Foto Ella Olsson, Wikimedia Commons, CC BY 2.0
Co říct o společnosti, v níž výroba jídla musí zůstat tajemstvím? Společnosti, která střeží velkochovy a jatka, jež nás živí, jako kdyby se jednalo o skladiště zbraní, takže nemůžeme vidět, co se tam děje? Ale my sami pomáháme toto tajemství zachovávat – nechceme totiž nic vědět. Klameme sami sebe tak dovedně, že si většinou ani nevšimneme, že to, co jíme, jsou vlastně zvířata – a to i o Vánocích, svátku, během něhož se hodovalo více než jindy a který se dnes od zbytku roku téměř neliší.
Pohádky o mase
Mohou za to už příběhy, které si vyprávíme. V dětských knihách se často vyskytují zemědělské usedlosti, ale jsou to šťastná místa, kde se zvířata volně pohybují, jako kdyby byla členy hospodářovy rodiny. Se skutečnou výrobou masa to nemá nic společného. Malé farmy, kam jezdíme s dětmi, aby věděly, jak práce se zvířaty vypadá, tyto fantazie naplňují. Je to ale jen jedna z dětských povídaček (ani jedno ze tří prasátek nakonec není snědeno a hloupý Honza se s drakem usmíří), díky nimž jsou děti chráněny před nehezkou skutečností. Jenže v tomto případě se to neobejde bez důsledků.
Všechny děti by měly navštívit výkrmnu prasat nebo chov kuřat a jatka, aby viděly na vlastní oči, jak se zvířata poráží. Pohoršuje vás to? Pokud ano, ptejte se sami sebe, co vám vadí.
Značkování jídla tomuto oklamávání jen napomáhá. Jak poznamenal Philip Lymbery ve své knize Farmageddon, zatímco způsob výroby musí být v Evropské unii popsán na všech obalech od vajec, pro mléko a maso tyto podmínky neplatí. Na zboží jsou nápisy jako například „přírodní“ nebo „farmářské“, ale jsou to jen prázdné symboly, které odvádějí naši pozornost od reality velkochovů kuřat na maso a velkovýkrmen vepřů. Tou největší nestydatostí je značka „krmeno kukuřicí“. Většina kuřat a krůt skutečně kukuřici jí, ale to je špatně, ne dobře.
Tempo růstu kuřat pěstovaných na maso se v posledních padesáti let zčtyřnásobilo – kuřata jsou nyní zabíjena, když jsou stará sedm týdnů. V té době je už často vlastní váha deformuje. Zvířata vybraná díky své obezitě, pak obezitu samy způsobují. Jsou chována k tomu, aby byla vykrmována. Téměř se nemohou hýbat, jsou překrmená a třikrát tučnější než před čtyřiceti lety, ale mají v sobě pouze dvě třetiny normální dávky proteinů. Chovná prasata a ostatní krmný dobytek stihl podobný osud. Produkce masa? Nikoliv, jedná se o výrobu tuku.
Ničivý průmysl
Aby nezdravá zvířata přežila v přeplněných kotcích, je nutné je zásobit antibiotiky. Tyto léky rovněž podporují růst. Ve Spojených státech je legální antibiotika k tomuto účelu užívat, v Evropské unii jsou podávána pod záminkou prevence nemocí. Lymbery píše, že v roce 1953 někteří poslanci varovali dolní komoru britského parlamentu, že to může způsobit rozšíření patogenních organismů. Vysmáli se jim. Jenže měli pravdu. Tento systém rovněž ničí půdu a moře. Chovaná zvířata spotřebují třetinu světového obilí, devadesát procent sojové moučky a třicet procent chycených ryb. Kdybychom obilí, kterým nyní krmíme zvířata, dali lidem, najedlo by se jich o 1,3 miliard víc. Maso pro bohaté znamená hlad pro chudé.
To, co tento systém spotřebuje, si nezadá s tím, co vypouští. Hnůj z farem slouží jako hnojivo, jenže často se používá ve větším množství, než plodiny dokážou vstřebat. Orná půda slouží jako skládka odpadu. Vytéká do řek a moří a vytváří mrtvé zóny, jež zabírají až stovky kilometrů. Lymbery popisuje, jak se pláže v Bretani, kde se chová čtrnáct milionů prasat, dusí pod nánosem mořských řas, k jejichž růstu hnojivo přispívá. Pláže museli uzavřít, protože se staly smrtelně nebezpečnými – jeden pracovník, který je odklízel ze břehu, zemřel zřejmě otravou sulfidem vodíku, způsobenou hnijící řasou. Je to šílené a jen tak to neskončí – v roce 2050 bude na světě domácího dobytka o sedmdesát procent více.
Před čtyřmi lety, poté, co jsem si přečetl knihu Simona Fairlieho Meat: A Benign Extravagance (Maso je neškodný výstřelek) jsem změnil názor a na jedení masa jsem se začal dívat shovívavěji. Fairlie tvrdil, že asi polovina současné světové produkce masa nijak lidskou výživu neohrožuje. Naopak představuje pozitivum, jelikož pochází ze zvířat konzumujících traviny a zbytky obilí, které lidé nemohou spotřebovat. Později mě však dvě okolnosti přesvědčily o tom, že to nebyl dobrý krok. Za prvé můj článek zneužili velkofarmáři k obhajobě svého nepřijatelného konání. Moje a Fairlieho sofistikovaná argumentace se ukázala být náchylnou k dezinterpretaci. Za druhé, když jsem sbíral materiály pro svou druhou knihu Feral (Divoký), pochopil jsem, že rovněž o volně pasoucím se dobytku máme iluze.
Britské kopce jsou okupovány ovcemi, jsou zbaveny zeleně, divoké zvěře, neumí udržet vodu nebo uhlík – vše je podřízeno výrobě, jež není nikterak závratná. Je těžké si vybavit nějaký jiný průmysl, snad kromě lovu mušlí vlečnými sítěmi, kde by poměr produkce a ničení, jež způsobuje, byl tak nevýhodný. Krmení dobytka obilím je ničivé a je to plýtvání, ale pasení dobytka je ještě horší. Maso je prostě špatné za každé situace.
Zacpané uši
Tak proč s tím nepřestaneme? Neznáme totiž fakta, a i když je známe, nevíme co s nimi. Průzkum americké Rady pro společenskovědní výzkum zjistil, že jen dvě procenta Američanů jsou vegetariáni nebo vegani a více než polovina z nich to do roka vzdá. V důsledku začne osmdesát čtyři procent z nich znovu jíst maso. Ukázalo se, že jedním z hlavních důvodů je, že lidé nechtějí vyčnívat. Možná víme, že to je špatně, ale zacpeme si uši a jedeme dál.
Věřím, že jednoho dne bude běžně k mání uměle vyráběné maso a že to změní společenská pravidla. Pokud budeme moci jíst maso, aniž bychom museli chovat a porážet dobytek, pak se výroba masa z živých zvířat bude zdát nepřijatelná. Ale to je ještě daleko. Do té doby bude asi nejlepší doporučovat lidem, aby jedli maso stejně jako naši předkové. Než abychom bezmyšlenkovitě pojídali maso při každém jídle, měli bychom jej vnímat jako výjimečnou událost – privilegium, nikoliv právo. Měli bychom jíst maso při speciálních příležitostech, jako jsou Vánoce, a jinak ho nejíst častěji než jednou měsíčně. Všechny děti by měly navštívit výkrmnu prasat nebo chov kuřat a jatka, aby viděly na vlastní oči, jak se zvířata poráží. Pohoršuje vás to? Pokud ano, ptejte se sami sebe, co vám vadí – informovaná volba, nebo to, co se skrze ni odhaluje? Pokud nesneseme vědět vše o tom, co jíme, pak problémem není ono vědění, ale to jedení.
Autor je novinář a aktivista.
Z anglického originálu If you must eat meat, save it for Christmas publikovaného na serveru The Guardian přeložila Tereza Stejskalová.