Foto Natália Zajačiková
V úterý 9. prosince kolem poledne došlo k tomu, čeho se mnozí z nás obávali. Policejní těžkooděnci vyklidili autonomní sociální centrum Klinika. V jeho prostorách se v té chvíli nacházela ani ne desítka aktivistů, z nichž část místo opustila dobrovolně a část byla na krátkou dobu zadržena. Policie šla najisto. V průběhu předchozích dní pravidelně monitorovala, kdy je v objektu nejméně lidí a kdy bude nejjednodušší akci provést. Nebyl to tedy blesk z čistého nebe.
Mraky se nad Klinikou stahovaly už od chvíle, kdy jednání s majitelem, Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM), skončilo fiaskem, podle všeho po zákulisním zásahu protiextremistické policie. Přesto každý den, kdy se Kliniku dařilo udržet, každý další uskutečněný koncert, promítání nebo workshop, každá nová sympatie vyjadřující zpráva v médiích, dávaly naději. Podporu měla Klinika původně vlastně ze všech stran. Kromě jedné: policie. Nakonec se ukázalo, že je taky jediná, na jejímž názoru skutečně záleží.
Extremistická policie
Otázka je, proč k zásahu došlo právě včera. Z toho, jak na ni odpovídala tisková mluvčí policie Jana Rösslerová a tiskový mluvčí ÚZSVM Robert Hurt, jen všeobecně vyplývalo, že došlo k porušení zákona, a tak nezbývalo než jednat. Kdyby ale šlo jen o legalitu, zasahovalo by se buď ihned, nebo „přinejhorším“ po vypršení ultimáta na vyklizení, tj. 3. prosince. Prohlášení tiskového mluvčího ÚZSVM, že k zásahu nedošlo, „aby osoby, které tam jsou, měly dostatek času si to rozmyslet“, budí v souvislosti s trváním na přísném dodržování litery zákona úsměv. Spíš se dá odhadovat, že jak úřad, tak policie si nebyly vůbec jisti legitimitou celé akce. Tomu by nasvědčoval i fakt, že ani jeden z mluvčích nebyl ochoten uvést den, kdy byla vznesena žádost o policejní zákrok. Policie odkazovala na majitele a ten zase odkazoval na policii. Taková malá hlava 22.
Na Klinice se sice během uplynulých deseti dní medicína nepraktikovala, přece ale dokázala ozdravit své okolí. A její vyklízení zase diagnostikovalo zásadní problém, který se týká nás všech. Tím je policejní zvůle.
O poznání zajímavější však byly jejich odpovědi na otázku, zda ze strany protiextremistické policie došlo k nějakému tlaku na ÚZSVM. Policejní mluvčí se sice omezila na opakování mantry „Máte špatné informace“, pan Hurt byl ale malinko sdílnější. Pravda, nejdřív odpovídal na něco úplně jiného, potom otázce nerozuměl, ale asi na popáté k zákulisnímu vstupu policie do celé věci prohlásil: „To je záležitostí policie, to nemůžu komentovat, (…) takové informace nemohu sdělovat.“ To se sice nedá považovat za explicitní přiznání, na druhou stranu ale mohl říct prosté „Ne, k ničemu takovému nedošlo“, případně diplomatičtější „Nemám takové informace“. To, jakou formulaci zvolil, lze považovat za nepřímé potvrzení policejní intervence, aniž by to byla kdovíjak divoká spekulace.
Strach ze svobody
Je tedy dost možné, že motivací k včerejšímu zásahu byl prostě a jednoduše strach. Představa, že stačí nechat aktivisty vydusit, aby je vyhnala zima a nezájem veřejnosti, se ukázala jako naprosto lichá. Pondělní tiskovka přilákala nebývalý zájem médií a ta vlastně o Klinice informovala bez výjimky se sympatiemi. A to dokonce i ta média, která s policií tradičně držela. Klinika si také s překvapující rychlostí dokázala vytvořit širokou síť sympatizantů a podporovatelů z různých sfér a hrozilo, že si i díky tomu najde cestu, jak své další fungování učinit nejen legitimním (takovým bylo od začátku), ale i legálním; že se klinika nejen vepíše do srdcí a myslí svých návštěvníků, ale že s každým dalším dnem bude i čím dál těžší jim ji vzít.
Z tohoto hlediska došlo k zásahu vlastně pozdě. Deset dní ukázalo, že alternativní prostor, jehož program si lidé sami spoluutvářejí, může fungovat. Nešlo tedy jen o prchavé nadšení nad domem obsazeným na pár hodin. Všichni zainteresovaní se přesvědčili o tom, že s každým dalším dnem (přestože příliš času Klinika nakonec nedostala) je stále co objevovat, s kým se potkávat, nad čím se radovat. Že nezávislé kulturní a sociální centrum je v Praze nejen životaschopné, ale i chtěné. O Klinice se dozvěděli i ti, kteří tam nikdy nebyli. Každý, kdo ji navštívil, od mladých lidí z celé Prahy až po místní důchodce, se mohl přesvědčit, že tady nevzniká klubovna nějakého ezoterického kroužku, ale místo, které je určeno také jim samotným.
Na Klinice se sice během uplynulých deseti dní medicína nepraktikovala, přece ale dokázala ozdravit své okolí. A její vyklízení zase diagnostikovalo zásadní problém, který se týká nás všech. Tím je policejní zvůle, zákulisní jednání a snaha znemožnit vznik svobodného prostoru, vzešlého z občanské aktivity. Na jednu ze zdí Kliniky někdo přilepil nápis „Svoboda“. Nějaký snaživý policista by teď pod něj mohl připsat „jen pro zvané“. Nezbývá než doufat, že boj o Kliniku jen tak neskončí a její svoboda se zase obejde bez přívlastku.
Autor je publicista.