Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Je suis Ahmed

Heslo „Je suis Charlie“ v českém prostoru zastínilo jeho alternativu „Je suis Ahmed“. Ta ovšem vyjadřuje smysl pařížské tragédie pravdivěji. Obtíž s prohlášením „Je suis Charlie“ je stejná jako s každým jiným symbolem. Každý si jej vykládá po svém. Pro někoho jde o bytostné souznění s jednáním dotyčného časopisu, jiný větu chápe jako výraz solidarity […]

Heslo „Je suis Charlie“ v českém prostoru zastínilo jeho alternativu „Je suis Ahmed“. Ta ovšem vyjadřuje smysl pařížské tragédie pravdivěji.

Obtíž s prohlášením „Je suis Charlie“ je stejná jako s každým jiným symbolem. Každý si jej vykládá po svém. Pro někoho jde o bytostné souznění s jednáním dotyčného časopisu, jiný větu chápe jako výraz solidarity s redakcí, jejíž názory třeba neschvaluje, ale stojí za jejím právem na ně. Jiným, třeba Tomáši Halíkovi, tento symbol blízký není. Nedokáže se identifikovat s konotacemi, které v něm vyvolává. Halíkovo vyjádření má svůj smysl, i když s některými dílčími výroky bych nemohl souhlasit – je třeba vnímat odlišně případ systematické rasistické kampaně antisemitského tisku a kauzu „neznabožského“ a provokujícího média, které nenechává na ničem a na nikom nit suchou. Naopak šéfredaktor liberálního Respektu Erik Tabery se k symbolu „Je suis Charlie“ vehementně hlásí, což je pochopitelné.

Svoboda slova nestačí

Nejvíc mě ovšem mrzí, že česká debata takřka dokonale pominula jiný symbol bytostně spjatý s útokem na redakci Charlie Hebdo: „Je suis Ahmed.“ Tedy: Jsem Ahmed Merabet, policista a muslim, který zahynul při snaze zastavit pachatele pařížského teroristického útoku. Podobně jako „Je suis Charlie“ vznikl i slogan „Je suis Ahmed“ na Twitteru jako hashtag vyjadřující solidaritu s oběťmi útoku. V první verzi padla věta „Jsem Ahmed“ spolu s výpovědí „Nejsem Charlie“. Charlie zesměšňoval moji víru a já zemřel, když jsem chránil jeho práva takto jednat.

Příběh Ahmeda Merabeta odkazuje hlouběji než k formální svobodě slova, kterou se hájila redakce Charlie Hebdo. Jde tu o víc než o konflikt principu a vkusu.

Kromě ohromného množství sdílení vyvolal tento tweet rovněž diskuzi o významu původní zprávy „Nejsem Charlie“. Podobně jako symbol „Je suis Charlie“ i vyjádření „Je suis pas Charlie“ vyvolalo v řadě lidí negativní konotace. Charlie a Ahmed přece žili vedle sebe. Proč bych měl být nebo nebýt Charlie či Ahmed? Věřím, že mnohým z těch, kteří se hlásí k heslu „Je suis Charlie“, nedělá problém nahlas říct i „Je suis Ahmed“. Druhý výrok mi je nejenom osobně bližší, existují také důvody, proč jej považuji v dnešní situaci za výstižnější.

Svobodu slova umisťujeme na přední místa evropských ústav, je pro nás jednou z nejvyšších hodnot. Bude to znít provokativně, ale přesto si myslím, že vidět v ní fundament evropské civilizace se vší upřímností nejde. Pokud bychom zůstali u takového pohledu, bude to pohled povrchní. Poukazování na pluralitu zaručenou svobodou slova prostě nestačí. Podobný způsob argumentace se nebezpečně přibližuje výrokům typu „O svobodě slova se nediskutuje“. Takové výroky, odhlédnuto od toho, že je zpravidla pronášejí poněkud jestřábí osobnosti, jsou zásadně neupřímné. Nerespektují totiž ani zjevný fakt, že o svobodě slova kontinuálně diskutujeme už dnes. Existujících omezení je mnoho – od paragrafů trestního zákoníku (zákaz projevů a propagace hnutí směřujících k potlačení práv menšin) po regulaci reklamní komunikace. A debata, která omezení jsou platná a která nikoliv, není ani náhodou u konce.

Ahmed v Evropě

Příběh Ahmeda Merabeta odkazuje hlouběji než k formální svobodě slova, kterou se hájila redakce Charlie Hebdo. Jde tu o víc než o konflikt principu a vkusu. Obtíže evropské většinové společnosti v soužití s muslimy totiž nejsou pouhým formálně-právním problémem. Smysl symbolu „Je suis Ahmed“ mnohem více odpovídá převládající sociální situaci Evropy, která se v mnohém podobá českému anticiganismu. Probouzí nás do světa, v němž se tolerance spíše než uznáním mnohdy stala pouhým trpěním, snášením existence druhého. Za vnějšími hranicemi Evropy potom nabývá podoby zpackaných konfliktů.

Bylo by pošetilé spoléhat se na pokračující apatii. Všechno, co víme o lidském soužití, nám důrazně připomíná, že s větší či menší pravděpodobností se dřímající problémy nakonec vyvalí na povrch. Neměli bychom se pak příliš divit, pokud vzniklá krize výrazně překreslí schémata, v nichž se dnes vede debata o svobodě slova. Nakonec i Tabery principiálně uznává možnost nastavit svobodě slova limity. Taková omezení ale musí vycházet z hranic definovaných naší historickou zkušeností. Přímočařeji se odvolat na trauma židovské genocidy 20. století snad nejde. Vkrádá se ale otázka: není Ahmedův příběh jedním z evropských příběhů? Kdy se jeho příběh a příběhy jemu podobné stanou „naší“ historickou zkušeností? Budeme čekat na nový holocaust, abychom se po něm probudili s tím, že si svobodu slova ještě rádi omezíme?

Historická zkušenost Evropy s islámem a naše aktuální vyhlídky prozatím nevypadají příliš růžově. Můžeme jenom doufat, že na starém kontinentu se démonické vášně zatím podaří držet na uzdě. Děsivý obraz, který nám naskýtá pohled na důsledky světových intervencí Západu, ale jako by těmto otázkám teprve dodával rozměr hororu. Pro mnohé totiž tato otázka stojí jinak: není už dávno pozdě?

Autor studuje práva.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image