Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Dvakrát do stejného Řecka

Výsledky řeckých voleb mohou přerůst přes hlavy příznivcům, hybatelům i odpůrcům radikální levice. Ale jedině tak se píšou velké dějiny.

Než se v neděli 25. ledna v Řecku odehrál očekávaný triumf levicové radikální koalice Syriza, vedl evropský establishment dvojakou hru. Hrozil katastrofou nevídaných rozměrů, jestliže se „extremisté“ zmocní vlády v Athénách a „zkomunizují“, na co přijdou. Současně se však na nejvyšších místech vyrojili chlácholiči zdůrazňující, že vůdce Syrizy Alexis Tsipras „buduje mosty“ ke světu velké politiky a byznysu a že už není zdaleka tím, kým ještě před třemi lety býval – nevypočitatelným buřičem. A kromě toho, utrousila Angela Merkelová, na případný odchod Řecka z eurozóny (o němž Syriza už nějakou dobu nemluví) jsme připraveni…

Tohle chlácholení, podepřené navíc tvrzením, že i umírněný program Syrizy je nevěcně romantický a jednoduše nerealizovatelný, se napojuje na zažranou skepsi levicového voliče v celé západní civilizaci. Neříkal François Hollande ve volbách 2012, že „změna, to je teď“, nevyhrnoval si rukávy na střet s finančním kapitálem a nechtěl zrušit „německou“ Evropu? Nebyly v roce 2008 celé Spojené státy polepeny Obamovým portrétem se sloganem „Ano, můžeme“ a slovem „HOPE“ (naděje), přepisovaném pak poťouchle do záporu „NOPE“? A teď máme najednou věřit Tsiprasově sevřené pěsti a ústřednímu heslu jeho kampaně „Naděje přichází“? Je opravdu těžké dát se po tom všem do plesání.

Radikální identita

Syriza je již nyní vystavena kritice zleva. Zdálo by se, že řecké ortodoxní komunisty (KKE), kteří ještě ani dnes necítí potřebu zatracovat Josefa Stalina, můžeme pominout a jejich obvinění Syrizy z „oportunismu“ se vysmát; ostatně jednu z tradic Syrizy (jejího jádra, hnutí Synaspismos) tvoří komunističtí odpadlíci z časů, kdy se tato „proletářská strana“ rozpadla na tři frakce – stalinskou, maoistickou a eurokomunistickou (a poslední dvě prodělaly další dynamický vývoj). Zášť KKE vůči Syrize je tedy také takříkajíc osobní. Ale komunisté mají nejsilnější vazbu na odbory a velmi dobrou organizaci – navzdory chabým volebním výsledkům měli na svém posledním předvolebním shromáždění více lidí než Syriza. Také bytostně antistalinská radikální levice, sdružená v antikapitalistickém hnutí ekosocialistů, trockistů a exmaoistů Antarsya, se pozastavuje nad „reformismem“ Syrizy. „Vše, co se snaží dělat, je řídit, a nikoli vážně zpochybnit systém,“ tvrdí Antarsya o Syrize. Podobné hlasy nacházejí ohlas i mezi Tsiprasovými stoupenci, kteří říkají: „Radikální Syriza je méně radikální, než jsme představovali.“

Syriza do sebe vstřebala léta intenzivních sociálních bojů v Řecku, masových demonstrací, okupací vládních budov, více než třiceti generálních stávek a bezpočtu srážek s neobyčejně brutální policií.

Tato skepse je sice pochopitelná, ale snad poprvé v moderních dějinách není zcela na místě. Zní sice přesvědčivě konstatování, že kdokoli sestaví vládu kapitalistického státu, usedl automaticky na skluzavku vedoucí do bahnité tůně zrady, do institucionálního znevolnění logikou systému. Ale Syriza je strana, jejíž radikálnost je nedílnou součástí její identity, což nelze říct o žádné jiné sociální demokracii v Evropě (natož o amerických demokratech). Syriza je sběrnou různých marxistických tradic, nových sociálních hnutí, „rozhořčených“ dolních děvetadevadesáti procent obyvatelstva i „okupantů“ veřejného prostoru. Syriza do sebe vstřebala léta intenzivních sociálních bojů v Řecku, masových demonstrací, okupací vládních budov, více než třiceti generálních stávek a bezpočtu srážek s neobyčejně brutální policií. Syriza je ztělesněním zkušenosti, že „pouliční demokracii“ se nepodařilo zastavit úsporná opatření, natož zahájit sociální transformaci. Pozvedla tedy logicky boj na otázku politické moci a vtahuje anarchizující horizontální struktury do hledání politických nástrojů, které by byly s to naplnit oprávněné požadavky pracujících lidí i mládeže bez práce a jakoby bez budoucnosti.

Budoucí bitevní pole

Bude to mít svou dynamiku. Ano, program je umírněný, ale adresný a nevyhnutelný. Je nezbytné zrušit alespoň polovinu gigantického řeckého dluhu, zastavit dusivá úsporná opatření a podpořit růst i zaměstnanost prostřednictvím veřejných investic. Je nutné tyto zásadní kroky doplnit řadou opatření, která zabrání „humanitární krizi“ v Řecku poskytnutím volné elektřiny, dotovaného jídla a bydlení chudým. Extremisté jsou ti, kteří se opatřením proti fundamentální nelidskosti – tedy opatřením proti hospodářské a sociální katastrofě, nezaměstnanosti, zbídačování důchodců, bezdomovectví, sebevraždám a děsivé kojenecké úmrtnosti – po Evropě vysmívají jako opatřením bizarním a utopickým. Je to hanba.

Tenhle evropský „dobrý tón“ svědčí o tom, že Syriza se – navzdory pragmatické umírněnosti – nakonec stejně dostane do přímé konfrontace se silami domácího i mezinárodního kapitálu. Syriza ve skutečnosti nemá program pro „dobrou správu kapitalismu“ za podmínek, které diktuje kapitál. Bude čelit intenzivnímu odporu domácích i zahraničních médií, unikům kapitálu a investičním stávkám nadnárodních korporací, vydírání ze strany Evropské unie. Vláda Alexise Tsiprase převezme státní aparát, který nevznikl proto, aby sloužil obyčejným lidem. Stačí připomenout, že každý čtvrtý policista (a každý druhý policejní důstojník) volil v parlamentních volbách 2012 neonacistický Zlatý úsvit – třetí nejsilnější stranu v posledních volbách. V Řecku se v neděli vykolíkovalo bitevní pole. Ty pravé „volby“ – test nové radikální levice – jsou teprve před námi.

Zásadní volba bude prostá: buď Syriza odhodí své závazky vůči voličům pod náporem mocenských aparatur stávajícího systému, anebo zavelí k protiútoku. Teprve v jeho rámci bude možné a nutné vrátit se k původním reformám, které Syriza na počátku svého vzdoru postulovala: úplné zrušení dluhu, znárodnění bank a vyvlastnění uzavřených firem. A dál, co den přinese a přikáže činit v krajní nouzi, anebo nutné obraně. Bude hodně záležet na masové mobilizaci, která znemožní vládě ustoupit, a naopak ji donutí směřovat vpřed. Teprve tohle otřese Evropou.

Porážka i vítězství, obojí je možné. Co možné není, je vstoupit dvakrát do stejné řeky. A po nedělních parlamentních volbách do stejného Řecka. Do stejného Západu.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image