Squatujeme mediální prostor od roku 2013

ČSSD jde vstříc dalším Duchcovům

Sociální demokracie v celé Evropě přichází o své klasické voličstvo. Na její místo nastupují nacionalistické a xenofobní partaje.

„Duchcovů bude ještě několik,“ předpovídá v reakci na spojení levice a ultrapravice v tomto severočeském městě politolog ústecké univerzity Lukáš Novotný. Ač ten výrok zazněl v souvislosti se severozápadní komunální politikou, neztrácí na naléhavosti ani v obecnější rovině. Bylo by totiž chybou vnímat koalici duchcovské ČSSD a KSČM s „dělníky“ pouze v měřítku lokální politiky, kde údajně přeci nakonec o žádné velké ideje nejde. Stejně tak by bylo zavádějící spokojit se s kontrastem mezi zásadovým postojem předsedy Bohuslava Sobotky, který trvá na rozpuštění duchcovské organizace, a cynickým právním formalismem nového starosty i vedení krajské ČSSD, kteří marně ve stanovách své i „dělnické“ strany hledají důvody k zrušení rudo-hnědé koalice či místní buňky strany. Ne že by premiérova zásadovost nebyla chvályhodná, za dané situace ji je však také možno číst jako symptom směru, kterým stranu Sobotka chce vést, který však není žádnou zárukou, že se duchcovský scénář nebude opakovat. Spíše naopak.

Národ je víc než Marx

To může působit jako překvapivý závěr. Vždyť přeci ČSSD jako „moderní demokratická levicová strana západního střihu“, kterou prosazují takzvaní idealisté mající blízko k Sobotkovu šéfporadcovi Vladimíru Špidlovi a ministru pro lidská práva Jiřímu Dienstbierovi, hledá přirozené spojence ve mezi zelenými, lidovci a příznivci městských sociálně-liberálních hnutí, jež v letošních komunálních volbách zaznamenala úspěchy v některých městských částech Prahy a Brna, nikoli tedy mezi národoveckými a xenofobními formacemi, jakou je DSSS. Vzorem je pro ně dozajista Německo, kde ve větších městech – snad s výjimkou Drážďan – nenarazíte na pravicovou hlavu radnice. V tomto smyslu dává sázka idealistů na střední třídu a mladé, městské a vzdělanější obyvatelstvo, celé natěšené přebírat životní styl bohatších generačních souputníků ze Západu, víc než dobrý smysl. S jakou hrůzou pak musí tito idealisté sledovat počínání místních organizací ČSSD v městských okrscích, které svou strategii v komunálních volbách každé čtyři roky neomylně zacilují na čištění všeho nepřizpůsobivého v dohledu, a loví tak mezi voliči komunistů a ultrapravice.

Bez ideologické podpory budou sázet místní stranické buňky na prvoplánová řešení, vedení je bude vylučovat a frustrované hlasy se přeskupí dále napravo.

Jak ukazuje Duchcov, mimo velká města je situace ještě horší. To, že se zdejší koalice účastní dvě nominálně levicové strany, přitom rozhodně nesvědčí o tom, že na této úrovni jde ideologie stranou. Je smutným, byť přehlíženým faktem, že KSČM navazuje na svou předchůdkyni ani ne tak vzýváním marxismu, ale právě hraním na národoveckou notu (viz nominace Jany Bobošíkové na prezidentku, podpora Klubu českého pohraničí nebo čerstvé koketování frýdecko-místecké KSČM s obskurní Bartošovou Národní demokracií). Že do koalice bez větších skrupulí vstoupila i místní sociální demokracie, dává ovšem také smysl. Neladné křížení ekonomického liberalismu a politiky sociálního státu, které charakterizuje program evropských sociálních demokracií, k nimž se sobotkovské křídlo hrdě hlásí, je čím dál více odcizuje od jejich historického voličského jádra, tedy nižších středních a pracujících vrstev. Ty se přeorientovávají na izolacionistické a xenofobní strany, jako jsou UKIP ve Velké Británii, Národní fronta ve Francii, Fidesz a Yobbik v Maďarsku, Svobodná strana v Rakousku, Alternativa pro Německo, Švédští demokraté, Praví Finové a další. Rostoucí přesvědčení frustrovaných „modrých límečků“, že za strukturální nezaměstnanost a sociální nestabilitu může vstřícnost vládnoucích elit k přistěhovalcům a jiným menšinám parazitujícím na záchytných sítích ustanovených poválečným sociálním státem, staví sociálnědemokratické strany do nelichotivé pozice těch, kteří nesou hlavní odpovědnost. Vnitrostranické iniciativy jako „Modrá Labour“ v Británii se snaží toto odcizení odvrátit, příliš často si však zahrávají s xenofobními náladami ztraceného voličstva, což ostatně známe právě i od nás z rétoriky sociálnědemokratických politiků Zdeňka Škromacha, Jaroslava Foldyny nebo Stanislava Křečka. Duchcovská koalice a neochota ostře reagovat na ústeckém okrese jsou proto jen dalším střípkem celkové evropské mozaiky, do níž by dozajista spadala i politika sesterského Smeru, který se neštítil vládnout se Slotovou SNS na Slovensku.

Frustrace míří napravo

To, že sociálnědemokratické špičky rudo-hnědou mezalianci halasně odmítají, zkrátka nemůže nahradit hlubší analýzu svůdnosti xenofobního národovectví pro levicové strany. Ne náhodou se tato svůdnost vyjevuje nejmarkantněji na komunální úrovni, kde představitelé levicových stran především v chudých oblastech pociťují bezprostředně frustraci lidí z přehlížení jejich problémů stranami, které mají být jejich přirozenými spojenci. Jednostranná sázka idealistů na městskou vzdělanou populaci je možná prozíravá s výhledem na budoucí ovládnutí městských radnic, v důsledku ale vytváří podmínky pro další a další Duchcovy: bez ideologické podpory budou sázet místní stranické buňky na prvoplánová řešení, vedení je bude vylučovat a frustrované hlasy se přeskupí dále napravo. Ostatně to, že Sobotka vyjádřil se severočeskými „přáteli“, jak se sociální demokraté navzájem titulují, svou nespokojenost během oficiální návštěvy Izraele, se stává v této perspektivě nelichotivě symbolickým. V Izraeli (ostatně stejně jako třeba v Polsku či Maďarsku) sociálnědemokratická levice úplně vyklidila dříve dominantní pozice, a to mimo jiné také proto, že přestala být vnímaná jako relevantní hlas za sociální spravedlnost. V Izraeli, Maďarsku a částečně i v Polsku ji nahradili právě xenofobní populisté. Jen naprostý zoufalec by se utěšoval tím, že u nás jim v politice nesnášenlivosti aspoň zdatně konkurují členové levicových stran.

Autor působí na katedře estetiky FF UK a na Vědecko-výzkumném pracovišti AVU.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image