Foto Barbora Kleinhamplová
První letošní Mix měsíce má na svědomí DJská legenda českého rapu DJ Richard (Mecca Audio). Richard začal s dýdžejováním v polovině devadesátých let a středem jeho repertoáru se stala afroamerická hudba, tedy hip hop, soul nebo funk. Pět let působil jako koncertní DJ hiphopové formace Peneři Strýčka Homeboye (PSH) a úzce spolupracoval s Pio Squad. V letech 1999 až 2006 moderoval jeden z prvních hiphopových pořadů na Radiu 1 s názvem Soundbomb. Dnes v něm pokračuje DJ Enemy a Double J. Při hraní desek se snaží zasadit černošskou hudbu do jejího politického a kulturního kontextu. Svoje mixy tak prokládá například proslovy Martina Luthera Kinga nebo Malcolma X. Ačkoli svoji oficiální DJskou kariéru ukončil v roce 2008, dodnes jej můžete občas potkat na různých hiphopových akcích nebo koncertech. Naposledy hrál například před legendárním Mos Defem nebo Champion Sound. Richard nahrál mezi lety 1998 až 2008 sérii mixtapů Loopdiga, k jejich vydání ale nedošlo. Předkládaný mix je postavený ze dvou z nich. Jeden reprezentuje širší hudební záběr afroamerické hudby a druhý je koncipovaný jako spontánní památka na amerického producenta a rappera J Dillu. Mix je volně ke stažení na našem soundcloudovém kanálu.
Jaké byly tvoje DJské začátky?
Desky jsem začal kupovat v roce 1992. V té době bylo dost obtížný nějaký desky sehnat. V Praze jsem chodil do Disko Duck na Žižkově. První deska, kterou jsem si koupil, byly Public Enemy a jejich album Greatest Misses. V té době existoval ještě jeden bazar na Národní třídě, kde se desky daly sehnat.
Kdy jsi teda jako DJ začal?
Poprvé jsem hrál v roce 1996 v klubu Punto Azul [dnes se klub jmenuje Azyl – pozn. O. B.] a tam jsem taky svoji kariéru skončil. V devadesátkách se tu přirozeně setkávaly různé hudební styly. Tehdy hodně jel hlavně drum’n’bass a jungle. Pamatuju si, jak jsme například jednou hráli v jednom klubu na Újezdě, kde je dnes nějaká hospoda. Hrávali tam tehdy oldskuleři Heartway Syndicate, kteří jeli acid jazz, a byli to naši kámoši. Ty scény byly propojený podobným způsobem, jako byli tehdy propojený pankáči a šarpové s writerama a hip hopem.
Jak bys popsal tehdejší hiphopovou scénu?
Nejvíc jsem se setkával s lidmi jako DJ Skupla, Orion, Enemy, Nerz nebo A 2 The K, díky kterýmu jsem se dostal v roce 1999 do Rádia 1. Rapová scéna byla tehdy rozdělena na dvě partičky. Jedna se točila okolo Chaozz, dnes reprezentovaná Prago Union, a druhá okolo Coltcha, PSH a WWW. Panovalo mezi nimi určité napětí. Já osobně nepatřil k žádný, ačkoli jsem později jezdil koncerty hlavně s Orionem. I přes určitou bipolaritu byla ta scéna ucelená. Chaozz byli fakt tak dětinská a směšná záležitost, že ty vášně mezi těmito skupinkami rapperů nebyly vyhrocený. Komunita kolem PSH, Orionem a WWW byla tehdy velmi specifická. Mám ji ještě spojenou s Ladronkou a akcemi na Sedmičce.
Čím se to změnilo?
Podle mě toto období končí momentem, kdy Supercrooo vydali Toxic Funk. Pochopili jsme, že typ evropského levicového rapu se sociálním tématy je v našem prostředí něco nerealizovatelného a nutně se ocitá ve schizofrenní poloze mezi vlastním egem a snahou být něco jako Public Enemy.
Jak se díváš na současný český rap?
Osobně mě nejvíc baví Smack. Mrzí mě, že se o něm tolik nemluví. Je výjimečný v tom, že si svoji pozici vydobyl de facto sám. Baví mě i Orionovy sólové desky. Spousta českých rapperů jde nahoru jenom tím, že jsou spříznění s někým známějším. Nebaví mě, jak se současnej rap zaprodává. Nejkřiklavějším příkladem mi v tomto smyslu přišel film Gympl. Režisér Vorel vyloženě vykradl hiphopovou subkulturu, aby dodal svému filmu cool pozadí streetlifu. Přivlastňuje si něco, čemu vůbec nerozumí. Výsledek je pouze ten, že odhaluje v deformované podobě subkulturu, která má podle mě zůstat něčím tajemným – spíš by sis to měl prožít než koupit. Nejhorší na tom všem je, že tento film svojí autoritou zaštítil DJ Wich, který se podílel na soundtracku. Pokud dělaj toys dementní věci, tak je mi to úplně jedno, ale v momentě, kdy to někdo ze subkultury legitimizuje svým jménem, je to pro mě sell out, a ne propagování kultury!
Fanoušci hip hopu se v současnosti většinou dělí na dva tábory. Ty, které nebaví bezobsažné texty nikdy nekončícího egotripu, a ty, kteří tento styl rapování obhajují. K čemu by ses přiklonil ty?
Ani k jednomu z těchto táborů. Moje východisko v hodnocení hudby, literatury nebo filmu není forma, ale osobnosti daného „příběhu“. Nebaví mě ti rappeři, ze kterých necítím žádný charisma. Od rapu neočekávám, že mi pomůže pochopit svět.
Co tvoří charisma rappera?
To je něco, co nejde popsat slovy.
Pamatuju si, že Orion někde zmiňoval, že v rapu jsou nejdůležitější koule…
To je pravda, ale zase když třeba zpíváš o lásce a citech, tak to neznamená, že nemáš koule. Můžeš to podat tak, že to vyzní hrozně trapně a nikoho to nebude zajímat, nebo to podáš jako Marvin Gaye a bude z tebe král.
Zajímá tě angažovaný rap?
Nezajímá mě. U angažovaných rapperů mě spíš než jejich hudba zajímá to, co říkají v rozhovorech. Já ty jejich desky nevydržím poslouchat. Prostě mi přijde zvláštní poslouchat hodinu rap o tom, že někde v Mexiku se prodávají drogy a že támhle je zase nějakej sociální problém… Na druhou stranu mě hodně baví M.I.A., jejíž kouzlo tkví v tom, že dokáže skloubit svoji angažovanost s originální a cool hudbou tak, aby to posluchače i bavilo.
Posloucháš současný jižanský rap, který je zase naopak výrazně machistický a opírá se o gangovou soudržnost nebo násilí?
Nějak zvlášť to neposlouchám, ale neodsuzuju jeho negativní přístup, pokud jde o témata. Je třeba si uvědomit, že posloucháš rap kluků, kteří žijou v úplně jiný zemi než ty a jejichž situace ve společnosti je často dost obtížná. Kriminalita je pro ně v podstatě jediná možnost, jak si zajistit obstojný životní podmínky. I kontext násilí v rapových textech je pro Afroameričany specifický. Amiri Baraka aka LeRoy Jones ve své básni Black Art píše, že chce básně, které tě vyburcují k radikálnímu činu. Tehdy mi došlo, že Afroameričan, který rapuje o násilí, to nedělá proto, že by byl nějaký psychopat. Jejich agresivita vyvěrá z jejich bezvýchodné situace ve společnosti. Můžou si sice sednout v autobuse, ale jinak jsou majoritní společností vystrkováni někam na okraj.
Proč podle tebe takový rap poslouchají lidi v Evropě?
Nás taky určitým způsobem tento svět sere, i když se liší důvody. Myslím si, že pro nás je černošský rap určitou terapií, která tu revoltu proti světu pojmenuje za nás. Fascinuje nás na tom i to, že jejich texty vlastně jasně říkají: „Sereme na vás, budeme si to dělat podle svýho“ – nepoklonili se tomu systému.
Co si myslíš o spojení rapu a politiky? Měl by rapper přímo podpořit nějakou politickou stranu nebo osobnost? Narážím i na to, jak PSH podpořili na Staromáku Karla Schwarzenberga před prezidentskými volbami…
Mně nevadí, když někdo někoho podporuje třeba i v politice, ačkoli je to velmi nebezpečná hra, kterou by měl dotyčný pečlivě zvážit, než na ni kývne. Naopak, oceňuju to jako gesto, kterým dotyčný vyjadřuje svůj názor a stává se pro ostatní čitelným. To je obzvlášť v dnešní době, kdy se všechno relativizuje, dost cenná věc. Teď mluvím čistě o tom, jak ten svůj názor vyjadřujou. Co mě ale hodně nebavilo v souvislosti s PSH, byla jejich podpora na antikomunistické akci Nikagdá Nězabuděm, protože to je velmi laciná cesta, jak si přihřát polívčičku. Já nejsem komunista, ale vnímám antikomunismus jako určitou zkratku, která vlastně zakazuje jakoukoliv diskusi o tom, co to vlastně ten komunismus je. Některé levicové ideje jsou totiž pro naši společnost relevantní, ale kvůli antikomunismu je snadné každou diskusi o těchto myšlenkách okamžitě odmítnout. Podle mě antikomunismus odhaluje to, že ještě pořád nechápeme, co vlastně ta liberální demokracie, ve které chceme žít, znamená.
Co bys řekl závěrem o mixu, který sis pro A2larm připravil?
Jsou to vlastně moje dva starší mixtapy. Jeden reprezentuje širší afroamerickou kulturu. Objevují se tam i nerapový věci, jako například soul nebo funk. Použil jsem v něm i kousky ze soundtracku z filmu Do The Right Thing od Spikea Leeho. Druhý mixtape je můj spontánní mix, který jsem kdysi udělal k uctění památky tehdy zesnulého amerického producenta a rappera J Dilly. Z větší části to je tedy poskládaný z jeho produkcí, ale objevují se tam třeba i pecky od A Tribe Called Quest nebo Pharcyde.