Je docela známá věc, že i v době takzvaného reálného socialismu žili lidé bez domova. Jednalo se však o velmi okrajový jev. A trvalo nějakou dobu, než se bezdomovci stali nepřehlédnutelnými obyvateli všech větších českých měst. Past sociálního vyloučení totiž nevzniká ze dne na den.
Stigmatizující životní styl
Bezdomovectví jakožto formu extrémního sociálního vyloučení si můžeme představit jako vypovězení pomyslné smlouvy mezi společností a jednotlivcem. Podle Petra Holpucha, autora studie Bezdomovectví jako přístup k životu, si člověk, aby mohl přežít na ulici, musí osvojit praktiky, které ho stigmatizují. Takovouto činností je například vybírání popelnic či žebrání. Aby mohl žít sám se sebou, musí člověk bez domova přestat tyto praktiky za stigmatizující považovat. Holpuch v tomto případě hovoří o překročení bodu návratu a osvojení bezdomovecké identity – spočívající mimo jiné v opuštění hlediska většinové společnosti.
Pokud nebude vytvořena dostatečně rozsáhlá funkční alternativa nemocniční péče pro lidi s vážnou duševní poruchou, hrozí, že značná část těchto lidí skončí jako bezdomovci.
Mnoho bezdomovců ale čerpá zdroje obživy méně stigmatizujícím způsobem a někteří bezdomovci dokonce chodí do práce a určitou stabilizaci v životní situaci jim zajišťuje azylový dům. Zkrátka, situace není vždy tak beznadějná, aby člověk na ulici nutně zpřetrhal všechny své vztahy se společností a přestal aspirovat na návrat k jinému životu. A právě zde je prostor pro působení sociálních pracovníků, kteří se snaží o obnovení pomyslné společenské smlouvy a integraci jedince zpět do společnosti.
Nejprve bydlení
Vedle osobních limitů člověka na ulici, vyplývajících z tíživé situace, možnost návratu k bydlení a důstojnějšímu životu ovlivňují institucionální, strukturální limity – právě ty nakonec rozhodují o tom, zda vůbec existuje nějaká reálná perspektiva. O tom, jak jsou u nás nastavena pravidla vymáhání exekucí, bylo napsáno již mnoho. O něco méně se píše o neexistenci sociálního bydlení. Sociální byt by mohl pomoci mnoha lidem bez domova, kteří znovu získali pravidelný příjem a motivaci se z ulice dostat. Z vlastní zkušenosti se sociální prací v Brně vím, že pokud se v posledních letech někomu podařilo dostat z ulice do podnájmu, bylo to skrze běžný komerční trh, a ne přidělením obecního bytu.
Další palčivou otázkou a smutnou realitu je bezdomovectví duševně nemocných lidí. O změnu přístupu k duševně nemocným se snaží plánovaná reforma psychiatrické péče. Změna stojí na myšlence, že je třeba přesunout těžiště péče o lidi trpící psychózou z nemocnic blíže běžnému sociálnímu prostředí. Pokud ale nebude vytvořena dostatečně rozsáhlá funkční alternativa nemocniční péče pro lidi s vážnou duševní poruchou, hrozí, že značná část těchto lidí skončí jako bezdomovci. Tato skutečnost je dobře známá z anglosaského světa, kde bylo nepříliš humánní prostředí psychiatrické kliniky nahrazeno v mnoha případech životem na ulici. Neuspokojivá je také situace přidělování míst v domovech pro seniory. Někteří tak končí v azylových domech pro osoby bez přístřeší.
Nelze očekávat, že počet lidí bez domova začne klesat. Přesto bude sociální politika státu, počet těchto lidí značně ovlivňovat. A zásadní bude také ochota veřejnosti zapojit se do řešení problémů lidí, kteří již vlastně nejsou její součástí. Současné české péči o bezdomovce je bohužel zatím vzdálená myšlenka „housing first“. Jde o přístup, podle něhož je člověku na ulici třeba co nejrychleji poskytnout adekvátní a konvenční formu bydlení. Bezdomovectví je totiž velmi destruktivní životní zkušenost a po několika letech v těch nejtvrdších podmínkách života na ulici se cesta zpět k normálnímu životu uzavírá.
Autor pracuje v Centru empirických výzkumů na Slezské univerzitě v Opavě.