Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Čína je blízko

Hongkongské hnutí za demokracii si neuvědomilo vlastní sílu. Čínský vládnoucí aparát to dobře věděl a povstání rozdrtil, aby Hongkong uvolnil pro „byznys jako obvykle“.

V červnu si občané Hongkongu sami uspořádali internetové referendum o svobodných volbách, jehož se zúčastnilo na 800 tisíc lidí a které místní úřady označily za „ilegální a zmanipulované“. Kontext byl od počátku zřejmý: Peking při připojení Hongkongu jako zvláštní správní zóny k Čínské lidové republice v roce 1997 slíbil, že přesně do dvaceti let zavede všeobecné a přímé volby šéfa exekutivy. Pozdvižení vypuklo právě letos v důsledku porušení daného slibu, že v roce 2017 se volby už obejdou bez 1193 pečlivě vybraných volitelů, z nichž většina jde na ruku pekingskému vedení. A živá duše nevěřila dalšímu slibu věrchušky, že v roce 2020 už ke svobodným volbám opravdu dojde. Zesílily obavy, že autonomie zóny, v níž se uchytil duch habeas corpus, vezme za své. A že asi zase platí, že dobře už bylo.

Utahat, rozdělit a dorazit

První červencový den přišlo zhruba 200 tisíc lidí na demonstraci hnutí, které referendum iniciovalo. Jeho název jako by v sobě spojoval revoltující „děti květin“ šedesátých let a hnutí Occupy s antikapitalistickým ostřím, jež se nedávno zařízlo do byznyscenter západních metropolí, newyorským Wall Streetem počínaje. Hongkongská verze blokády místního centra (tamější „Wall Street“ se výslovně jmenuje „Central“) byla poeticky nazvána Okupace Centralu s láskou a mírem (Occupy Central With Love and Peace). Nicméně – vzhledem k pětadvacátému výročí masakru na pekingském Náměstí nebeského klidu – byla pozornost upřena také k osmi tisícům mužů Čínské lidové armády, kteří jsou ve skoro osmimilionovém Hongkongu dislokováni. Co by asi tak svedli proti skutečně všeobecnému povstání lidu?

Čína adresovala celému světu základní systémovou moudrost: „Bussines as usual“ nesmí být narušován nikdy a nikde.

Další letní dny, v nichž organizátoři účast na demonstracích odhadovali až na rekordních pět set tisíc (takzvané velké oči?), poznamenaly srážky s policií a stovky zadržených demonstrantů i aktivistů různých občanských iniciativ. Když v září vyzvali předáci těchto iniciativ k „zesílení občanské neposlušnosti“, byla už ve hře – jevilo se zdálky – další „barevná revoluce“, tentokrát „deštníková“ podle paraplat, jež protestující náhodou použili proti oblakům slzného plynu. Ale Západ měl přes léto – a má i na podzim – jiné starosti. Minulý měsíc na summitu v Brisbane byl na paškále spíš Vladimir Putin. A Barack Obama, jenž právě dokončoval emisní velkodohodu s Čínou, Hongkong zmínil jen tak mimochodem. Aby se neřeklo. A aby bylo jasné, že s touto kartou se zatím nebude mávat. Aparátčíci a jejich převodové páky v Hongkongu mezitím postupovali metodou cukru a biče, tu s pomocí dalších slibů i trestního stíhání policistů za excesy, tu zase nasazením mlátiček z mafiánských triád a pseudospontánních protidemonstrací „pracujícího lidu“, které tak uchvátily Miloše Zemana.

Zvolená strategie – hnutí, které klade zvláště personální a ústavní požadavky, pokud možno utahat, rozdělit a pak „ve veřejném zájmu“ dorazit – zabrala dokonale. Studentské jádro demonstrací (hnutí Scholarism v čele s osmnáctiletým Joshuou Wongem), abstraktní, právnicky formulované požadavky lidskoprávních organizací a morální apely církevních představitelů nebyly tou pravou výbušnou látkou pro jednu ze sociálně nejstratifikovanějších společností na světě. Často dokonce vznikal dojem, že vůdci „deštníkové revoluce“ i dědicové Maovy „kulturní revoluce“ (dokonale zprivatizované Teng Siao-pchingem od roku 1979 „čtyřmi modernizacemi“) mají společné obavy ze zneužití událostí „extremistickými silami“. Z důkladně kapitalizované nomenklatury, usazené na sopce vykořisťovaných stamilionů, a ze středostavovského dorostu tonoucího v obavách o budoucnost svobodného slova i vlastních sociálních jistot, neustále – uprostřed všech těch drsných strkanic, při nichž se tajil dech a i krev tekla – probleskovala nefalšovaná touha nějak se přece jen „rozumně domluvit“.

Blíž, než si myslíme

Souvislostem rychle zhasínající „deštníkové revoluce“ lépe porozumíme skrze ohlédnutí, v nichž je dobře patrná takříkajíc podstata věci. Byla realizována a veřejně pojmenována. Ano, skoro všechno lze načerpat z otevřených zdrojů…

Není bezvýznamné, že rozhovory o předání Hongkongu Číně zahájila ikona „neoliberální revoluce“ Margaret Thatcherová v roce 1980. Šlo o zapojení britského kapitálu do zlatého dolu Tengových reforem, zahájených jen dvanáct měsíců předtím. „Železná lady“ se samozřejmě spokojila se slibem Pekingu, že půl století zachová ve městě britské právo i hongkongský dolar. A obdivovatelka generála Pinocheta jistě souhlasila se slovy, které pronesl v roce 1984 – kdy v Británii zuřila (později na hlavu poražená) stávka horníků a Thatcherová byla obviňována, že proměnila důlní oblasti v „britské Chile“ – šéf hongkongské koloniální správy Ronald Li: „Hongkong je kolonie. Je to diktatura, i když neškodná. Britská kolonie se stane čínskou kolonií – a jako taková bude prosperovat.“ Letos v říjnu pak současný šéf prosperující exkolonie Leung Čchun-jing bránil existenci nedemokratického sboru volitelů tím, že je hrází proti lidovým požadavkům na sociální opatření. „To by znamenalo obracet se k polovině obyvatel Hongkongu, která vydělává méně než 1 300 eur za měsíc, a nakonec dělat politiku v její prospěch,“ řekl Leung. Dělat politiku ve prospěch chudších voličů? Hrůza!

Hongkongské hnutí za demokracii – na rozdíl od svých prohnaných mocných nepřátel – si jednoduše neuvědomilo, jakou potenciální sílu má. Co drží v ruce a koho v hrsti. A ty v jeho čele, kteří si to přece jen snad uvědomili, toto poznání znehybnělo. Naopak vládnoucí aparát panující třídy realitu definoval přesně. Věděl, že musí – a za daných okolností klidně může – nakonec rázně konat. Věděl, že demontáž zábran postavených demonstranty a zatýkání jejich vůdců musí zdůvodnit potřebou uvolnit Hongkong pro„byznys jako obvykle“. Čína adresovala celému světu základní systémovou moudrost: „Bussines as usual“ nesmí být narušován nikdy a nikde. Ani geopolitickými hrátkami konkurentů, natož autentickou touhou lidí po svobodě.

V dobách maoistického třeštění evropských intelektuálů nazval italský režisér Marco Bellocchio jeden svůj paličský film Čína je blízko (La Cina è vicina, 1967). Ale i dneska – i když zcela jinak – je Čína blízko. Blíž, než si myslíme.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image