodružství rychle vyústilo v hořkost a rozčarování. Tak jako skoro vždycky pohasne zář evropských iluzí o pravé bídě světa.

Douglas Rushkoff
Douglas Rushkoff

Jan Mervart (historik, Filosofický ústav AV ČR)

Obraz dnešního Běloruska je v českém prostředí hegemonizován lidskoprávní agendou Člověka v tísni a jiných organizací. Tato země je tak většinou vnímána na základě kategorií dobro a zlo, přičemž jedno je od druhého jasně oddělené: dobro představují ti, kteří k Západu vzhlížejí jako k „posvátné krávě“, zlo prezident Lukašenko a jeho kamarila. Tento výklad je současně doplňován romantizujícím pojetím jazyka, podle něhož je Běloruština spojena s demokracií, Ruština naopak s autoritou. Neprůstřelnost takových argumentů je nabíledni. Nedá se na ně říct nic, leda byste chtěli vyprovokovat povyk hlídacích psů nejen českých demokratických pořádků. Kniha Igora Oliněviče Jedu do Magadanu. Vězeňský deník anarchisty, nazvaná podle ruské populární písně, jakékoliv zjednodušující obrazy nabourává. Bělorusko je v záznamech vězněného anarchisty, IT inženýra odsouzeného na osm let nepodmíněně, vylíčeno jako autoritativní stát ovládaný rodinným klanem, represivním i státním aparátem a klikou podnikatelů. Oliněvičovy analýzy ovšem nelíčí Lukašenkův režim jako zastydlý autoritativní stát, předestírají spíše antiutopické obrazy společnosti, která je kontrolována postupným zaváděním metod řízení osvědčených z mezinárodních korporací. Autor je ostře kritický vůči běloruské současnosti, ostatně za to je také vězněn, ale i vůči „otrockým podmínkám“ vytvářeným v rámci kapitalismu západního typu. Oliněvičovy deníky si navíc nezadají s respektovanými díly „vězeňské literatury“. Líčení osobního příběhu se prolíná s analytickými i existenciálně laděnými pasážemi v natolik nenásilném rytmu, že se z četby stává ojedinělý literární zážitek. Osobně pro mě bylo setkání s Oliněvičovými zápisky srovnatelné s Orwellovým Holdem Katalánsku či Koestlerovým Dialogem se smrtí. Je nutno upozornit také na mimořádně zdařilé grafické zpracování českého vydání deníku (forma sešitu), ale i na citlivý překlad Dagmar Magincové a pečlivou redakční úpravu zahrnující podrobné vysvětlivky pro českého čtenáře. Jestliže obsah nabourává zažitá klišé českých lidskoprávních center, posledně zmíněné kvality zase nastavují zrcadlo nejednomu profesionálnímu nakladatelství.

Matěj Metelec (publicista a knihkupec)

Vybrat jednu knihu, kterou bych mohl s čistým svědomím označit za nejvýznamnější, nejdůležitější či dokonce nejlepší titul publikovaný v roce 2014 je popravdě úkol nad mé síly. Z čeho vybírat? Vzhledem k zadání „nej kniha 2014“ vypadávají všechny ty nejzajímavější nebo nejdůležitější knihy, které jsem sice četl, ale vyšly v minulosti, jež přesahuje kalendářní rok. Vybírat z těch, které jsem nečetl, ale vím, že vyšly a možná mezi ně patří i významnější než ty, které jsem přečíst stihl, taky není moc přitažlivé. Byl by to přinejlepším odhad, zkreslený hypem, referencemi z druhé ruky či pověstí zásadních textů, která různé knihy předchází. A tak teprve, když se podívám na průnik množin „vročení 2014“ a „přečteno“, mohu začít dumat o nějakém tom „nej“. Není to snadné, a nakonec stejně docházím k tomu, že žádná z knih, jež v uplynulém roce vyšly a já je zvládl přečíst, mě v superlativním smyslu v hlavě neutkvěla. Nezbývá než úhybný manévr k otázce, která z onoho průniku mi přijde nějak osobně zajímavá či důležitá. Je to trochu loterie, ale nakonec volím útlý svazek nedávno zesnulého Miloslava Petruska Marx, marxismus a sociologie. Nejen proto, že věnování prvního z vydaných textů z pozůstalosti nestora české sociologie právě marxismu považuji v českém prostředí za sympaticky průlomový krok. I bez toho by se totiž jednalo o zajímavý, byť vzhledem k charakteru textů nevyhnutelně fragmentární, úvodní vhled do Marxova díla a jeho osudů nejen ze sociologické perspektivy. Což se vzhledem k vakuu, které kolem marxismu do značné míry stále panuje v oblasti knižních publikací, rozhodně počítá.

Tomáš Samek (antropolog)

Vědy o společnosti a vědy o jazyku se občas uzavírají do svých uzounkých specializací, jako by nechtěly ztrácet čas ničím mimo svůj nejvlastnější předmět výzkumu: jazykověda se věnuje jazyku a sociologie s antropologií socialitě. Pokud se tato izolace prolomí, může vzniknout plodný dialog. Naštěstí se to stává opakovaně, ve světě ovšem častěji než u nás. Proto má tak zásadní význam české vydání knihy Petera Auera Jazyková interakce, která jazyk nechápe pouze jako předmět studia vnitřní lingvistiky, ale zkoumá svět sociální komunikace v široké mezioborové perspektivě. Činí tak výkladem dvaceti dvou základních pojmů od „performativu“ a „jednání“ přes „ideologii“ a „kulturu“ až po „diskurz“ a „jazykový trh“. Každý z nich představuje vhled do myšlenkového světa autora, který s daným termínem operuje a vtiskl mu určitý význam relevantní pro dnešní uvažování o jazyku, kultuře a společnosti. Příznačné je, že většinu představených autorů netvoří jazykovědci – jsou to sociologové, filosofové a kulturní antropologové. Na knize potěší její formulační hutnost a především vysoká úroveň překladu provedeného kolektivem autorů pod vedením Jiřího Nekvapila. Práce na české verzi se nakonec stala inspirací i pro samotného Auera, který připomínky svých českých kolegů zohlednil v novém vydání knihy. Jeden z nejrespektovanějších představitelů lingvistické antropologie Michael Silverstein začíná své přednášky rozsáhlým výkladem toho, co je interakce. Ne že by u nás byla tato perspektiva neznámá, ale přece jen jí bylo věnováno méně pozornosti, než si zaslouží. Je skvělé pro české společenské vědy, že špičkový překlad Auerova díla posiluje interakcionistický pohled na sociální skutečnost v našem prostředí.

Varoufakis
Yanis Varoufakis

Ondřej Slačálek (politolog a novinář)

Vlastně mě napadají dvě knihy. Ani jedna sice není v pravém slova smyslu letošní, a přece jsou aktuálnější než většina z těch, které mají v tiráži rok vydání 2014. Globální Minotaurus od řeckého ekonoma Yanise Varoufakise sice vyšel už loni, je to ale velká kniha. Jde o skutečné nahlédnutí do střev globálního kapitalismu, s výhledy na alternativy, které byly pohřbeny už v roce 1944 a ve světě po roce 2008 jsou možná právě tak aktuální, jako byly v době své formulace. Nepostradatelná kniha pro každého, kdo chce o krizi globálního kapitalismu přemýšlet nad rámec novinových klišé. Mnichovský komplex od historika Jana Tesaře letos vyšel v druhém vydání (to první je z roku 2002) a obsahuje texty z roku 1989 a z šedesátých let. Nezastaraly. Je to kniha, jejímž názvem často šermují lidé, kteří ji nečetli nebo jí neporozuměli a vykládají ji takřka jako pravý opak autorovy teze, jako další variaci na staré téma, že jsme se v roce 1938 „měli bránit“ a zrada spojenců nám „zlomila páteř“. Jan Tesař nabízí geniální dekonstrukci těchto mýtů a klade skutečné otázky: Jak to, že Československo tak dlouho zanedbávalo svou obranu? Proč se vůči jiným zemím ohroženým nacismem chovalo appeasersky? Proč nacisté získali československé zbraně, jak to, že je nikdo nezničil? Jak se do českého národního vědomí přepsalo, že český národ byl „počat na prknech biedermayerového divadla“? Co o české politické kultuře vypovídá kult TGM a antikult Beneše? Není podobný vztah k vůdcům jedním ze zdrojů neschopnosti jednat sami za sebe, s níž byl autor konfrontován, když se účastnil projevů odporu po okupaci 1968, za což byl opakovaně vězněn? Text prokletého básníka české historiografie je ukázkou historického citu a vášně, s níž se dnes už většinou nesetkáváme. Je to kniha šokující, a to zdaleka nejen tím, že je to patrně jediná česká historická práce, v níž se na ploše jedné věty ocitají výrazy „T. G. Masaryk“ a „senilita“. Doufejme, že autorova připravovaná Česká cikánská rapsodie, komentovaný příběh partyzána Josefa Serynka, vyjde roku 2015. Soudě podle ukázek se bude patrně jednat rovněž o knihu roku.

Tereza Stöckelová (socioložka, Sociologický ústav AV ČR)

V souvislosti s případem žižkovské Kliniky jsem se vrátila ke starší knížce amerického právníka Jamese Boyla The Public Domain: Enclosing the Commons of the Mind (Veřejná sféra. Zabírání obecně sdílených statků, které vytváří naše mysl). Ačkoli situovaná v poněkud odlišném kulturně-právním prostředí a soustředěná na otázku duševního vlastnictví, představuje přesvědčivou a i pro nás velmi relevantní kritiku bujení exkluzivního (soukromého, korporátního, státního) vlastnictví, které dnes ubíjí tvůrčí potenciál společnosti. Za pozornost přitom stojí, že Boyle nečerpá ani tak z levice, ale z americké republikánské tradice. Řekla bych, že je to právě různorodost kritiky absolutistického pojetí vlastnictví, která dnes dovolila utvořit širokou koalici na podporu Kliniky. V modu pomalého čtení ke konci roku se teď nořím do pozoruhodné knihy Eduardo Kohna How Forests Think: Towards the Anthropology Beyond Human (Jak myslí prales. K antropologii za obzorem člověka). Na základě svého dlouholetého etnografického výzkumu v ekvádorské Amazonii rozvíjí autor svůj výklad sémiotiky života, která prostupuje napříč rostlinnými a živočišnými druhy. Tvrdí, že „vidění, reprezentace a snad i vědění nebo dokonce myšlení nejsou výlučně lidské záležitosti“, vrací se k Pierceově rozlišení znaků na indexy, ikony a symboly a sleduje, jak se lidem vlastní symbolická komunikace vynořuje z komunikace ikonické a indexikální, která nás propojuje s jinými formami živého. Kohnova analýza otřásá modernistickým antropocentrismem, nedělá to ovšem formou kritiky, ale pozorností k jiným možnostem bytí. Dají se jistě rozvíjet a rozvíjejí se nejen v pralese.

Vít Strobach (historik, Masarykův ústav AV ČR)

Do soutěže o nejnesmyslnější výrok o Palestincích se pustili dva čeští rabíni. David Peter brzy po svém nástupu do funkce vrchního pražského rabína proslul svou tezí o tom, že si máme dát pozor na Palestince polévající se před příchodem západních novinářů kečupem, aby zvýšili účinek svého (citlivými Evropany tolik přeceňovaného) utrpení. Byl to majstrštyk, zvláště v době probíhající „operace“ izraelské armády v Gaze, která stála stovky lidských životů. Peter dostal po zásluze přezdívku „pan Kečup“. Zahanbit se ale nenechal ani rabín Karol Sidon. V interview České televize popsal Palestince jako národ toužící odjakživa po válce a muslimy jako násilnickou sektu. Sidon se navíc ukázal jako pravý válečník, který sice prý válku nechce, je přeci známým humanistou a disidentem, ale vlastně by podle něj řešila situaci, v níž je Izrael neprávem osočován z toho, že nechce mír. Zdá se to být zamotané a nesmyslné, snad i trochu přehnané, kdo ale viděl a slyšel interview s panem rabínem, pochopí. Rabínská moudra nespadla z nebe. Souzní s názorem velké části české veřejnosti. S arogancí, hloupostí a neznalostí je třeba bojovat. Kde se má ale člověk dozvědět něco z historie i současnosti letitého konfliktu na Blízkém východě? Dodnes u nás například chybí knihy z dílny tzv. nových izraelských historiků a sociologů. Kniha, na kterou chci upozornit, je od autorky Malkit Shoshan a jmenuje se Atlas of the Conflict: Israel-Palestine (Atlas izraelsko-palestinského konfliktu). Publikace doslova „mapuje“ proměnu sociální, ekonomické a vojensko-politické struktury palestinských autonomních území. Přináší desítky názorných map různých rozlišení, jež v chronologické posloupnosti dokumentují nejdůležitější procesy, kterými okupovaná země prochází. Od měnících se vlastnických poměrů půdy, legálních a nelegálních osad, až po neustále se pohybující a množící hranice, protínající postupně každou píď zbytků palestinského území. Shoshan ukazuje jak vývoj pohybující se „vnější“ hranice tzv. bezpečnostní zdi protínající palestinské pole i vesnice, tak spletitou „vnitřní“ hranici dělící civilní obydlí od obsazených strategických míst a ekonomicky důležitých zdrojů. Úžasná pomůcka pro znalce a pro kohokoliv, kdo se chce dozvědět o konfliktu něco více, než slyší z úst demagogů s rabínským titulem.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image