Nejnovější španělská politická strana je zároveň stranou nejpopulárnější. S kořeny v hnutí indignados (jinak také hnutí 15-M) se Podemos objevili na politické scéně letos v lednu, a to díky petici, kterou iniciovalo několik desítek intelektuálů. V červnových volbách do Evropského parlamentu získala tato levicová strana, jen několik měsíců po svém vzniku, osm procent všech hlasů. Teď je ve Španělsku druhou největší stranou co do počtu členů a vede ve volebních průzkumech. Dokonce i Financial Times dnes uznává, že „nová strana je na cestě k rozbití španělského systému dvou stran“. Na setkání, které se konalo začátkem tohoto roku ve španělském Valladolidu, sdělil Pablo Iglesias, generální tajemník Podemos, svůj postoj k možném vítězství v příštích parlamentních volbách.
Velmi dobře si uvědomuji, že klíčem k porozumění dějinám posledních pěti století, je vznik specifických sociálních kategorií, které nazýváme „třídami“. Chtěl bych vám k tomu říct jeden vtip. Když v Puerta del Sol hnutí 15-M začínalo, někteří studenti na mé katedře politických věd, kteří byli velmi političtí – četli Marxe i Lenina –, začali až tehdy spolupracovat s běžnými lidmi. Stěžovali si: „Oni ničemu nerozumí! Říkáme jim, že jsou pracující třídou, i když si to sami neuvědomují.“ Lidé se na ně dívali, jako by byli z jiné planety. Studenti z toho byli velmi sklíčení a říkali pořád dokola: „Oni ničemu nerozumí.“
Pokud bych jim měl odpovědět, řekl bych jim následující: „Copak nevidíte, že problémem jste vy? Že politika nemá nic společného s tím, jestli máte pravdu, ale že je pro ni klíčové to, jestli zvítězíte?“ Můžeme mít tu nejlepší analýzu, rozumět klíčovým událostem politického vývoje od 16. století, vědět, že historický materialismus je nástrojem k porozumění společenským procesům. Ale co budete dělat – křičet to na lidi? „Jste pracující třída, i když si to neuvědomujete!“
Politika nefunguje tak, jak bychom si přáli. Je taková, jaká je, a je mizerná. Mizerná. Proto musíme mluvit o jednotě lidu a být pokorní. Občas budete muset mluvit s lidmi, kteří budou nesnášet to, jak mluvíte, s lidmi, kterým nebudou po chuti pojmy, jimiž se jim snažíte věci vysvětlit.
Nepřítel si přeje ze všeho nejvíc, aby se vám mohl vysmát. Můžete si klidně nosit triko se srpem a kladivem. Můžete dokonce mávat obří vlajkou a pak si jí nést zpátky domů, zatímco se vám bude váš nepřítel smát do tváře. Bude vám to k ničemu, protože lidé, pracující, stojí za vaším nepřítelem, ne za vámi. Důvěřují mu. Chápou jeho slova, když k nim promlouvá. Těm vašim ne. A možná, že máte pravdu spíše vy! Můžete pak svoje děti požádat, ať vám na náhrobek vytesají: „Vždy měl pravdu, ale nikdy se o tom nikdo nedozvěděl.“
Musíte překonat rozpory
Pokud se podíváte na hnutí, kterým se podařilo transformace společnosti uskutečnit, uvidíte, že klíčem k úspěchu je vytvoření určité jednoty mezi vaší analýzou a tím, co cítí většina. A to je velmi nesnadný úkol. Musíte překonat rozpory.
Myslíte si, že mám nějaký ideologický problém s neoprávněnou dvoudenní nebo třídenní stávkou? Ani v nejmenším! Problém je v tom, že zorganizování stávky vůbec nezávisí na tom, jak moc si ji vy nebo já přejeme. Odvíjí se totiž od síly odborů a vy ani já tady nerozhodujeme.
Můžeme si společně přát, aby Země byla rájem pro celé lidstvo. Můžeme si přát cokoli a nechat si to vytisknout na tričko. Ale politika je založená na síle, kterou disponujeme, nikoli na přáních, která vyslovujeme na shromážděních. V této zemi jsou pouze dvě odborové organizace schopné uspořádat generální stávku: CCOO (Comisiones Obreras) a UGT (Unión General de Trabajadores). Líbí se mi to? Ne. Ale je to tak, jak to je, zorganizovat generální stávku není vůbec jednoduché.
Okupovali jsme prostory před autobusovými nádražími v Madridu. Víte, kam šli demonstrující, jakmile začalo svítat? Do práce. Nebyli to stávkokazové. Dostali by ovšem padáka, protože na jejich pracovištích nebyly odbory, které by je chránily. Pracující, kteří jsou schopni se bránit – jako například ti v docích nebo v dolech – mají za sebou silné odbory. Mládež pracující v telemarketingu, fastfoodových pizzeriích nebo ženy pracující v maloobchodech se ale bránit nedokážou.
Den po stávce bude všechno pokračovat zase jako předtím a vy tam nebudete ani já tam nebudu, stejně jako tam nebudou ani žádné odbory, které by jim zaručovaly, že si sednou k jednomu stolu se svým šéfem a řeknou mu: „Raději toho člověka nevyhazuj za to, že využívá svého práva na stávku, protože jinak za to draze zaplatíš.“ To se nestane, bez ohledu na to, jak moc jsme pro věc zapálení.
Politika nefunguje tak, jak bychom si přáli. Je taková, jaká je, a je mizerná. Mizerná. Proto musíme mluvit o jednotě lidu a být pokorní. Občas budete muset mluvit s lidmi, kteří budou nesnášet to, jak mluvíte, s lidmi, kterým nebudou po chuti pojmy, jimiž se jim snažíte věci vysvětlit. Co to pro nás znamená? Že jsme mnoho let prohrávali. To, že jsme ztratili tolik času, znamená jedinou věc: „zdravý rozum“ lidí je odlišný od toho, co považujeme za správné. To ale není nic nového. Revolucionáři si toho byli vždy vědomi. Pokud chceme uspět, musíme „zdravý rozum“ nasměrovat ke změně.
„Chléb a mír“ pro každý historický okamžik
César Rendueles, velmi chytrý člověk, říká, že většina lidí je proti kapitalismu, ale zatím to ještě neví. Většina lidí obhajuje feminismus, aniž by četli Judith Butler nebo Simone de Beauvoir. Kdykoliv vidíte otce, jak myje nádobí nebo jak si hraje se svou dcerou, nebo dědu, který učí svého vnuka, aby s ostatními sdílel své hračky, je v tom mnohem výraznější proměna společnosti, než ve všech vašich rudých vlajkách, které nosíte na demonstrace. Pokud nepochopíme, že právě takovéto věci mohou sloužit k našemu sjednocování, budou se nám stále smát.
Takové nás nepřítel chce. Chce, abychom byli nevýznamní a mluvili řečí, které nikdo nerozumí. Chce, abychom byli menšinou, skrývající se za tradičními symboly. Má z toho radost, protože ví, že dokud takoví budeme, nejsme nebezpeční.
Můžeme mít velice radikální rétoriku, můžeme říkat, že požadujeme divokou generální stávku, můžeme mluvit o ozbrojení lidu, ohánět se symboly a nosit na demonstracích portréty velkých revolucionářů – budou zcela nadšení! Budou se nám vysmívat. Pokud se vám ovšem podaří sjednotit stovky, tisíce lidí, pokud se vám začne dařit přesvědčovat veřejnost, dokonce i ty, kteří hlasovali pro nepřítele – přesně v ten moment se vás začnou bát. Říká se tomu „politika“. A přesně té se teď potřebujeme naučit.
Kdysi žil jeden chlapík, který v roce 1905 mluvil o sovětech. Byl to „ten plešatý chlápek“ – politický génius. Rozuměl konkrétní analýze konkrétní situace. Za války v roce 1917, když se v Rusku zhroutil režim, řekl Rusům, ať už to byli vojáci, rolníci nebo dělníci docela jednoduchou věc. Řekl: „Chléb a mír.“
A když řekl „chléb a mír“, což bylo přesně to, co si všichni přáli – aby válka skončila a bylo co jíst – mnoho Rusů, kteří netušili, jestli stojí „nalevo“, nebo „napravo“, ale věděli dobře, že mají hlad, si řeklo: „Ten plešatý chlapík má pravdu.“ A ten plešatý chlapík si počínal velmi dobře. Nemluvil k Rusům o dialektickém materialismu, mluvil k nim o „chlebu a míru“. A to je jedna z hlavních lekcí 20. století.
Snaha změnit společnost napodobováním historie nebo oživováním starých symbolů je směšná. Zkušenosti jiných zemí ani minulé události nelze opakovat. Klíčová je analýza procesů, historických lekcí. A pokud „chlebu a míru“ porozumíme v každém historickém okamžiku, uvědomíme si, že pokud tento princip není propojen s tím, co si lidé myslí a co cítí, pak jen opakujeme, jako frašku, tragické vítězství minulosti.
Autor je generálním tajemníkem španělské politické strany Podemos.
Z anglického originálu The Left Can Win, publikovaného na stránkách magazínu Jacobin, přeložil Martin Vrba.