Na začátku minulého týdne ohlásily nominace dvě ceny hudebních kritiků – Vinyla a Apollo. Vzrušilo to nejspíše jen pár nominovaných kapel, případně hrstku hlasujících novinářů, i organizátorům už totiž muselo dojít, že kritická reflexe čehokoliv v Česku nikoho moc nezajímá. Cen si nicméně všiml zpěvák Dan Bárta, který se v rozhovoru pro portál Frontman.cz do dvojice „alternativních“ ocenění pustil zcela nemilosrdně. „Jediný teoretický základ, který mají čeští hudební kritici, je následující: pokud někdo umolousaný nebo divně namalovaný kňourá za doprovodu zvláštních a hlavně zajímavých zvuků chraplavým hlasem mimo rytmus a harmonii pro nikoho, že je sám, je to PRAVDA a jde hlavně o zajímavou REFLEXI SVĚTA,“ nechal se slyšet Bárta.
„Pokud někdo upravený zpívá za doprovodu šikovných muzikantů pěkným hlasem čistě a v rytmu pro hodně lidí, že je sám, je to jen jímavá LEŽ a jde hlavně o PENÍZE. A to jsem to přehnal, protože o obsahu pojmů rytmus a harmonie nemají ani potuchy. Nespočítají ani první. O druhé ani nevědí, že existuje. Teorii nemají, metodologii, referenční entity, kalibraci, systém, nic,“ pokračuje pak zpěvákova šťavnatá odpověď, kterou stojí za to zveřejnit v celé kráse. Asi bych byl poslední, kdo by se zastával české hudební kritiky (existuje vůbec něco takového?), zpěvákův cholerický útok je ale veden z pozice umělce, jenž má pocit, že si jeho nahrávky dovolují hodnotit lidé, kteří nejsou setkání s jeho hudbou vůbec hodni. „Mně je těch lidí vlastně líto. Jsou od hudby nejdál ze všech. Ani jí nerozumějí jako struktuře, ani se k ní emocionálně nevztahují jako k příjemnosti. Jen si něco myslí, přemítají, hloubají, jenom nějaké názory vysílají,“ dodává ještě Bárta.
Jesus jazz superstar
Kdo by se tedy měl k jeho hudbě vyjadřovat? Kritikové, kteří skladbám počítají rytmus, zapisují strukturu a hlídají si v notovém zápisu každou notu, patří do úplně jiného světa, než je současný pop, rock a lehké formy jazzu – tedy sféry, v nichž se Bárta se svou tvorbou pohybuje. Jen malé opáčko jeho kariéry: někdejší hardrockový zpěvák (skupina Alice) a muzikálová hvězda (Jesus Christ Superstar) se přes spolupráci s týmem kolem Monkey Business a J.A.R. dostal na začátku tisíciletí k fúzi popu a jazzu (projekt Illustratosphere). Teď patrně dospěl k přesvědčení, že dělá velké umění, k němuž je potřeba přistupovat s náležitou úctou. A čeští novináři to dělají – trocha googlování potvrdí, že málokterý český interpret středního proudu sbírá tak dobré recenze jako Bárta. Cen Anděl má doma deset a i na to Apollo byl nominovaný. Jedinou negativní recenzi vyhledatelnou na internetu napsal autor této glosy.
Pop se stal univerzálním globálním jazykem právě proto, že ho dělají i nehudebníci oslovující lidi, kteří nespočítají rytmus, nevědí, co je harmonie, a nemají referenční entity nebo kalibraci, o nichž mluví Dan Bárta.
„Chytristické posuzování své práce nesnáším dobře,“ přiznal Bárta nedávno v časopise SPY a za hanlivým výrazem „chytristika“ se nejspíše skrývá zpěvákův odpor k intelektuálům obecně. Což v českém prostředí také není nic nového. O kritiky tady ale vlastně vůbec nejde. Za vším stojí Bártova představa hudebníka jako bohem vyvoleného génia, který disponuje výjimečným darem hudebnosti, a tudíž nedotknutelnosti. Pokud nejste „kumštýř“, nemáte právo se s ním vůbec bavit. Hudební ceny podle něj často dostávají „zhusta intošské kraviny bez stopy zvládnutého řemesla“, jejichž autoři odmítli posvátný „um“ a nahradili ho pouhým „novátorstvím“. Zatímco ve starých dobrých časech bylo k úspěchu v hudebním průmyslu potřeba talent, dnes stačí podle Bárty „mít dírku do řiti a ovládat softvér“.
Umělci vytváří hodnoty a my ostatní jsme odsouzeni k tomu vyhřívat se v záři jejich génia. To je ve zkratce Bártova idea hudby, která ale sedí tak do konce 19. století. Pak přišlo skandální Svěcení jara, „divošské“ blues nebo „negerský“ jazz, jež byly nutně shledány jako podřadné formy zavádějící do dokonalého umění takové nečisté věci, jako jsou improvizace či důraz na rytmus. Dnes je dřívější revolta součástí středního proudu a láska k jazzu statusovým symbolem vyšší třídy. Proto k němu patří řádné oblečení, účes a hlavně patřičná úcta k muzikantům na pódiu, které políbila múza, a kteří tedy nepatří do stejného světa jako my, obyčejní lidé.
Kluci, co mlátěj do kytary
Možná trochu přeháním, ale z podobného ideologického základu vychází i způsob, kterým se u nás učí hudební výchova na školách. Hudba, to je něco, co dělá někdo jiný. Jsou to vážení pánové v parukách na zdech učebny, je to houslový klíč, bez jehož perfektního zvládnutí nepostoupíte do dalšího ročníku a encyklopedická hesla jako tónina, stupnice nebo takt, jejichž definice je potřeba se nabiflovat. Kolem nástrojů ve vitríně se chodí v uctivé vzdálenosti, maximálně je hrstce vyvolených s rozpoznaným talentem dovoleno lopotit se na flétnu nebo klavír v jakési obdobě sportovního tréninku. Teprve, když po letech dřiny zvládnete dokonale svůj hudební nástroj, jste podle této filosofie konečně způsobilí provozovat hudbu jako umění.
Jenže populární hudba, tak jak ji známe dnes, je ve skutečnosti hudba lidová, která se zrodila v padesátých letech s prvními komerčně dostupnými elektrickými kytarami. Ty dovolily dělat teenagerům pořádný rámus i bez teorie a cvičení. „Tady je jeden akord, tady druhý a teď běžte založit kapelu,“ tiskly punkové fanziny v druhé polovině sedmdesátých let kytarovou tablaturu a o dekádu později udělaly stejnou službu snadno ovladatelné sekvencery, drum machines či počítače. Vyjadřovat se skrze hudbu dnes může kdokoliv a elitářská představa o vyvolených s talentem a těch druhých je relevantní asi tak jako uctívání aristokracie.
Nikdo nechce brát muzikantům uznání za to, že zvládli své nástroje nebo že skládají hudbu s pomocí složitých teorií. Zároveň je potřeba si přiznat, že hudba není vrcholový sport ani matematika. Pop se stal univerzálním globálním jazykem právě proto, že ho dělají i nehudebníci oslovující lidi, kteří nespočítají rytmus, nevědí, co je harmonie, a nemají referenční entity nebo kalibraci, o nichž mluví Dan Bárta. V jeho případě jde navíc o pokrytectví – vždyť kde by byla jeho kariéra bez přímočarých popových hitů jako Slim Jim (Sexy Dancers) nebo On My Head (melodie z filmu Snowboarďáci), kterými nás roky terorizovala rádia? Pokud se chce po letech stylizovat do role umělce, který určuje pravé hodnoty, neměl by zapomínat, odkud sám přišel – ze světa kluků, kteří chtěli jen mlátit do kytary. Ani pro ně rozhodně hudba nebyla něčím, co dělá někdo jiný.
Autor je hudební publicista.