Komu se zdá poněkud fraškovité, že jednadvacetiletý řecký anarchista Nikos Romanos, odsouzený za bankovní loupež na šestnáct let a zároveň řádně přijatý k vysokoškolskému studiu, drží hladovku, aby mohl získat vědomosti na prestižní obchodní škole (a zahájit tomu odpovídající kariéru), ten si neuvědomuje podstatný kontext událostí. V sobotu 6. prosince zaplnily ulice Athén, Soluně i dalších řeckých měst tisíce lidí. Letos to bylo už popáté – u příležitosti výročí vraždy Romanosova patnáctiletého kamaráda Alexise Grigoropoulose. Ano, 6. prosince 2008 skutečně došlo k vraždě tohoto lyceisty. K „zabití s úmyslem usmrtit“, jak konstatoval o dva roky později soud, který poslal vraha, policejního důstojníka Epaminondase Korkonéase, do vězeňské cely na doživotí. Nikos Romanos jako by letos svoji hladovkou ještě podtrhl smrtící povahu systému, jenž nevraždí pouze fyzicky, ale pod kuratelou úsporných politik zabíjí perspektivy většiny Řeků a naděje celé jedné generace. Byla z toho pěkná víkendová bitva, spousta Molotovových koktejlů a stovky zatčených.
Masakry a křižovatky
V Řecku se tato atmosféra už dávno promítá do politických silokřivek. Přesto současná situace zatím nemá obdoby. Průzkumy veřejného mínění ukazují značný náskok pro radikální levici, stranu SYRIZA Alexise Tsiprase. „Řecko stojí na prahu historické změny,“ prohlašuje celý podzim tento charismatický opoziční předák. A experti s vytříbenými čidly svorně konstatují, že stále častěji nasazuje „státnický tón“. To aby bylo jasné, že je připraven „převzít osud země“ devastované zvenčí vynucenou politikou „austerity“. Otřes je za dveřmi: počátkem roku bude parlament volit prezidenta a všeobecně se očekává, že kandidátovi pravice bude vyprášen kožich. Leden 2015 hrozí oslabit vládu konzervativce Antonise Samarase a na zhudlařené prezidentské volby mohou bezprostředně navázat předčasné volby parlamentní. S drtivou porážkou pravicových subjektů.
Jižní Evropa se podle šéfa strany SYRIZA Alexise Tsiprase musí stát jádrem „široké aliance“, která bude s to změnit evropskou hospodářskou politiku. „Periferie může zahájit pád neoliberální hegemonie v Evropě,“ prohlásil.
Průzkum z 29. listopadu hovoří jasně: SYRIZA kráčí v čele pelotonu s 34,5 procenty hlasů a nechává daleko za sebou Samarasovu Novou demokracii (23 procent). Populistické a neonacistické subjekty, jejichž jádrem je vykřičený Zlatý úsvit, hodlá volit pouhých 8 procent Řeků. Sociální demokraté – Panhelénské socialistické hnutí (PASOK) – draze zaplatili za asociální dohodu s pravicí a soustavné podřizování zdrcujícím příkazům takzvané Trojky (Mezinárodního měnového, Evropské centrální banky a Evropské komise). PASOK prožívá opravdový kolaps (5 procent) a pro jakoukoli samostatnou a významnou politickou roli –natož politiku levicovou – je již nepoužitelný. Lépe jsou na tom dokonce i řečtí stalinští komunisté, pro jejichž stranu (KKE), stále napojenou na militantní odbory (PAME), voličská podpora rovněž citelně erodovala (6,5 procenta).
U nás se říká na křižovatkách – nejpozději od 21. srpna 1968 – trochu smutným žertem, pohrávajícím si s podobností dvou slov: „Zprava nic, zleva tanky.“ V Řecku ovšem tanky vždy přijížděly zprava a i po pádu diktatury řeckých plukovníků (1974) se jimi v prvních svobodných volbách vyhrožovalo: „Karamanlis, nebo tanky!“ (tedy lídr té nejpravicovatější konzervativní pravice, nebo znovu diktatura, pro změnu rovněž pravicová). Dnes však ani vstřícná slova Antonise Samarase o „návratu k normálu“ doprovázená sliby, že Řecko se brzy vymaní z kurately Trojky (velký rétorický posun!), sotva mohou zastavit nezadržitelný vzestup hnutí SYRIZA. Řecký premiér nejenže vládne s oporou nestabilní většiny, ale zároveň musí čelit nové vlně sociálních mobilizací proti vládním útokům na penze, proti propouštění ve veřejné správě a proti zvýšenému tlaku na mzdy. Výzva ke generální stávce, kterou vydaly odbory veřejného i soukromého sektoru, měla 27. listopadu masivní ohlas. Ještě předtím, 17. listopadu, se více než čtyřicet tisíc demonstrantů zúčastnilo pochodu evokujícího studentské povstání, krvavě potlačené v roce 1973 vojenskou diktaturou. Ano, tamní 17. listopad byl skutečným masakrem…
Vstala nová periferie
Zatímco vláda se snaží vyjednávat s věřiteli o předčasném vyvázání Řecka z politického dozoru Trojky, aby si u naštvaného lidu politicky šplhla, vyhlídka na předčasné volby do zákonodárného sboru je stále reálnější. Premiér Samaras, obávající se ohrožení vyjednávané dohody s věřiteli, otevřeně požádal hnutí SYRIZA, aby volbám zabránilo: „Země by neměla být vystavena předčasným volbám v důsledku voleb prezidentských, protože to by mohlo vyvolat nestabilitu v situaci, kdy jsme se přiblížili k ukončení krize,“ rozmazává trochu sebechvalný med „zodpovědnosti“ po celém politickém spektru. V minulosti to nejednou zabralo. Dokonce teď vyzval opoziční strany ke „spolupráci“ při volbě prezidenta. Ale nabídka byla – zatím – oslyšena. Neboť levice vidí v předčasných volbách jedinou cestu z hospodářské a sociální katastrofy, kterou vytvořilo pět let sociálního strádání, spjatého navíc se ztrátou faktické suverenity. SYRIZA již zveřejnila alternativní zákon o rozpočtu, který by skoncoval „s daňovou loupeží proti pracující třídě a naléhavě reagoval na humanitární krizi v zemi“. A Tsipras hřímá, kudy chodí: „Tento program, jenž chce zhojit rány a oživit ekonomiku, bude uskutečněn bez ohledu na výsledek jednání [s věřiteli], která, jak víme, nebudou snadná.“
Šéf SYRIZA nemlčí ani za hranicemi Řecka. Vyzývá k odporu na celoevropské úrovni. Zatímco jsme si doma hráli s červenými kartami v Praze na Albertově, Alexis Tsipras téhož 17. listopadu na jednom alternativním semináři ve Florencii vytyčil zcela jiný směr hlavního úderu: jižní Evropa se podle jeho slov musí stát jádrem „široké aliance“, která bude s to změnit evropskou hospodářskou politiku. „Periferie může zahájit pád neoliberální hegemonie v Evropě,“ prohlásil Tsipras.
Mnozí pozorovatelé jsou přesvědčeni, že nástup SYRIZA k moci v Řecku bude znamenat kontinentální politické zemětřesení. Ale přibývá i těch, kteří zleva – a nejsou to stalinisté z KKE, nýbrž spíše někteří trockisté a členové samotné Tsiprasovy formace – poukazují na reformistický profil hnutí. Ano, je to reformismus radikální. Ale nebyl stejně tak radikální kdysi i PASOK? A nebyl to francouzský – ve své době velmi radikální – socialista Mitterrand, který hlásal „rozchod s kapitalismem“, aby s ním krátce na to bez problémů splynul?
Buď jak buď, dnes v Řecku nade vší pochybnost skutečně platí: zprava nic, zleva Tsipras. Zda někdy bude zprava Tsiprasova SYRIZA a zleva zase nic, teprve uvidíme.
Autor je politický komentátor.