Evropou obchází strašidlo – strašidlo radikální levice. Přesněji jižní Evropou, Řeckem a Španělskem, dvěma zeměmi poraženými krizí. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy: německá kancléřka Merkelová i česká novinářka Zlámalová, Daniel Kaiser i odborář Středula.
V lednu se mají v Řecku konat předčasné parlamentní volby, které má šanci vyhrát Syriza. Z prostředí španělského protestního hnutí indignados vyrostla politická strana Podemos, která, vedena politology, dobývá žebříčky volebních preferencí. Ani Syriza ani Podemos nejsou hnutí promlouvající k lidem nesrozumitelnými pojmy revoluce, diktatura proletariátu, komunismus. Podobně jako ruští bolševici v roce 1917, kteří uspěli s hesly „mír, chléb a půda“, mluví o tom, co lidi trápí teď a tady: nezaměstnanost, chudoba, dluhy. Řečeno slovy jejich lídrů, jsou sociálními demokraciemi našich dnů a přicházejí se skutečně sociálnědemokratickou politikou, kterou tradiční levicové strany zradily. A na rozdíl od zelených, kteří vznikli z protestních hnutí roku 1968, ale všechno jim trvalo jaksi dlouho, druhá generace nové levice startuje opravdu rychle. I když se může blýskat na lepší časy, světová proletářská revoluce skutečně není na obzoru.
Zrada sociálnědemokratické politiky
Ne tak pro české pravicové novináře, kteří druhém letošním čísle Týdeníku Echo s poutačem Marxisté straší Evropu právě před touto „hrozbou“ varují. Danielu Kaiserovi bere v článku Tragédie evropského jihu dech představa, „že ve třetí největší ekonomice Evropy by ještě 76 let po smrti Lva Davidoviče Trockého mohli vládnout trockisté“. Tím měl na mysli, že někteří členové Podemos jsou členy IV., takzvané trockistické Internacionály.
Dnes se pravice a její odborářští pohůnci bojí řecké Syrizy a levicoví aktivisté je za to mohou právem nenávidět.
Boss největších českých odborů Josef Středula se v rozhovoru s Petrem Holubem v souvislosti se Syrizou přiznal, že by byl „velmi rád, abychom to nemuseli zažívat“. Jako prevenci vůči radikální levici vidí „moudré politiky, kteří jsou schopni napříč komunikovat. Proto také vyzdvihujeme, že dnes je sociální dialog největší, jaký jsme kdy mohli zažít“. Co říct ke slovům otce pracujícího lidu, který je stejně jako jeho předchůdci ve funkci spojen se sociální demokracií, ale ve shodě s pravicovými médii vnímá sociálnědemokratické programy jihoevropských stran jako nebezpečí? Čeština nezná vhodnější slovo než zrádce.
Důležitější než názory novinářů, placených pravicovými médii, je však právě postoj odborového předáka, placeného příspěvky řadových členů odborů. Proč vlastně začali dělníci zakládat odbory? Aby vedli dialog s kapitalisty? Ne, aby hájili své sociální a hospodářské zájmy proti zájmům velkého kapitálu. Zaměstnavatelé na to počátkem 20. století začali reagovat zakládáním vlastních, tzv. žlutých odborů, jejichž účelem bylo rozbíjet stávky rudých odborů a narušovat jednotu dělnické třídy za účelem upevnění vlastních pozic a jež byly často spojeny s pravicovými stranami. V českých zemích to byli národní demokraté a agrárníci. Bohužel, postupně přešly na tuto pozici i odbory řízené sociální demokracií a výjimku netvořilo ROH ani ČMKOS. Žluťácké odbory a jejich bossové nehájí zájmy pracujících, ale kapitálu. Proto není divu, že se Středula děsí sociálnědemokratické politiky mladých evropských stran, kterou zradil a zrazuje.
Rozkvět sociálšovinismu
Není to poprvé. V roce 2012 u nás proběhly silné protivládní protesty s potenciálem přerodu v sociální hnutí nebo politickou stranu, artikulující za sociální demokracii levicový program, který mohl být alternativou neoliberalismu. Leč jak aktivisté z řad ČSSD, tak odboroví bossové uvnitř hnutí, spojení s touto stranou, měli jiné plány. Odborový svaz KOVO, největší svaz ČMKOS, jemuž tehdy předsedal Středula, neměl zájem ani na generální stávce všech odborů, která by mohla porazit vládu, zaktivizovat lidi a pozvednout jejich morálku. Tehdejší odborový lídr Zavadil poslal nespokojené demonstranty domů. Jediným výsledkem bylo to, že lidi začali svůj hněv kanalizovat směrem shora (od elit) dolů, k ještě chudším Romům. Dnes máme xenofoba Miloše Zemana na Hradě, rasistu Tomia Okamuru v parlamentu a miliardáře Andreje Babiše na ministerstvu financí. Žluťácká politika de facto vedla ke vzedmutí vlny rasismu, posílení finanční oligarchie a dalšímu úpadku liberální demokracie.
Dnes se pravice a její odborářští pohůnci bojí řecké Syrizy a levicoví aktivisté je za to mohou právem nenávidět. Už jsme však zažili i horší časy. Sociálšovinistická politika, tj. socialistická slovy, šovinistická skutky, která přinesla hlasy Okamurovu Úsvitu přímé demokracie, kdysi napomohla k rozpoutání první světové války. Nenesou za ni odpovědnost jen zbrojaři, bankéři a reakční státníci, ale také sociálnědemokratičtí politici. V reakci na balkánskou krizi, která byla předzvěstí světového konfliktu, vydal v roce 1912 Basilejský kongres Socialistické internacionály manifest zavazující socialistické strany a odbory k preventivnímu svržení kapitalistických tříd, aby se předešlo válce. To znamenalo minimálně celoevropskou generální stávku, na kterou však tehdejší odboroví předáci inklinující k reformismu a třídnímu smíru nepřistoupili. V zájmu národní jednoty pak socialističtí poslanci francouzského a německého parlamentu hlasovali pro válečné úvěry vládám. Kauzální řetězec známe z hodin dějepisu: první světová válka, Říjnová revoluce a bolševismus, fašismus a stalinismus, druhá světová válka a holocaust, studená válka a jaderné zbrojení, rozpad SSSR a vznik globálního kapitalismu.
Krize globálního kapitalismu přiměla poražené k protestům, k zakládání a podpoře stran jako Podemos nebo Syriza. Mohou dnes pravičáci děkovat bohu, že Tsipras není Lenin a Iglesias Trockij? Mohou dnes levičáci děkovat dějinám, že Sobotka není Scheidemann a že Chovanec není Noske, první německý levicový ministr obrany, který dal zavraždit Rosu Luxemburgovou?
Autor studuje historii na FF UK.