Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Ještě nemáme dost

Bude to třicet let, co Margaret Thatcherová potlačila hornické stávky ve Velké Británii. Nedlouho poté se k ní přihlásili čeští poslanci. Jsme nepoučitelní?

Bude to už třicet roků od potlačení hornické stávky z let 1984 a 1985 ve Velké Británii vládou Margaret Thatcherové. Čeští poslanci na počest této dámy – asi nadnášeni svobodou – povstali jako jeden muž (s výjimkou poslance Jana Kavana), když Thatcherová v roce 1990 vkročila do jednacího sálu. Pouhých pět let poté, co policisté na její rozkaz obsadili hornická městečka, zablokovali všechny příjezdové silnice a obklíčili důlní šachty. Horníci a jejich ženy byli vystaveni bezprecedentnímu násilí policistů na koních, se psy a speciálními obušky s maximálním ranivým účinkem, masovému zatýkání a kriminalizaci. Nešlo o boj s produkčním skanzenem a o vtloukání „pokroku“ do zaostalých hlav. Šlo o šokové zastrašení naprosto všech odborů, a to i v těch nejprogresivnějších odvětvích. Šlo o začátek nové éry, v níž legislativa všude a všem – po celém světě – omezí sociální práva, sníží „jednotkové náklady práce“, zvýší nerovnosti a krok za krokem dovede globální systém k jeho nynější krizi.

Otázka spoluviny

Thatcherová obdržela čestné občanství Prahy. A tahle zdvořilostní formalita se s odstupem jeví jako jev historicky mnohem významnější než dobové zápasy rodící se „otevřené společnosti“. Než všechny ty tehdejší líté spory o to, zda „jdeme do Evropy“ k tržní ekonomice nebo ke kapitalismu, zda toho dosáhneme odstátňováním nebo privatizací a zda je lepší „zhasnout“ kolem tomboly našincům, anebo naopak – a spíše cizincům – na všechnu tu tučnou kořist důkladně posvítit. Výsledek by v každém případě pro většinu občanů vyšel nastejno, jakkoli by v jiných variantách vývoje zřejmě nemusela být poslední prezidentská amnestie tak velká a zahanbující, jak nakonec byla. Vidouce křepčení demokratů kolem živého totemu „Železné lady“, mohli jsme předem vědět, co nás čeká. Stačilo nahlédnout do otevřených zdrojů, pochopit je, orientovat se a jednat.

Jsme dokonale impregnovaní, protože po nás stéká vše, co je už dávno nejen neudržitelné, ale i neakceptovatelné.

Před čtvrtstoletím se u nás velmi řešila otázka všepronikající spoluviny za poměry minulého režimu. Nyní, respektive po celý rok 2014, jsme přetřásali zločiny věru zásadnější. Například, kdo všechno je Putinův agent a napomáhá jeho snahám obnovit Sovětský svaz. Nebo také to, kdo je ještě tak pošetilý, že bagatelizuje islamizaci Evropy tváří v tvář uřezaným křesťanským hlavám na Středním východě. Ujišťovali jsme se, že je bez viny kdokoli, kdo o státním svátku vrhá různé předměty na prezidenta republiky, který sice islamizaci vůbec nepodceňuje a „protiteroristickým“ dronům přímo tleská (a to se nám navýsost líbí), zato však nadbíhá Moskvě i Pekingu. A mluví sprostě v rádiu, což je vůbec – jak každý musí uznat – vrchol nepřijatelnosti.

V roce 1990 se mnohem sofistikovaněji řešilo, jak jsme všichni – tedy skoro všichni – napomáhali totalitě tím, když jsme chodili k volbám a do prvomájových průvodů, v zestátněných zaměstnáních byli doopravdy něčím zaměstnáni (a občas také, nedej bože, i zaujati). A jak jsme v televizích sledovali dietlovské normalizační seriály, ba i toho nedietlovského Majora Zemana. Každý nesl svůj díl viny, protože všichni věděli či aspoň tušili, že poměry jsou nejen neudržitelné, ale i neakceptovatelné.

Zase víme všechno

Komu už je dost let a pamatuje (a ovládá) tuto jemnou havlovskou metodu rozkrývání vin, může zkusit její použití na jedno z hlavních témat tohoto roku, totiž na Ukrajinu. Tamní události českou společnost mimořádně ostře rozdělují. „Je mi dost let,“ začal svůj neochotný vstup do diskuse na toto téma čtyřiadevadesátiletý historik Michal Reiman, jeden z hybatelů pražského jara a v minulé éře stálý autor exilových římských Listů a pronikavý analytik sovětských systémů. Od vydání posledního čísla Listů (č. 5/2014) díky Reimanovi máme možnost vědět, že „důvody pro odklad smlouvy“ mezi Evropskou unií a Ukrajinou „byly reálné“. A to přece není žádná banalita.

Také díky Reimanovi (není jediným hlasem na poušti) se teď už nikdo nemůže hájit nevědomostí, že „několikaměsíční pobyt desetitisíců lidí v Kyjevě, mimo domov, stál majlant“, který „nebyl z ukrajinské státní pokladny“. Víme, že „do čela Majdanu byli bez viditelného odporu dosazeni příslušníci Pravého sektoru“, tedy fašisté. Víme už ve skutečnosti všichni (i trubadúři nové studené války a heroldi příští horké bitvy o Euroasii), že byl poté těmito „silami Majdanu uskutečněn státní převrat“, jehož protivníci pak „byli v dalších dnech v ulicích napadáni i zabíjeni“ (a v Oděse jich bylo na padesát zaživa upáleno, případně – při pokusu uniknout ohni – utlučeno pálkami). Víme, že pučisté k řadě kroků a prohlášení „sáhli se záměrem vytvořit stav konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou“ a že „občanskou válku na Ukrajině nevyvolali obyvatelé Donbasu, ale vláda Ukrajiny“. Zase víme všechno.

Impregnovaná nezodpovědnost

Avšak ústřední bod Reimanovy obžaloby, který nás musí zajímat především, je tento: „Po celou tu dobu vláda ČR, orgány EU a NATO ukrajinskou vládu plně podporovaly, aniž se od zmíněných zločinů distancovaly a žádaly jejich neprodlené zastavení. Máme to vědět a nezapomínat: jsme za to jako občané spoluzodpovědní.“ Ano, jsme vinni. Neboť vskutku je na čase „to zásadně změnit“, jak píše Reiman. Což zatím nedokážeme. A mnozí z nás ani nechtějí nic měnit, volajíce: „Jen houšť a větší kapky!“

Opravdu až teď a až za tohle jsme spoluzodpovědní? V otevřených zdrojích je přece spousta dalších, lze-li to tak říct, podnětů. Ustáli jsme například iráckou lež o zbraních hromadného ničení a následnou válku, o níž se George W. Bush „poradil s Bohem“ („Byl Bůh špatně informován?“ ptal se americký týdeník The Nation). Otřepali jsme se z WikiLeaks, odposlechů NSA i mučíren CIA. To už vášnivěji debatujeme o nevhodnosti toho či onoho pochybení v televizním seriálu České století. Jsme dokonale impregnovaní, protože po nás stéká vše, co je už dávno nejen neudržitelné, ale i neakceptovatelné. Proč? Možná nám není dost let, abychom aspoň vstoupili do diskuse takříkajíc v hlavním vysílacím čase (s veškerým rizikem třeba jen pro osobní pohodlí). A možná – tak vůbec – nemáme ještě dost.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image